Praha obviňuje výrobce z cenového diktátu
Na české poměry docela úspěšně se podařilo vytvořit podmínky pro dodržování paragrafů osmnáct a devatenáct zákona číslo 127/1997 Sb., o odpadech. Ten první výrobcům a dovozcům zboží mimo jiné zakazuje „uvádět na trh výrobky, jejichž nespotřebované části a obaly nebo odpady z nich nelze dále využít nebo zneškodnit způsobem, při kterém vliv na životní prostředí nepřesahuje míru stanovenou zvláštními předpisy . Paragraf 19 pak výrobcům a dovozcům obalů a obalových materiálů ukládá nejpozději do 31. prosince 2000 zajistit, aby „byl obalový odpad využíván a recyklován v rozsahu stanoveném vyhláškou ministerstva (životního prostředí - pozn. red.). To konkrétně znamená od 1. ledna letošního roku neoddiskutovatelnou povinnost prokázat využití nejméně pětatřiceti procent hmotnosti všech obalů uvedených příslušným podnikatelským subjektem na trh, přičemž nejméně patnáct procent musí být recyklováno. Využívání je ve srovnání s recyklací obecnější pojem zahrnující řadu procesů. Vedle recyklace opakované použití, získávání energie při spalování, kompostování. Recyklace znamená zpracování obalu takovým způsobem, že vyrobený materiál může být znovu použit k původnímu nebo jinému účelu. Zelený bod. Navazujeme zde na předpisy Evropské unie. Ta v roce 1994 shrnula požadavky na obaly a obalové materiály do směrnice Evropských společenství číslo 62. V České republice v tomtéž roce výrobci obalů a balených výrobků založili České průmyslové sdružení pro obaly a životní prostředí. Z jeho iniciativy předloni vznikla akciová společnost EKO–KOM jako packaging recovery organization – organizace pověřená vytvořit a provozovat systém sběru, třídění a recyklace obalového odpadu. Její generální ředitel Zbyněk Kozel tvrdí, že v současné době tento systém, podporovaný dohodou s ministerstvem životního prostředí, plní požadavky příslušné směrnice ES v míře odpovídající slabším národním ekonomikám unie. Dokumentuje to mimo jiné skutečností, že systém EKO–KOM byl loni v září autorizován k použití ochranné známky Zelený bod. Což bylo poprvé v nečlenské zemi Evropské unie. Německý původ. Zelený bod, Der Grüne Punkt, vznikl před deseti lety v tehdejší NSR jako produkt prvního evropského systému sběru a třídění obalů – Duales System Deutschland. O čtyři roky později začal podobný systém fungovat ve Francii – Eco–Emballages. Poté se v souvislosti s přijetím zmíněné „evropské směrnice vytvářely podobné systémy i v dalších státech patnáctky, které začaly používat stejnou značku. Česká modifikace bezprostředně vychází především z francouzského vzoru. Kvůli právní ochraně značky Zelený bod a sjednocení podmínek jejího používání byla před čtyřmi lety v rámci EU založena organizace PRO EUROPE, od níž získala autorizaci k používání značky i Česká republika, respektive EKO–KOM. V některých státech je používání Zeleného bodu povinné, v jiných ne. Všude je ale hojně rozšířené, především kvůli prestiži. Dává najevo, že se nejedná o pokoutní firmu, ale seriózní společnost, která plní své povinnosti. Ošetřená třetina. V České republice mělo ke konci loňského roku právo (nikoliv povinnost) používat na svých obalech značku Zelený bod 215 firem zapojených do EKO–KOMU. Na připomínku, že je to poměrně malý počet, reaguje ředitel Kozel tvrzením, že jejich roční obrat představuje kolem dvou set miliard