Největší český krach míří definitivně do hodin dějepisu
Kauza IPB je jakousi historií české transformace v kostce. A nejen kvůli tomu, že náklady pro daňové poplatníky představují více než polovinu celkových čistých transformačních nákladů českého státu.
Investiční banka, která vznikla vydělením z předrevoluční Státní banky československé, stála u zrodu nového českého kapitalismu v jeho rané podobě. V podobě dravé akumulace kapitálu, vzestupu prvních kapitánů českého průmyslu a financí a v podobě, která byla jistě na hony vzdálena představám Mirků Dušínů. Žádná jiná finanční instituce se tolik neangažovala v privatizaci. Stála za prakticky všemi velkými privatizačními projekty a pumpovala peníze do podnikatelských skupin, které dominovaly české ekonomice celá devadesátá léta. Spousta transakcí byla na hraně zákona a možná i za ní. A také za hranicí ekonomické logiky a nějaké předvídatelné návratnosti.
Nelze nepřipomenout, že IPB, ač oficiálně kontrolována státem jako největším akcionářem, byla ovládána skupinou svých manažerů prostřednictvím drobných akciových podílů držených ve fondech spravovaných samotnou IPB nebo ve firmách, jejichž chod byl manažery IPB silně ovlivňován.
Na druhou stranu je nespornou skutečností, že IPB jako jediná státní banka systematicky rozvíjela své produkty a aktivně je nabízela na trhu. Dokázala vybudovat silnou retailovou divizi, která začala mocně konkurovat České spořitelně, v té době žijící v téměř socialistickém pohodlí nicnedělání.
Nepřekvapuje tedy, že po nějakých sedmi osmi letech tohoto hodně divokého bankovního podnikání byla bilance IPB děravá jak ementál. Bylo by ale asi trochu nespravedlivé tvrdit, že IPB byla jediným kradlákovem uprostřed počestné bankovní obce. Jak se leckdo z těch, kdo se na jejím pádu nakapsovali, pokouší tvrdit. Kauzy Chvalovský či Barak Alon v Komerční bance, ale i další méně známé případy svědčí o tom, že podobné události se děly i jinde.
Je pak celkem logické, že s divokým kapitalismem devadesátých let skončila i IPB. Tak to opravdu už dál nešlo. Nelze ale ani zpochybňovat, že ten konec mohl být režírován lépe, a především levněji.
Centrální banka i vláda měly dost informací minimálně tři čtvrtě roku před osudným 16. červnem 2000 a vedly jen ouřednické správní řízení, přestože bylo jasné, že pád IPB je obrovským rizikem pro celou ekonomiku. Všichni se tvářili, že problém má Nomura, protože jde o její banku. Přitom věděli, že Nomura drží investici v IPB jako spekulaci a svůj benefit v podstatě již zkonzumovala nákupem akcií Plzeňských pivovarů. A manažeři Nomury celou situaci viděli zcela opačně, tedy tak, že starost musí mít stát, protože mu hrozí větší škoda než jim. Tenhle poněkud arogantní přístup se jim nakonec nevyplatil. Žel, nevyplatil se ani daňovým poplatníkům. Vláda se nakonec ocitla v situaci, kdy nemohla vyjednávat, ale pouze kapitulovat před diktátem ČSOB a odsouhlasit vše, co její právníci vymysleli.
Je zcela nesporné, že kooperace s Nomurou při záchraně vkladů v IPB by byla mnohem levnější. I nejpesimističtější odhady říkaly, že ztráta v bance činí nějakých sedmdesát miliard, což je o sto miliard méně, než to nakonec stálo nás všechny. Sto miliard stálo to, že ministři odmítli spolupráci s tím, kdo banku pomohl přivést do problémů, jako nemorální a odsouzeníhodnou.
Ale i násilné převzetí banky mohlo být levnější, pokud by bylo včasnější a dobře připravené a neodehrávalo se jen a pouze podle not ČSOB, pro niž bylo ovládnutí IPB nesmírně důležité. Bez retailu totiž tato banka prostě nemohla patřit mezi nejvýznamnější hráče na trhu a náklady na jeho vybudování by byly obrovské. Navíc je otázkou, zda by to tenkrát ČSOB vlastními silami a schopnostmi zvládla.
Nakonec ale ČSOB přiměla vládu skočit, jak zapískala. Václav Klaus to tenkrát v roli předsedy Sněmovny označil za loupež za bílého dne. Velkou část první dekády nového století pak ovládly tu přátelské, tu napjaté a jindy nepřátelské vztahy vlády a ČSOB. Silné tlaky a lobbování. A hlavě spory a arbitráže všech se všemi.
Nyní je dosouzeno, ale Miroslav Kalousek ještě cítí povinnost říct, kdo za to může. Trestní oznámení na členy Zemanova kabinetu asi nebude příliš úspěšné. Vláda ze zákona rozhoduje ve sboru a není ze svých rozhodnutí trestně odpovědná. Ale nechť se policie činí. Třeba najde ještě pár dokumentů, z nichž se dozvíme, co ještě nevíme. A pak už bychom kauzu IPB opravdu mohli zasunout do historie a učit o ní na hodinách dějepisu.
