Gruzínští voliči ve volbách odevzdali většinu hlasů nesourodé, ale penězi důkladně vypodložené koalici Gruzínský sen
Ivanišvili, v Gruzii známý financováním stovek staveb pravoslavných chrámů a základních škol, se o politiku dlouhá léta okázale nezajímal. Najednou však muž, který své pohádkové jmění vytvořil především v Rusku a především při divoké privatizaci ruského národního bohatství v první polovině 90. let, zatroubil do útoku a díky svým penězům dal dohromady koalici, o níž se sám domnívá, že se ve stopadesátičlenném gruzínském parlamentu poměrně rychle rozpadne na původní politické prvočinitele. Pro pořádek bychom možná měli připomenout, že Ivanišviliho souručenství tvoří asi dvě či tři klasicky liberální prozápadní uskupení, pohrobci kdysi svrženého Eduarda Ševardnadzeho
a nakonec i přesvědčení a tradiční gruzínští nacionalisté. Takovéto síly, stojící v opozici proti vládci saakašviliovského typu, obvykle neobstojí, ale přinejmenším pro účely volebního boje je miliardářské peníze daly dohromady a výsledek se dostavil. Ale co je nejdůležitější – rozpad na prvočinitele se zatím neděje.
Michaila Saakašviliho si zřejmě skoro všichni naši čtenáři pamatují, jak v památném podzimu roku 2003 kráčí v rozevlátém baloňáku prostřední uličkou gruzínské parlamentní sněmovny a doslova z ní vyhání toho, kdo nad ním dlouhá léta držel ochrannou ruku, někdejšího sovětského aparátníka, ale jak se během této krize ukázalo, dostatečně zodpovědného a uvážlivého státníka Eduarda Ševardnadzeho, který svou porážku uznal a z prken politického divadla zcela bezbolestně odešel.
Od reforem k autoritářství Devět let Saakašviliho vlády Gruzii – a to bez ohledu na výhrady, jež můžeme vůči bystrému právníkovi s americkými školami a americkou ženou mít – zemi nepochybně prospělo.
V zemi tradičně prolezlé korupcí se mladému prezidentovi minimálně podařilo od základu reformovat alespoň dopravní policii, která si rychle získala důvěru obyvatelstva, a alespoň zčásti korupci potlačit i v jiných článcích státní správy. Na tom patrně nic nezmění ani skandál v jiné silové složce, totiž v gruzínském vězeňství, kde aféra s mučením a znásilňováním vězňů především v tbiliské věznici Gldani jeho moc významně podlomila. Saakašviliho trvalým problémem ovšem bylo a je spíš to, že reformní úsilí postupně nahrazovaly v regionu tak obvyklé autoritářské metody vládnutí, které ambicióznímu politikovi pokazily reputaci ve světě, a nakonec, jak se zdá, mu srážejí vaz i doma.
Poslední parlamentní volby v Gruzii jsou ale také počátkem další významné změny: až bude na jaře příštího roku zvolen nový gruzínský prezident, okamžitě začnou platit důležité ústavní změny, které pravomoci hlavy státu významně omezí, a to právě ve prospěch parlamentu a vlády. Michail Saakašvili původně doufal, že se při této změně z mocného prezidenta stane mocným premiérem. V této chvíli to však na podobný vývoj moc nevypadá.
A proč?
