Evropa se rozhodla omezit podrazy při vyhlašování tendrů
Na první pohled jde o nepříliš zajímavou a atraktivní schůzku ministrů obrany zemí Evropské unie. Koná se právě dnes - v pondělí 21. listopadu 2006 - v Bruselu. Je ale dost dobře možné, že půjde o schůzku přelomovou. O začátek cesty, na jejímž konci může být za několik málo let společný evropský zbrojní průmysl. A společná politika vyhlašování zbrojních tendrů bez podrazů vůči zahraničním výrobcům. Ministři obrany při schůzce zřejmě podepíší „Kodex chování“. V kontinentálním zbrojním průmyslu by měla konečně nastat tvrdší konkurence.
Co by mělo být, není.
V Evropské unii by mělo platit pravidlo volného přístupu na trh. A pravidlo o férovém přístupu k veřejným zakázkám. Mělo, ale neplatí. Minimálně ve zbrojním sektoru ne. Mezi zbrojaři proslavený článek číslo 296 Smlouvy o Evropských společenstvích totiž umožňuje výjimku na „ochranu podstatných zájmů národní bezpečnosti, které jsou spjaty s výrobou zbraní, střeliva a válečného materiálu nebo obchodu s nimi“. Co to v praxi znamená?
I když by výjimka neměla „nepříznivě ovlivnit podmínky hospodářské soutěže na společném trhu“, realita je jiná. Jednotlivé členské státy využívají výjimky pro nákup téměř jakéhokoli zboží, které se jen vzdáleně podobá zbraním. Nebo stačí, když materiál nakupuje armáda. Může jít třeba o ponožky nebo trenýrky. Ministerstvo pak nevyhlásí veřejné výběrové řízení a neosloví všechny výrobce, ale obrátí se jen na jednu vybranou domácí firmu, se kterou dlouhodobě spolupracuje. A zadá jí zakázku na sto tisíc zelených kapesníků.
Anebo jiný případ, zcela reálný, z praxe. České ministerstvo obrany se rozhodlo, že nutně potřebuje nakoupit několik set „středních terénních automobilů“. Mělo jít o zakázku téměř za tři miliardy korun. Zuby si na ni brousili všichni významní evropští výrobci včetně Mercedesu. Ale ministerstvo ve spolupráci s vládou přišlo na trik, jak dostat normální civilní nákladní automobil do kategorie „vojenský materiál“, a vyhnout se tak vypisování „zbytečného a zdlouhavého“ tendru. Přiobjednalo si na auta pancéřování a výzbroj navíc, odhadem za pár desítek milionů korun, a zakázku tak mohla bez zbytečných průtahů a hodnocení nabídek konkurence získat tuzemská Tatra Kopřivnice.
Právě něco takového by se už nemělo nikdy opakovat. Tatra by napříště měla prodávat svá auta pouze ve férových tendrech. Evropští politici a experti totiž došli k závěru, že právě protežování domácích výrobců a národní bariéry mohou za to, že evropský zbrojní průmysl nestačí na světovou konkurenci. Že Evropa není schopna vymýšlet a vyvíjet dostatečně kvalitní moderní zbrojní technologie. Že jednotlivé státy Evropské unie zbytečně tříští síly.
„Z analýz to vyplývá jasně. Je to buď anebo. Buď Evropa zdokonalí své kapacity a uspěje, nebo její zbrojní průmysl pohltí nadnárodní giganty. Americké, čínské nebo nějaké jiné, to je jedno. Ale evropské zbrojovky skončí,“ řekl týdeníku EURO dobře informovaný zdroj blízký bruselské Evropské obranné agentuře. „Evropské vlády byly k podpisu Kodexu chování dotlačeny, ale nic jiného jim prostě nezbývá. Musejí dát dohromady peníze na vojenský výzkum a vývoj. A musí podpořit vznik zbrojařských gigantů podobných těm, co existují v Americe,“ dodal expert.
Evropa slábne.
Zneužívání výjimky dle článku 296 evropské smlouvy už dlouho kritizuje nadnárodní Evropská komise. Ve své Zelené knize o zbrojních zakázkách z letošního léta doslova uvádí: „Fakt, že kupcem zboží nebo služby je národní ministerstvo obrany, ke zdůvodnění, proč nebylo vypsáno výběrové řízení, rozhodně nestačí.“ Ještě jasněji hovoří mluvčí komise Jonathan Todd: „Nevidíme jediný důvod, proč by armády měly nakupovat například vojenské ponožky od jediného dodavatele bez otevřené soutěže a se zdůvodněním, že jde o vojenský materiál.“
Evropský parlament je v kritice postupu členských států ještě tvrdší. Poslanci se domnívají, že by bylo nejlepší výjimku dle článku číslo 296 zcela zrušit. V době společné měnové a energetické politiky jde prý o přežitek. „Je otázkou, zda vůbec a v jakém rozsahu lze v současnosti vůbec oddělit národní a evropské bezpečnostní zájmy,“ uvádí se v komentáři Evropského parlamentu k Zelené knize Evropské komise.
