Ekologicky (spíše však takzvaně ekologicky) vyráběná elektrická energie kráčí Evropou. Hory zaplavuje obludnými větrnými elektrárnami. Do pobřeží se zarývá pokusy o využití síly příboje. Na pláních v jejím jménu vznikají gigantické záhony slunečních kolektorů. A nad vším tím zmarem vládne 2001/77/EC – všemocná evropská směrnice ničící všude, kam její noha vstoupí, trh s elektrickou energií.
Pro obyvatele České republiky mám jednu dosti špatnou zprávu: pokus o implementaci této normy již doputoval přes vládu do Parlamentu. Ten sice nejeví žádné nadšení z toho, co má na stole, ale dříve nebo později se Zákon o podpoře výroby elektřiny a tepelné energie z obnovitelných zdrojů energie dostane do závěrečného projednávání.
Třikrát laciněji.
Ona zmíněná směrnice je právě ta, která ukládá jednotlivým vládám členských zemí Evropské unie dosáhnout v určitých časových výhledech - ať to stojí, co to stojí - konkrétních podílů elektrické energie vyráběné z trvale obnovitelných zdrojů. A ty jsou určeny: v podstatě jde o vítr, biomasu, vodu - jak říční, tak mořskou, geotermální a sluneční energii. Všechny tyto zdroje jsou obnovitelné, ale také velmi drahé. Výroba jedné kilowatthodiny elektrické energie v běžné tepelné nebo jaderné elektrárně je asi třikrát až dvacetkrát levnější než výroba stejného množství v elektrárně pracující s obnovitelnými zdroji (pokud vynecháme velké vodní elektrárny). Třikrát levnější! I tento nejpříznivější poměr je hodný zapamatování.
Na tomto místě asi musím říci jedno: v žádném případě nejsem anti-ekologista. Ale těžko snáším, když se za ekologická vydávají nařízení, která mají naopak zcela záporný dopad na společnost i přírodu, a která se možná tváří jako zelená, ale popravdě jsou výsledkem lobbismu a prosazením ryze partikulárních zájmů.
Devatenáct procent!
Přitom to poslední, co mi vadí, je podpora obnovitelných zdrojů jako takových, jde však o její formu. Sluneční kolektory na střechách, geotermální čerpadla, malé vodní elektrárny, lokální spalování biomasy – to všechno je úžasné a mělo by to mít přiměřenou (nejlépe investiční) podporu. Co si ale podporu nezaslouží, je zprůmyslnění využívání těchto obnovitelných zdrojů za přispění několikanásobné zákonné podpory (povinný výkup elektřiny, příspěvky dorovnávající cenu elektřiny dle druhu zdroje mezi cenou tržní a cenami stanovenými ERÚ, ochrana investic na dobu patnácti let, a stále přetrvávající možnost investiční podpory). Česká republika si stanovila následující scénář naplnění směrnice: z dnešních 3,2 procenta podílu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (u vodních elektráren se započítávají jen zdroje do 10 MW) se dostat v roce 2010 na osm a v roce 2030 na devatenáct procent takto vyrobené energie. To nelze splnit jinak, než opravdu přejít na průmyslovou bázi v této oblasti, a deformovat tak velmi výrazně otevírající se trh s elektřinou.
Chyby jiných.
Jenže opravdu chceme lesy větrníků například na hřebenech Krušných hor? V Německu je postavili a ti, kdo v tuzemsku prosazují podobné projekty, právě často používají naše sousedy jako podnětný příklad. Avšak už opomíjejí dodat, že před několika týdny bylo Německo nuceno zvýšit koncové ceny elektřiny, protože podíl drahé ekologické energie již dosáhl takového objemu, že počal svými vysokými cenami deformovat vnitřní trh s elektřinou. A že diskuse o tom, zda státní podpora větrným či jiným eko-elektrárnám je opravdu to pravé do budoucna, právě teď v Německu výrazně sílí.
Asi ještě háklivější na ekologii je Nizozemsko a přesto: tamní vláda již před rokem přiznala, že růst výroby energie z obnovitelných zdrojů nepřinesl očekávané efekty a že spotřebitelé nemají v podstatě žádný zájem o odběr eko-energie, a to pro její vysokou cenu.
