Vpravo od silnice se zdvihají nenápadné pahorky – hrobky skythských vojevůdců. V jedné, datované sedmým stoletím před naším letopočtem, bylo před dvěma lety nalezeno asi dvacet kilogramů pečlivě zpracovaných zlatých šperků a ozdob. Sbírka je nyní v Ermitáži, až bude dostavěno nové muzeum v Kyzylu, hlavním městě Tuvy, přesune se tam. Tuva je bohatá na archeologické památky. Skythové, Hunové, staří Turci a posléze Mongolové po sobě ve stepi zanechali petroglify, kamenné stély s vyobrazením jelenů, orchonsko-jenisejskými runovými nápisy, kamenné postavy, hrobky, opevnění. Většina památek dosud čeká na prozkoumání i objevení, protože místním obyvatelům tradice zapovídá kopat do země.
Republika Tuva, jeden z nejméně známých koutů Sibiře, ze všech stran ohraničený horami, u hranic s Mongolskem, na horním toku řeky Jenisej. Zde je možné věřit v cokoli.
Letadlo z Moskvy sem létá jednou týdně, železnice končí pár set kilometrů před hranicí republiky, z Prahy cesta trvá necelý týden. V konečné stanici Abakan se o návštěvníky přetahují řidiči aut a mikrobusů, nakonec nikdo nepohrdne vměstnáním do společného taxi.
Po příjezdu do Kyzylu překvapí naprostá převaha původních obyvatel, Tuvanů. Ruská kolonizace Sibiře v 17. století se zastavila před jejími hranicemi, první kontakty zdejšího obyvatelstva s Rusy se datují až do konce 19. století. K Sovětskému svazu byla Tuva připojena dokonce až v roce 1944. To je jedna z hlavních příčin zachování původní kultury.
Kulturně jsou Tuvané spřízněni s Mongoly a jazykově s Turky, polokočovné pastevectví je dodnes hlavním odvětvím ekonomiky. Pravoslavné křesťanství se zde nikdy nerozšířilo, a tak hlavním náboženstvím je tibetský buddhismus. Který se ovšem leckde překrývá s původním šamanismem.
Moderní problémy jsou tu ale doma jako v Evropě. I dopoledne vidíte na ulici potácející se či ležící postavy. Alkoholismus a vyplývající kriminalita vedou k tomu, že po setmění se vůbec nedoporučuje vycházet ven. Tuvanům podobně jako například indiánům chybí v krvi enzym štěpící alkohol, a tak velmi snadno podléhají. Průměrná délka života mužů tu činí pouze padesát let.
Je sobota po poledni, přicházím k lingvistce Oksaně Dambaa na hodinu tuvštiny. Syn před domem opravuje kamarádům kolo, muž se chystá s přáteli na ryby. V rohu dvorku stojí kadibudka a baňa – lázeň, tradiční koupelna. Upravený domek, v kuchyni se otáčejí starší dcery, batole spí. Oksana kromě přednášek na univerzitě učí ještě v lyceu a na střední škole. Lidí, co mají více zaměstnání, je mnoho; průměrný plat je totiž 2043 rublů (1 rubl = 1 koruna), ceny potravin a spotřebního zboží jsou přitom srovnatelné s českými. Kdo může, pěstuje si většinu potravin na zahrádce, na venkově je základem obživy pastevectví a lov.
I přes svou chudobu jsou Tuvané velmi štědří. Každý návštěvník je pohoštěn. Základem je čaj s mlékem a solí (už jsem si ho zamilovala) a chlebové placky, ale většinou je připraveno teplé jídlo. Přesto se mi po takovém zážitku můj byt najednou zdá luxusní. Chodba domu je rozbitá, světlo nesvítí, schránky nemají dvířka, všude běhají švábi. I tak… Jsou tu dvojité dveře a okna, stěny téměř metr tlusté (v zimě tu bývá méně než minus 40 °C), ústřední topení a koupelna s teplou vodou. Většina obyvatel Tuvy bydlí v plstěných jurtách, s nimiž kočují z letních pastvišť na zimní.
Ale zpět k náboženstvím. V září probíhal v Kyzylu velký buddhistický svátek, obřad Kálačakra mandaly, který se konal na území Ruska poprvé. Z Indie přijel 9. bogdgegén Džebcun Damba Rinpoče, představitel buddhistů v Mongolsku a Rusku, v hierarchii buddhismu školy Gelugpa třetí po dalajlamovi. Je považován za vtělení Maitréji, Buddhy budoucího věku. Spolu s ním přijelo deset tibetských mnichů, kteří z jemných písků vytvořili mandalu. Po deset dní se na stadionu shromažďovali věřící z celé Tuvy, ale i z Burjatska a ostatních částí Ruska, aby si vyslechli množství projevů, koncertů, a hlavně učení. Bogdgegén, už starší muž, ale plný energie a vnitřní síly, hovořil také o problému alkoholismu a drog a vyzval všechny, ať se alespoň v době svátku vzdají jejich užívání, nebo je alespoň omezí. Vytvořily se dlouhé seznamy lidí, kteří se k tomu zavázali, a bogdgegén se za ně modlil.
Písek z mandaly, která je na konci obřadů zničena, byl vysypán na významná uctívaná místa v Tuvě. Tak byli poctěni duchové všech míst, v jejichž sílu Tuvané věří. Ti, kterým se podařilo část písku získat, ho pečlivě uschovali. Pomáhá prý od bolestí hlavy a duši mrtvého chrání před zlými duchy. Z řek a jezer, kam byl písek vysypán, všichni obřadně pijí a nabírají si vodu.
Kousek odtud (asi 600 km) v Krasnojarském kraji má své sídlo Církev Posledního zákona, známá také jako sekta Vissarionovců. Už rok tam žije rodinná přítelkyně mé spolubydlící z Hamburku. Vera ji chce přivést domů, nebo alespoň zjistit, zda je v pořádku. Vissari o sobě prohlašuje, že je nový Ježíš, hlásá blízkou apokalypsu a shromažďuje okolo sebe lidi, aby žili prostým životem zemědělců a řemeslníků. Nyní zde žije asi pět tisíc lidí, mnoho z nich přišlo i ze Západní Evropy. Přicházejí především vzdělaní lidé z velkých měst, unavení životem v civilizaci. V neporušené přírodě sibiřské tajgy znovu nalézají smysl svého života. Sibiř pro ně není symbolem vyhnanství, ale vytouženým rájem.
Autorka je Bc. absolventkou religionistiky na Husitské teologické fakultě UK a studentkou katedry kulturologie Filozofické fakulty UK. V Tuvě je na studijním pobytu od letošního roku.