Situace na starém kontinentě je opravdu více než tristní. Ministr obrany USA má k dispozici více než dvě stovky armádních dopravních letadel schopných zaoceánských letů. Pětadvacítka členských států Evropské unie má dohromady k dispozici jen čtyři. Slovy čtyři! Velká Británie si je vzala na leasing od amerického Pentagonu.
A pro úplnost ještě jedno srovnání s Amerikou: země Evropské unie dávají na svoji obranu 160 miliard eur ročně, Washington 330 miliard. Ovšem i za tu necelou polovinu by se dle odborníků dalo leccos nakoupit, pokud by evropská pětadvacítka byla schopna postupovat jednotně. Zatím ale jednotná není. Členské státy i nadále uzavírají své zbrojní trhy konkurenci ze zahraničí, preferují vlastní domácí výrobce a brání nadnárodním fúzím zbrojovek. Evropa přitom až neuvěřitelně plýtvá invencí i financemi. Tak zatímco americký Pentagon si může dovolit přijít s objednávkou na 2900 stíhaček, největší evropská zakázka zní na 150 kusů. Evropské vlády si přesto dovolí vyvíjet a vyrábět hned tři druhy supermoderních stíhaček: Eurofighter, Rafale a Gripen. Dodávky jsou zpožděny průměrně o deset let. A jsou o hodně dražší, než se původně počítalo.
Konkurence přitvrdí.
Nový evropský Kodex chování při nákupu zbraní (pokud bude schválen) začne platit od 1. července 2006. „České firmy už by se na to měly začít připravovat, pokud chtějí uspět. Zavedení nových pravidel totiž zcela jistě způsobí tvrdší konkurenci v oboru,“ tvrdí zdroj týdeníku EURO z českého ministerstva obrany.
V českém zbrojním průmyslu přitom momentálně působí zhruba tři a půl tisíce zaměstnanců. Sektor pracuje zhruba na desetinu svého výkonu z počátku 90. let minulého století.
„Jestli je podpis Kodexu chování nějaký zásadní posun? Něco se začne dít, za dva tři roky to zanalyzujeme, pak se tím může začít zabývat Evropská komise a třeba se společná zbrojní politika dostane pod první pilíř. To bude výhra,“ řekl týdeníku EURO dobře informovaný zbrojní specialista. Přesun do „prvního pilíře“ by znamenal, že o problematice vyzbrojování by rozhodovaly nikoli národní vlády členských států Evropské unie, ale nadnárodní instituce.
V kodexu se uvádí, že členské státy unie budou muset vždy, když budou chtít využít výjimky dle článku 296 a nevyhlašovat tendr, oznámit svoje plány předem. Do sídla Evropské obranné agentury EDA v Bruselu budou muset poslat záměr se všemi detaily, včetně odůvodnění, proč si myslí, že mají právo nárokovat výjimku. „Politicky necitliví“ úředníci EDA - jde o byrokraty nezávislé na národních vládách, placené z rozpočtu unie - každý jednotlivý případ prozkoumají a zařadí ho do veřejně přístupné databáze.
Základ databáze už mimochodem začali úřednici EDA budovat. Už letos na jaře požádali členské státy Evropské unie o všechny informace o národních zbrojních zakázkách za roky 2002 až 2004. Jednotlivá ministerstva obrany jim měla odeslat informace o všech nákupech, které provedla na základě článku 296 bez vyhlášení výběrového řízení. Včetně detailního zdůvodnění. To nemusí být například pro českou armádu nic příjemného. Vojáci totiž jen v roce 2004 nakoupili ve standardním výběrovém řízení pouhých šest procent pořizovaného zboží a služeb. Bez tendru byly například nakoupeny uniformy pro Hradní stráž za 7,5 milionu korun. Nebo větší kauzy: bez tendru proběhl i nákup dělostřeleckého radaru Arthur od švédské firmy Ericsson (bezmála dvě miliardy). Tendr vojáci nevyhlásili ani při hledání firmy na ekologickou likvidaci nepotřebné munice (více než dvě miliardy) nebo při shánění společnosti, která by jim udržovala cesty a travnaté plochy v areálu ministerstva (patnáct milionů).
Česko se do debaty zatím příliš aktivně nezapojilo. Jako obvykle vyčkává, jakou pozici zaujmou silnější a vlivnější státy Evropské unie. Ale jednu „drobnost“ by si vláda do nového kodexu prosadila: možnost požadovat od „nečeských“ výrobců zbraní offsetové programy jako náhradu za nevyužité tuzemské výrobní kapacity.
