Soukromá iniciativa Marie Součkové
Marie Součková projevila smysl pro humor. Když se začátkem ledna mírně bouřili ambulantní lékaři spolu s lékárníky, slíbila, že do konce měsíce předloží reformu zdravotnictví. A ve svém materiálu potom navrhla, aby ambulantních doktorů bylo méně. Protože je jich příliš a stojí to zbytečné peníze. Redukcí ambulancí o deset procent by se prý ušetřilo přes tři miliardy korun ročně. Tomu se říká vivisekce!
V ministerském materiálu se ale neříká, jak to zařídit. Ambulantní lékaři se tudíž nemají čeho bát. Tak je to ale vlastně u všech návrhů, které v elaborátu jsou. Důsledně se vyhýbáme slovu reforma, i když to, co ministerstvo zdravotnictví připravilo, se jmenuje Koncepce reformy zdravotnictví. Reforma čehokoliv je vážná věc a má svá pravidla. Třeba harmonogram, posloupnost jednotlivých kroků a samozřejmě způsoby jejich uskutečnění. Včetně variant pro případ, že by se vyskytly problémy. A v tak závažné oblasti, jakou je zdravotnictví, pochopitelně nemůže chybět propočet dopadů.
Člověk by očekával, že pro ministerstvo je splnění těchto požadavků denní chleba. Však je to úřad plný kvalifikovaných, zkušených úředníků s dostatkem informací, kteří jsou schopni „vystřihnout“ reformu jedna báseň, i kdyby se ve dvě v noci probudili. Jenže to je omyl, milý Kubo z Pacova. Ministerstvo už podruhé nazývá reformou něco, co se jí bohužel nepodobá ani vzdáleně. První takový materiál vznikl loni v únoru a tentokrát byl pouze mírně přepracován. Ani političtí soupeři nebo odborní kritici nepopírají, že se na sedmdesáti stranách ministerského textu najdou návrhy a podněty k zamyšlení. To ale dokáže dát dohromady každý, kdo se v problematice zdravotnictví vyzná. Profesní a oborové instituce, akademická i praktická sféra tak činí víceméně neustále. Centrální úřad státní správy má ale jiné poslání i pravomoci.
Bylo to divadélko malých forem, když Marie Součková položila hlavu na špalek: buď vláda schválí reformu, anebo se bude muset beze mne obejít. Vláda nemůže schválit, ani neschválit něco, co neexistuje. Nejpropracovanější opatření v ministerské koncepci je zvýšení vyměřovacího základu pojistného na zdravotní pojištění u samostatně výdělečně činných osob. A jak by také ne, když už je to od začátku roku v chodu. Naproti tomu optimalizace sítě zdravotnických zařízení patrně zůstane chimérou i za deset let.
Marie Součková dala v minulosti několikrát najevo, že považuje za nutné doplnit finanční zdroje zdravotnictví masivnější spoluúčastí pacientů. Je to nezbytný strategický krok podle většiny odborníků. Je ovšem také momentálně nepřijatelný pro ČSSD. Vědoma si této skutečnosti, Marie Součková tuto problematiku do své koncepce nezařadila. Omezila se na vyčítavé konstatování, že u nás je spoluúčast necelých devět procent, zatímco v EU pětadvacet. To je novinka!
Nabízí se však ale základní otázka, zda je vůbec dnešní politická situace na reformu zdravotnictví zralá. Například Václav Klaus si myslí, že ne. V prosinci na mítinku POEM konstatoval, že na rozdíl od penzijní reformy tady ještě ani nedošlo ke shodě na definici problému. Koneckonců koaliční odborná komise, která byla vytvořena loni v říjnu poté, co byl dohledem nad strategickými kroky ve zdravotnictví pověřen Bohuslav Sobotka, se jmenuje komise pro stabilizaci zdravotnictví, nikoliv pro reformu.
Pozoruhodné je, že názory této komise nejsou v ministerském materiálu obsaženy. Na dotaz týdeníku EURO to uvedla mluvčí ministerstva financí Eva Nováková. Přitom na začátku ledna, v době, kdy Marie Součková slibovala reformu, už ležely na stole připraveny pro dosud neuskutečněné jednání koaličních politiků. Zatímco tedy ministerský materiál kritizuje, že „stát nemá žádnou možnost ovlivnit výběr smluvních partnerů zdravotních pojišťoven“, stabilizační komise tvrdí, že „zdravotní pojišťovny by měly mít větší samostatnost při rozhodování o tom, jakou péči budou nakupovat, za jakou cenu a od kterých poskytovatelů“. I to něco napovídá o způsobu práce ve vládě. Vladimír Špidla aby se strhal, ale všechno neuhlídá. Konkrétně je pak nastolena otázka, jak Bohuslav Sobotka plní svou koordinační úlohu ve zdravotnictví.
Materiál Marie Součkové vypadá v těchto souvislostech spíš jako soukromá iniciativa. Učinila-li z toho politický problém, nebylo to prozíravé. Pro premiéra je spíš problém člen vlády s minimální podporou ve veřejnosti i ve vlastní straně, jehož jakákoli rozhodnutí hrozí konfliktem. V sociální demokracii se tudíž stále intenzivněji hovoří o tom, že scénář důstojného odchodu pracovité a asi obětavé, leč pro svou funkci málo způsobilé ministryně zdravotnictví už je připraven. Poukazuje se v této souvislosti například na to, že ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí je poté, co Marie Součková v listopadu odvolala Martina Holcáta, volné místo ředitele. V důsledku roste v nemocnici nervozita a začíná vykazovat rysy paniky.
