Vážená redakce, rozesmutněl mě soud s Milošem Jakešem a Jozefem Lenártem, ale nikoli proto, že oba byli zproštěni obvinění. Soud mě rozesmutněl proto, že se vůbec konal. Ano, v devadesátém roce by měl svůj smysl, i kdyby verdikt nebyl jiný než dnes.
Sám fakt, že obvinění stanuli před soudem, by byl satisfakcí pro všechny, kterým srpen 1968 vzal možnost normálně žít. Velkorysý osvobozující rozsudek by provázelo společenské znemožnění aktérů, kterým by se sice nedostalo přímo veřejného lynče, ale veřejného opovržení rozhodně. V dnešních podmínkách měl soud docela jinou atmosféru. Byla to fraška. Pozornost médií a televizních kamer dělala oběma aktérům očividnou radost. Po letech zapomnění se na několik dnů ocitli opět v centru pozornosti. Nebyl to proces, kvůli kterému by měli strach a špatné spaní. Naopak, měli z něj radost. „Zase bych udělal totéž,“ prohlásil například Jakeš o svých postojích v roce 1968 a za normalizace. Je přesvědčený o své jednoduché pravdě. Složitému světu, v němž žijeme, podnikáme a jsme střídavě úspěšní i neúspěšní, rozumět nechce. Nerozumí pocitu, že chceme být svobodní i za cenu, že náš život bude těžší. A tak v záři reflektorů, za vřelých slov a stisků rukou starých přátel, odcházeli komunističtí hrdinové od soudu s aureolou vítězů. Soud se místo spravedlnosti stal jejich satisfakcí. Proč se vůbec konal?
Vážení čtenáři! Budeme rádi, podělíte-li se s námi o svoje názory a zkušenosti. Uvítáme reakce na naše články i podněty ze života, které nás mohou inspirovat k dalším materiálům. Pište nebo telefonujte: Profit Vinohradská 1511/230 100 00 Praha 10 tel.: 225 010 366 fax: 225 010 377 profit@profit.cz kontaktní osoba: Zdena Vavírková
