Nejtypičtější pro budoucnost je, že o ní víme jen velmi málo. Pro mnohé „odborníky“ je tento základní fakt důvodem k absolutní nečinnosti v oblasti reforem, zvláště pak u penzí: „Ono to nakonec stejně bude jinak, počkejme a uvidíme.“
Foto: Jakub Stadler/Profit/Profimedia.cz
Zajímavé je, že když se objeví nějaká prognóza zpochybňující dosavadní demografická varování, začnou se s ní odpůrci změn ohánět, jakoby jejich předchozí teorie o nepředvídatelnosti vývoje neplatila. Každá prognóza není ničím než informací o možném vývoji, nejlépe zpracovanou ve variantách. Varování samozřejmě většina lidí slyší nerada. Radši věří v pozitivní vývoj.
Vracíme se k normálu
Jestliže poválečná léta se v Evropě vyznačovala růstem populace a obnovujících se ekonomik, mohli si někteří myslet, že tomu tak bude donekonečna. Státy blahobytu nastartovaly fungování otevřené náruče a mj. i nerespektování prodlužující se délky dožití. Mezi léty 1949 a 1993 klesla v třiceti zemích sledovaných OECD věková hranice pro odchod do penze z 64,3 k 62,4 letům u mužů a z 62,9 na 61 let u žen. V obou kategoriích tedy zhruba o dva roky.
Populace však začala výrazně stárnout a penzijním systémům hrozí problémy (pokud už je nemají). Neexistuje snad žádné doporučení nadnárodních institucí, které by nevolalo po podpoře individuálního spoření a posunování věkových hranic.
Právě teď projednává poslanecká sněmovna novelu zákona o důchodovém pojištění, jenž do nich zavádí jistou malou revoluci. Po sjednocení věkových hranic mužů a žen v roce 2041 bude pokračovat zvyšování věkové hranice o dva měsíce ročně tak, jak to odpovídá demografickým projekcím o průměrných dobách dožití. (Přečtěte si, komu se vyplatí vládní důchodová reforma)
Do novin patří vždy horší varianta
V médiích se již objevily první informace o tom, že dnešní šestnáctiletí půjdou do penze v sedmdesáti letech. Už se těším, až nás začnou kritici obviňovat z asociálnosti a navíc z toho, že vláda si sama sobě prosazuje obrovské pravomoci (snad by bylo dobré si jen připomenout, že tato alternativa se týká rozhodování za horizont nejen této vlády, ale i několika následujících).
Bezpochyby se objeví řada tvrzení, že vládní novela zase a znovu vychází z prognóz, které jsme si sami upravili a neodpovídají skutečnosti. Pojďme tedy opustit českou kotlinu a podívejme se na celoevropské statistiky.
Ukazuje se, že už delší dobu se lidský věk prodlužuje v průměru o 2 až 3 měsíce ročně. To znamená zhruba o rok za léta čtyři. Půjde-li to tak dál, za 20 let se průměrná délka života prodlouží o pět let. Průměrná délka dožití v penzi pravděpodobně ještě delší, protože statistiky jsou samozřejmě ovlivněny předčasnými úmrtími v nízkém věku.
To platí v Evropě. Český vývoj může být samozřejmě jiný. Nicméně i tak nám OECD předvídá, že za dvacet let se průměrná délka dožití v penzi u mužů prodlouží z dnešních 17 let takřka o rok. To vcelku odpovídá, neboť při současném celoevropském tempu by se průměrný věk za tu dobu prodloužil o 5 let, přičemž věková hranice pro odchod do penze se má zvýšit o čtyři. Kdyby k onomu zvýšení nedošlo, vzrostla by délka dožití u mužů z dnešních 17 na 22 a u žen z 20 na 25 let.
Těm, kteří se narodili v roce 1977, bude v té době přitom jen 54 let a do penze jim ještě bude zbývat dalších 13. Dnešních šestnáctiletým by se při odchodu do penze v 67 letech mohla délka dožití bez úprav věkové hranice prodloužit o téměř 13 let! Je to jistě skvělá zpráva, avšak státu to způsobí problémy, na něž bude muset reagovat.
Pod 65 let jen výjimečně
Může se to stát a nemusí. Téměř nikdy nevycházejí předpovědi přesně. Počítat automaticky s lepší variantou – která je ovšem v tomto případě lepším pro státní finance avšak nikoli pro nás jako takové – by bylo šílenstvím. Proto se věková hranice zvyšuje nejen u nás ale celosvětově. Dnes ji mají níže než 65 letech (myšleno především u mužů, u žen existují rozdíly) jen ve třetině zemí sledovaných v citované analýze Organizace pro spolupráci a rozvoj. Většina z nich však již oznámila záměr se na tuto hranici dostat (všechny kromě Estonska, Slovenska a Slovinska). (Přečtěte si, na čem ztroskotaly důchodové reformy v okolních státech)
Současná diskuse o reformě ale ukazuje, jak těžké je reagovat na negativní vývoj a dělat nepopulární kroky (nejen u nás ale třeba i ve Francii). Nedovedu si proto představit vládu, která by chtěla zvyšovat věkovou hranici jen proto, aby zvedla příjmy rozpočtu, aniž by to bylo nutné. Zato si dovedu představit politiky, kteří si rádi při lepším než předpokládaném vývoji připíšou body za její snižování.
Autor je ministr práce a sociálních věcí
