Doporučovali byste sami sebe klonovat?

27. 1. 2003

Manažerská anketa

ANO - 18 %

NE - 79,2 %

NEMÁM NÁZOR - 2,8 %

Já ano, protože si skromně myslím, že patřím k té lepší části populace. Navíc, každý jsme jedinečný a to je třeba uchovat. A kdo by nebyl zvědavý na svůj vývoj v úplně jiných politických a společenských podmínkách.
Přirozeně si myslím, že samotná repetice není zas tak velký výkon. Věci se mají zlepšovat, a tak by se mohly rovnou z jedné vody některé zdokonalit. Například jak pravil klasik, „holohlavost vzniká duševním pohnutím v šestinedělí“. Když již tedy ta věda je tak daleko, jistě by se dalo u mé matky zařídit, aby se nám duševně v šestinedělí nepohnula a já byl kadeřavý „free cool in“.
Nehledě k výhodám ryze praktickým; například můj klon by za mě dělal nepříjemné věci a mně by zbývalo více času na ty příjemnější. Tedy ano, klonovat bych se nechal. A ne jednou! A hned bych všechny zaměstnal v naší firmě. Být ženou, odpověděl bych také kladně, protože jsem výkonná, všechno zvládnu a ještě se u toho směju. A k početí už nebude nezbytné shánět chlapa.
Stop. Přibližně tak odpovídalo 18 procent respondentů Manažerského barometru na lednovou otázku magazínu E8. Jenže tato umělá bytost, jakýsi konečný ideální souhlasící mutant, stvořený z názorů různých jedinců, by většině z nás nebyl po chuti. Osmdesát procent oslovených nebylo nabídkou svého klonování právě nadšeno, velmi často proto, že se staví proti klonování obecně.
Takže raději ne. Je to asi velké zasahování do přírodního cyklu. Přitom jsme se nenaučili zachraňovat miliony lidí, kteří ročně umírají předčasně na celém světě z různých jiných než přírodních důvodů. Zároveň dost pochybuji o dostatečném stavu řešení etických, právních, filosofických a zejména lidských otázek souvisejících z klonováním. Eticky akceptovatelné by snad mohlo být jen klonování „náhradních dílů“, kdyby bylo proveditelné. Jenže ono to je jako s dynamitem. Svého času to pan Nobel taky myslel zajisté dobře. Získat tkáně, orgány pro na smrt nemocného, mladého, perspektivního, občas nezbytně též solventního jedince - jaká to čistá myšlenka. Ale jak málo stačí, abychom si odskočili k árijcům. Děsí mě například představa, že by někdo naklonoval naši politickou scénu… Myslím si, že klonování by mělo být zakázáno mezinárodními smlouvami.
Tak praví druhá křížená bytost, co do mocnosti o poznání svalnatější. Přesto by se s ní dalo v jednom punktu polemizovat. „Ale vy se ptáte na dvě různé věci!“ odtušil jeden generální ředitel. „Na klonování a na posouzení hodnoty sebe sama jako lidské bytosti. To není dobře položená otázka.“
Ale je, pane řediteli. Otázky podobného druhu vykazují pitomou náchylnost být právě takto položeny. To znamená velmi osobně; na dálku a nezúčastněně – to by se to soudilo… Takhle otevírají docela jiné panoptikum životní zkušenosti, pozoruhodně faktické a zrale skeptické důvody k odporu, jaké vědecká sympozia nepřemílají. Takže pro inspiraci pánům vědcům stojí za to citovat:
Jeden takový jedinec světu stačí. Představa, že by se klon dále geometricky ještě šířil, mě přímo děsí. Potkávat se na ulici v dalším provedení by bylo k nepřežití. I když si umím představit určitá pozitiva, například úbytek některých konfliktů. Kdyby mohlo mít více mužů za manželku Claudii Schiffer v dalších vydáních, jistě by to vedlo ke snížení některých napětí. Jenomže co kdyby to dopadlo naopak: Nedovedu si představit, že by po světě chodil identický jedinec. Už proto ne, že by se nám líbily stejné ženy a ty by se potom nemohly rozhodnout, kterého z nás vlastně chtějí. Také proto ne, že bychom chtěli jezdit stejným autem, bydlet ve stejném bytě, jezdit do stejných míst na dovolenou… Nevím, jestli by z toho moje manželka měla radost. Co bych pak dělal já, kdyby existoval můj klon!? Také (a zvláště) bych se nedoporučoval kvůli zákonu nabídky a poptávky. Kdyby mě naklonovali, klesne má cena jak u zaměstnavatele, tak u rodiny a přátel. V období velkých poptávkových špiček by se sice moje replika mohla hodit, po zbylý čas by ale asi moje zmnožení bylo pro okolí nesnesitelné. Někdy si vskrytu přiznávám, že nejsem vhodným typem pro naklonování lidské bytosti, ale něčeho docela jiného. A konečně zbývá ještě argument delikátnějšího druhu: Zatím se mi dařilo se rozmnožovat tradičním i naturálnějším způsobem…
Vida – tak rozhodnuto. Zbývají už jen tři argumenty ostré jako úlomky Narsilu, meče, který uťal prst z ruky Temného pána Saurona:
Ne. Jsem jako mnoho jiných unikátní kombinací nedokonalostí.
Myslím si, že čas, který nám osud vymezil, stačí na to, abychom se dostatečně znemožnili.
Mám křivé nohy.