Má smysl opakovat slepě chyby jiných, když máme řadu důkazů o tom, že evropská norma, kterou se chystá vláda implementovat, přináší jen a jen potíže? Zvláště, když ani z ryze ekologického hlediska nejsou ta řešení, která vláda v návrhu nabízí, příliš vstřícná k přírodě.
Zelené šatky.
Například větrníky. To je příklad toho, jak lze do zeleného obléci projekt, který s ochrannou přírody nemá naprosto nic společného, naopak vede k její devastaci.
Především je prokázáno, že pásy větrníků zabraňují přirozené migraci ptactva. Větrníky také vydávají zvuky a vibrace, které pouhým uchem neslyšíme. Ale slyší je zvěř, pro kterou je to velmi rušivý podnět, natolik rušivý, že vyklidí celou oblast.. Lidé z blízkosti větrníků si dříve či později začnou stěžovat na bolesti hlavy – to je právě důsledek neslyšitelných, ale na lidský organismus působících vibrací. A to nemluvíme o drastickém dopadu na vzhled krajiny. Co není problém v rozsáhlých pouštích Spojených států, je zničením přírody ve středoevropských horách.
Příliš velké a intenzivní a neodborné využívání geotermální energie může vést k lokální ekologické katastrofě srovnatelné v nepoměrně menším měřítku s dobou ledovou. Tepelné pumpy totiž ochlazují značně své okolí, takže není zase tak velký problém přeměnit takto vzkvétající pole či louku v úhor do slova a do písmene.
Spalování biomasy je jistě čistější než spalování uhlí a zemního plynu, ale otázkou je, zda by měla být spalována surovina, kterou je možno využít užitečněji. Sluneční kolektory v podmínkách střední Evropy jistě neaspirují a ani nikdy nebudou aspirovat na nahrazení tepelných nebo jaderných elektráren, významnou vodní elektrárnu už v našich podmínkách asi nepostavíme – není kde.
Drahá produkce.
Všechny jmenované opravdu obnovitelné zdroje jsou popravdě dobré tak na chatu, pro dům
nebo v malém centralizovaném území. Kolektory na ohřev vody na střeše, tepelné pumpy, malé větrné elektrárny pro jednu usedlost – to je budoucnost obnovitelných zdrojů. A nikoli šílené megalomanské vize o rostoucích procentech výroby eko-elektřiny.
Již jenom proto, že podmínky vhodné k výrobě energie z obnovitelných zdrojů jsou pouze v konkrétních lokalitách a tyto lokality jsou pohříchu jinde, než kde je poptávka po elektřině. Takže je potřeba energii přepravovat z místa na místo, což je znovu drahé a ztrátové, protože bez ztrát to neumíme a umět nikdy nebudeme. A ještě k tomu obnovitelné zdroje mají často tu smutnou vlastnost, že jsou zároveň velmi rozmarné a nelze na ně spoléhat. Když není slunečno, je problém s kolektory. Když neprší, nevyrábí elektrárny v přehradách. Když nefouká, větrníky se točí nedostatečně. Pro všechny tyto případy stejně musí správce energetické soustavy držet v pohotovosti záložní standardní zdroje. A to jsou další peníze a ekologicky se nic nezmění.
Z toho všeho plyne ekonomická zákonitost, že čím tvrdší bude tlak vlády na zvýšení podílu obnovitelných zdrojů při výrobě elektřiny, tím výrazněji půjde nahoru cena energie obecně.Tuto drahou produkci bude muset někdo zaplatit a nezbývá, než aby to byl konečný zákazník.
Kdyby vláda raději než podnikatele s větrníky podporovala více vědecký výzkum v oblasti zvyšování účinnosti spalování či termojaderné reakce, udělala by lépe. A kdybychom nyní odložili úvahy o podpoře masivního využívání výroby energie z obnovitelných zdrojů a raději se bavili o tom, jak vytvořit v Evropské unii tlak na přehodnocení evropské směrnice a její zaměření rozumným směrem, bylo by to úplně nejlepší.
