Část světa nechápe, proč je v Radě bezpečnosti tolik Evropanů
Řada zemí světa asi nechtěla další stát Evropské unie a NATO v Radě bezpečnosti OSN, říkají vládní politici včetně premiéra Mirka Topolánka. Právě tato skutečnost může být podle nich jedním z důvodů, proč Česko prohrálo svůj boj o post nestálého člena Rady v letech 2008 až 2009. V této souvislosti jsou zvláště zajímavá slova bývalé americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové v nedávném rozhovoru pro týdeník EURO o tom, jakou měla zkušenost s Evropany ještě v době, kdy působila v OSN jako velvyslankyně (EURO 42/2007).
„Chodila jsem tehdy za evropskými velvyslanci a říkala jim: Potřebuji vaši pomoc při hlasování. A ten či onen ambasador mi odpověděl: Promiňte, nemohu vám pomoci, Evropská unie zatím nemá společné stanovisko. Za dva dny jsem za tímto člověkem přišla znovu a zase jsem řekla: Potřebuji vaši pomoc. Tentokrát mi odpověděl: Promiňte, nemohu vám pomoci, Evropská unie má společné stanovisko. Logicky by toto vše mělo znamenat, že Evropská unie bude mít v Radě bezpečnosti jedno společné křeslo,“ řekla Albrightová. V současnosti je v Radě pět členů EU, z toho dva stálí - Francie a Velká Británie.
Není zřejmě divu, že řada mimoevropských zemí nebyla nadšena z představy další země EU v Radě bezpečnosti. Tím spíše, že Česko má v prvním pololetí roku 2009 unii předsedat. Chorvatsko je na tom přece jen jinak. Také sice usiluje o vstup do EU, ale zároveň jeho politici všude dávají najevo, že chtějí brát v potaz i zájmy „nezúčastněných zemí“ - tedy států, které nejsou součástí Západu a ani nepatří k bývalému sovětskému bloku. Chorvatský přístup musí být řadě zemí mimo Evropu sympatičtější - ať už jsou tamní režimy více či méně diktátorské.
Poslíčci Ameriky.
Je zde ale jeden velký paradox. V Evropě totiž mnozí vůbec nepovažují Česko za zastánce většinových názorů. Naopak - třeba tvrdý postoj vůči Kubě je považován v rámci EU za krajní stanovisko, zatímco na druhé straně názorového spektra figuruje Španělsko, jež chce s Havanou rozvíjet hospodářské vztahy. Premiér Mirek Topolánek minulý týden dokonce poměrně ostře kritizoval Španělsko, Francii a Itálii za zmírňování tlaku na kubánský režim. Názorně tím ilustroval, jak si Česko vytváří protivníky nejen v Latinské Americe, ale i v EU. Přitom neexistují žádné důkazy, že by český přístup skutečně pomáhal změnám na Kubě. Tvrdý americký postoj vůči „ostrovu svobody“ totiž v minulosti spíše selhával a posiloval pozici tamního vůdce Fidela Castra, zatímco ekonomická spolupráce se zahraničím by mohla za určitých okolností přispět k uvolnění tvrdého režimu na Kubě. Každopádně je nutné mít v zásobě nejen biče, ale také cukr.
Týdeník The Economist v září uvedl, že v očích některých evropských diplomatů jsou Češi právě pouhými poslíčky Spojených států. Tento týdeník měl jinak pro českou zahraniční politiku zaměřenou na prosazování lidských práv ve světě jen slova chvály. Je nutné ale počítat s tím, že taková politika může být mimo Evropu a Spojené státy vnímána úplně jinak, než je myšlena. Názorová blízkost mezi Prahou a washingtonskou administrativou George Bushe je problematická ve chvíli, kdy si lidé americkou politiku spojují především s katastrofálními důsledky okupace Iráku či aférami kolem věznic Abú Ghrajb a Guantánamo.
Marný boj?
Kdyby Česko v souboji s Chorvatskem uspělo, otevřela by se pro Prahu obrovská šance, která se již asi nebude opakovat. Díky členství v Radě bezpečnosti a souběžně i předsednictví v Evropské unii by se Češi mohli nebývalým způsobem ukázat na mezinárodní scéně a snad také získat větší oporu pro své pojetí zahraniční politiky. Problém je v jediném, Česko by muselo vše zvládnout po technické stránce. To při současném špatném stavu české státní správy není vůbec jisté. Ostatně Praha nedokázala onen druhý post v OSN ani vybojovat.
Premiér Mirek Topolánek se dokonce opětovně přihlásil ke svým slovům z roku 2005, kdy ještě jako šéf opozice říkal, že případný souběh českého předsednictví v EU a zároveň pozice nestálého člena Rady bezpečnosti svědčí o špatné koordinaci uvnitř české diplomacie či o nepřiměřených ambicích části státních úředníků podporovaných vládními politiky. Premiér dokonce prohlásil, že tato slova se v plné míře potvrdila. Každého muselo napadnout, proč tedy i Topolánkovy vlády pokračovaly v boji o získání postu v Radě bezpečnosti. Šéf vlády ani nečekal, až se ho na to někdo zeptá, a pokusil se vysvětlit, že jeho kabinet je zastáncem kontinuální zahraniční politiky. Nikdo tedy nemohl očekávat, že noví ministři vytyčený cíl minulé vlády zruší, naopak teprve oni údajně začali pořádně bojovat o jeho uskutečnění.
To už důvěryhodněji znějí slova sociálních demokratů, kteří připomínají, že v roce 2002 prosadili do čela Valného shromáždění OSN českého politika Jana Kavana. Tím ukazují, že od té doby se přístup k Česku v OSN musel poměrně zásadně změnit. Na druhé straně je jasné, že Topolánek a jeho ministři zůstanou pyšní na to, že dělají řadu věcí v zahraniční politice jinak než právě minulý šéf Černínského paláce Kavan, i když pak mají menší šance obsadit některé posty na mezinárodní úrovni.
Nezávislejší Chorvati.
Jedno je jasné. Zahraniční politiku skutečně není možné podřizovat jedinému cíli - získat post v Radě bezpečnosti. Až tak prestižní zas tato pozice není. Srovnání s Chorvatskem, které Čechy porazilo, však vybízí k řadě úvah. Česko je zemí paradoxů: Evropané ho vnímají jako příliš proamerické, někteří Američané asi jako příliš proevropské a pro část zemí v ostatních částech světa jsou neshody mezi USA a Evropskou unií pod jejich rozlišovací schopností. Česko je podle nich prostě součástí Severu, který nechápe problémy Jihu, zatímco Chorvatsko (a možná i díky tradicím bývalé Jugoslávie) přece jen dokáže vnímat globální problémy nezaujatě. Chorvatsko zkrátka pro mnohé působí jako nezávislejší země, i když tato nezávislost se vnímá různě.
Ale kdoví. Třeba měl pravdu i český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, když prohlásil, že někomu se může více líbit šéfka chorvatské diplomacie Kolinda Grabar-Kitarovićová. Možná je to v tom, že sám Schwarzenberg působí dost ospale, stejně jako úřad, který momentálně řídí.