korun. „Jejich prostřednictvím se podařilo získat finance na podporu tříděného sběru na více než polovině území státu. Systém zasahuje asi třetinu všech spotřebitelských obalů a je do něj zapojeno dva tisíce obcí s více než pěti miliony obyvatel. Přihlédneme–li k tomu, že v Česku se nejdříve schválí zákon a poté se zjistí, že ho nelze uplatňovat (viz nová pravidla silničního provozu), je to slušná bilance prvních dnů platnosti „ostrých parametrů využívání obalů. Vedle dostatečné lhůty, zákon o odpadech je z roku 1997, k tomu bezpochyby přispěla i zmíněná iniciativa výrobců. Ani sebevětší firma není schopna, lépe řečeno není pro ni efektivní, zajišťovat sběr, třídění a zpracování odpadů vlastními silami. Po celém světě se proto sdružují síly. Buď pouze výrobců, nebo výrobců a obcí – takzvané integrované odpadové hospodářství, které je považováno za účinnější. Provozuje se ve většině západoevropských států a prostřednictvím EKO–KOMU také v České republice. Čtvrtinová ztráta. Principiálně jde o to, že výrobce platí za vytřídění a využití, respektive recyklaci obalu. Ve skutečnosti platí spotřebitel, protože výrobce dozajista promítne zvýšené náklady do ceny, ale to v této souvislosti není podstatné. Prostřednictvím provozovatele systému se tyto „obalové peníze přerozdělují do obcí, které bezprostředně zajišťují sběr a třídění. Podle údajů EKO–KOMU loni přes pět milionů obyvatel zapojených do systému prostřednictvím obcí vytřídilo okolo čtyřiašedesáti tisíc tun druhotných surovin. Celkové náklady na sběr vytříděného odpadu představují asi 250 milionů korun, přičemž ale vytříděným odpadem nejsou jen obaly. Ty tvoří necelých osmdesát procent, to znamená dvě stě milionů korun. Část nákladů je kompenzována příjmy z prodaných druhotných surovin a úsporami z nižšího množství odpadu odvezeného na skládku nebo do spalovny. To činí zhruba 110 milionů korun ročně. Devadesátimilionová ztráta ze sběru a třídění obalů je přibližně z poloviny kompenzována prostřednictvím EKO–KOMU. Kozel tvrdí, že v obcích zapojených do systému se snížila ztrátovost tříděného sběru komunálního odpadu z průměrných 46 na 24 procent provozních nákladů. Pokud bude zapojování výrobců pokračovat předpokládaným tempem, bylo by prý možné letos ztrátu ze sběru a třídění odpadu obcím zcela kompenzovat. Dosažení stavu, kdy třídění komunálního odpadu bude výhodnější než klasický svoz na skládku, je nutností už proto, že rozsah sběru a třídění v České republice nedosahuje (stejně tak ovšem ani v řadě členských zemí – viz tabulka) parametrů stanovených EU. Ty vyžadují sběr a třídění nejméně padesáti procent prodaných obalů, zatímco u nás je to podle údajů EKO–KOMU zhruba pětina. Požadavek pětatřicetiprocentního využití obsažený v současném znění zákona je tudíž nutné považovat za „zaváděcí . V budoucnu je možné očekávat zvýšení limitu a možná i specifikaci podle druhu obalů (sklo, papír, plasty, kovy). Konkurence. Na tomto místě je nejvyšší čas přerušit dosud bezkonfliktní tok informace. Tak růžové to s tříděním a využíváním obalů zase není. Vedle EKO–KOMU, v němž mají hlavní vliv „plniči obalů typu Coca–Coly, Unileveru, Nestlé a podobně, existuje v Česku i další instituce aspirující na vytvoření univerzálního systému zajišťujícího sběr, třídění a využívání obalů a odpadů vůbec. Jde o APUSO – Asociaci původců a subjektů nakládajících s odpady (původci obalů se rozumějí obce, subjekty nakládající s odpady technické služby – pozn. red). Zatímco EKO–KOM sídlí ve Veleslavíně, APUSO ve Vysočanech, tato vzdálenost geografická, i pokud jde o prestiž obou pražských čtvrtí, výstižně charakterizuje vztahy, které mezi oběma konkurenty nikoli partnery – na odpadovém hřišti panují. Výkonná ředitelka APUSA Tereza Ulverová otevřeně říká, že asociace vznikla z iniciativy obcí jako alternativa EKO–-KOMU, kterému vytýkají, že hájí především zájmy výrobců. Asociace a její dceřiná společnost APUSO Plus hodlají využít toho, že obce disponují systémem sběru a třídění odpadů, a samy uzavírat výhodnější smlouvy s výrobci obalů. Šéf EKO–KOMU naproti tomu podezřívá APUSO, že se jeho prostřednictvím obce snaží vytvořit monopol, jehož prostřednictvím by výrobcům a dovozcům obalů stanovovaly nereálné ceny. Zájem proti zájmu. Faktem je, že Praha je největší „třídič i zpracovatel odpadů v České republice. Pravdou ale také zůstává skutečnost, že metropole loni kvůli tomu, že není zapojená v EKO–KOMU, přišla podle Kozla o dvanáct a půl milionu korun. Objektivně vzato, EKO–KOM, deklarovaný jako nezisková společnost, není firma filantropická. Jeho logickým cílem je zajistit, aby výrobci splnili svou zákonnou povinnost s co nejnižšími náklady, a tudíž nebude „cpát obcím peníze bezdůvodně. Obce se zase, objektivně vzato, budou snažit získat od výrobců co nejvíce, protože na odpadech stejně nikdy nevydělají. Podle pohádkových schémat je třeba fandit slabšímu, tedy APUSU, protože EKO–KOM v současné době drží v ruce všechny trumfy. Kozel disponuje konsolidovaným aparátem zaběhnuté firmy, Ulverová je na všechno de facto sama. EKO–KOM existuje čtvrtý rok, APUSO od loňska. Kozel má za sebou ekonomicky silné podniky, Ulverová chudší obce. EKO–KOM má mezinárodní prestiž, APUSO teprve hledá součinnost s ministerstvem životního prostředí. To však nejsou jen výhody, ale také zásluhy EKO–KOMU. Zájmy Prahy a dalších statutárních měst jsou silný argument, ale řada měst je vedle členství v APUSU současně zapojena do EKO–KOMU a skutečné lámání chleba nastane teprve tehdy, až APUSO spustí naplno svůj systém a obce se budou muset rozhodnout, co je pro ně výhodnější. Rarita. Nepodařilo se nám získat podrobnější údaje charakterizující atraktivnost podmínek APUSA ani počet „nasmlouvaných podniků a obcí. Lze si to vysvětlovat tím, že v současné fázi asociace nedisponuje žádnými ohromujícími čísly. Je na začátku, zatímco EKO–KOM představuje fungující systém. Optimální by asi byl stav, kdyby obě organizace začaly rozvíjet činnost ve stejnou dobu a postupně došlo ke sňatku z rozumu, protože ve světě jednoznačně převažuje praxe, kdy sběr, třídění a využívání obalů zajišťuje jeden systém. V současné době jde o to kdo s koho. Spojitost EKO–KOMU s velkými, mnohdy nadnárodními firmami byla výhodná i proto, že zatímco v Čechách se ještě podřimovalo, znalci světa se už připravovali na to, jak zvládnou nové podmínky. „Český fištrón má tu nevýhodu, že přichází pozdě. Vzhledem k tomu, že výrobci obalů, kteří neprokážou požadovanou míru využití, se už týden vystavují pokutě až deseti milionů korun, byla by to od seriózních firem trestuhodná nedbalost nemít dnes tento problém vyřešen. Kozel tvrdí, že počet abonentů EKO–KOMU roste každý den. To mohou být propagační řeči, ale spíš to bude pravda.