Jakkoli je dobře, že Saakašviliho moc v Gruzii byla značně omezena, dostavil se efekt, který známe kupříkladu z Ukrajiny posledních tří let: představitelé dnešní opozice totiž v mnoha případech za údajné zneužívání moci a zpronevěru státních prostředků končí ve vězení. Obvinění se ve většině případů zdají relevantní, přesto však mají příchuť politického účtování… Raději utéct Ti souvěrci Michaila Saakašviliho, kteří Gruzii preventivně opustili, protože se pronásledování ze strany nové vlády Bidziny Ivanišviliho, zformované v říjnu, oprávněně obávali, velmi rychle pochopili, jak dobře udělali. Už v noci na 7. listopad byl v Tbilisi zatčen dávný Saakašviliho spolubojovník a bývalý ministr obrany Bačo Achalaja a společně s ním současný náčelník spojeného štábu gruzínských ozbrojených sil Georgij Kalandadze, jehož dosud fungující gruzínský prezident do funkce jmenoval teprve nedávno. Oba muži byli obviněni z fyzických trestů, jimž byli údajně vystavováni gruzínští vojáci. Obvinění až pozoruhodně koresponduje s násilím v gruzínských věznicích, které se stalo tak dobrou propagandistickou předvolební zbraní, a ti, kdo tohoto nástroje užívají, zřejmě vědí, že v gruzínské společnosti, v níž mají významné místo rodinné hodnoty a ochrana každého, kdo ochranu potřebuje, to jednoduše zabírá – bez ohledu na to, zda jsou viny faktické, či jen domnělé. Saakašviliho strana v každém případě už prohlásila, že se jedná o klasické politické pronásledování. Gruzínská média přitom nadhodila, že zejména exministr obrany Achalaja by svůj úděl mohl zmírnit, kdyby poskytl významné kompromitující informace o dalších vysoce postavených státních úřednících, na něž má nová moc spadeno. Nový předseda vlády Bidzina Ivanišvili už taky provedl příslušná personální opatření – ministrem vnitra se stal bývalý šéf miliardářova dobročinného fondu a generálním prokurátorem jeho osobní advokát…
To, že odpůrci Michaila Saakašviliho příchod k moci okamžitě spojí s trestním pronásledováním svých předchůdců, se opravdu předem očekávalo. Včerejší opozice prostě získala možnost s „režimem“ takříkajíc zatočit a zároveň demonstrovat všem Saakašviliho příznivcům, co je čeká, když si nebudou počínat podle nových, zatím nepříliš jasných pravidel.
Vraťme se na chvíli k bývalému ministrovi obrany Bačovi Achalajovi. Ten za devět let Saakašviliho téměř neomezené moci vystřídal několik silových resortů a kromě resortu obrany řídil také ministerstvo vnitra.
Z tohoto titulu se mu dnes za vinu klade již zmiňované fyzické týrání odsouzenců v gruzínských věznicích. Některá domácí média dokonce tvrdí, že se na mučení osobně podílel. Když se tento muž roku 2009 stal ministrem obrany, gruzínský ombudsman Sozar Subari prohlásil, že se v čele tohoto nesmírně důležitého silového úřadu ocitl člověk, který „nejednou překročil zákon“. Faktem je, že Achalaja byl jedním z nejnenáviděnějších exponentů Saakašviliho mocenské garnitury, a se shovívavostí nové vládnoucí koalice proto počítat nemohl.
Co bude se Saakašvilim?
Nejnověji má potíže se zákonem, ale hlavně s novou mocí bývalý gruzínský premiér a
ministr vnitra Vano Merabišvili. Ten byl 7. prosince obviněn z nepravdivé výpovědi v případu, kdy k překročení státní hranice údajně užil cestovního dokladu znějícího na cizí jméno. Teprve když pohraničníci tento pas nepřijali, prokázal se vlastním… Podle gruzínských sdělovacích prostředků Merabišvili odmítá s vyšetřovateli spolupracovat a spíše se je svými výpověďmi snaží zmást.
Sám expremiér považuje opakovaný, v druhém případě pětihodinový výslech za „nátlak“ a předložená obvinění za „absurdní“.
Podobné případy ale budou s největší pravděpodobností pokračovat.
Současný premiér Bidzina Ivanišvili, který se na základě výsledků gruzínských parlamentních voleb úřadu ujal 25. října 2012, tvrdí, že k nějakým obavám z obnovy atmosféry 30. až 50. let minulého století není důvod.
Inu, uvidíme…
A co soudí Ivanišvili o Saakašvilim osobně a o nejnovějších ambicích celé Gruzie? V jednom z velkých interview z poslední doby mimo jiné poznamenal, že gruzínská „revoluce růží“, v jejímž čele Saakašvili stál, byla pro NATO a USA zajímavým precedentem v oblasti, kde je pro Západ žádoucí další intenzivní rozvoj demokracie. Před devíti lety proto současného gruzínského prezidenta milovala nejen skoro celá Gruzie, ale i celý svět.
V Saakašvilim se však podle nového gruzínského premiéra všichni zklamali: mnohé jeho reformy nezačaly vůbec nebo byly polovičaté, země si sama významně pokazila vztahy s Ruskem a nakonec Saakašvili vyvolal válku, již v samém zárodku sám zpackal. Je tedy dnes mužem, který by z gruzínské politické scény měl odejít. Pevně doufejme, že ne přes práh soudní síně…
O autorovi| Libor Dvořák, Český rozhlas 6
