Drahá sídelní kaše

Za „rozlézání“ měst a řídkou zástavbu zbytečně platíme obrovské částky, tvrdí autor knihy Sídelní kaše Pavel Hnilička.

Sen o vlastním rodinném domě se zahrádkou sní v Česku stále hodně lidí. Svědčí o tom rostoucí počet satelitních městeček. Navzdory mizerné občanské vybavenosti některých z nich i problémům s dopravou sužující hlavně rodiče, kteří své ratolesti musejí vozit autem do školy, o návratu do měst uvažuje jen málokdo. Podle architekta Pavla Hniličky jsou totiž velká česká města, zejména pak Praha, pro bydlení málo přívětivá. „Pokud se to nezmění a na rozhodující místa se nedostanou lidé, kteří o městě přemýšlejí jako o příjemném prostoru k žití, bude hůř,“ domnívá se architekt.

Drahé roztahování

Termín Sídelní kaše, který Hnilička zvolil jako název své knihy, je urbanistům známý. Označuje jev, s nímž se setkáváme i v českých satelitech vybudovaných v Česku hlavně v poslední dekádě. Charakteristická je pro ně nová, často monofunkční zástavba, která si nedělá velkou hlavu s okolními stavbami ani s potřebou veřejných prostranství a občanské vybavenosti. Jejím průvodním jevem je velká dopravní zátěž i mizení zemědělské půdy. Paneláky naležato, jak se této specifické zástavbě také někdy říká, mnohé architekty dráždí jak pro svou nepromyšlenost a nefunkčnost, tak estetikou, kterou developeři příliš neřeší. Každý svého štěstí strůjcem, chce se říci při pohledu na podobné projekty. Pokud to jeho obyvatelům vyhovuje, nechť tak bydlí. Věc má ale ještě jeden rozměr a o tom by se měla vést celospolečenská diskuse, protože se týká nás všech. Jeho podstatou je odpověď na otázku, kolik nás tento přístup vlastně stojí? „Řídká zástavba je tím nejdražším, co může být. Britský architekt Richard Rogers spočítal, že každý dům, který stojí mimo síť města, přijde daňové poplatníky na 40 tisíc liber. Drahá je totiž veškerá infrastruktura, kterou je třeba vybudovat,“ vysvětluje Pavel Hnilička. Problém prý nastává ve chvíli, kdy hustota obyvatelstva klesne pod 50 lidí na jeden hektar. „Pak je nerentabilní například veřejná doprava a lidé ji časem kvůli dlouhým intervalům přestanou využívat úplně,“ dodává architekt. Debata o nákladech na města, která se neustále roztahují, se ale v Česku zatím nevede. „Lidé si zatím neuvědomují, kolik peněz by se dalo ušetřit na tom, že by zástavba ve městech byla hustší a kompaktnější,“ domnívá se architekt. Ušetřené peníze by se přitom daly investovat třeba do veřejných prostranství, jako jsou parky, bulváry nebo cesty pro pěší, které dělají města mnohem příjemnějšími k žití.

Autem jezdí jen chudí

Udržet lidi ve městech, není lehký úkol. Že to ale možné je, dokazuje Hnilička na příkladech ze zahraničí. „Třeba v Kodani, která má stejný počet obyvatel jako Praha, jezdí 300 tisíc lidí na kole a výborně se jezdí i v kopcovitějším Curychu,“ tvrdí architekt. Je to podle něj dáno tím, že centra těchto měst jsou příjemná, v širším centru je kompaktnější zástavba a jako doprava tam není vnímána jen jízda automobilem. „V Kodani je to tak, že na kole jezdí bohatší vrstvy a automobilem lidé z nižších sociálních vrstev, kteří bydlí na okraji města,“ tvrdí Hnilička. Jak udělat města přívětivějšími, aby se v nich lidem dobře žilo? „Nutná je mezioborová diskuse, protože je to téma, do kterého by mělo mluvit co nejvíce lidí,“ myslí si architekt. Velkou chybu přitom vidí především v přílišné specializaci. „Když se totiž některý úhel pohledu prosadí jako ten nejdůležitější, vede to k tomu, že se město hodně kazí,“ podotýká Hnilička. Dánský architekt a autor knihy Život mezi budovami Jan Gehl se například pozastavuje nad tím, že pokud má magistrát ve městě odbor dopravy, automaticky se předpokládá, že půjde o dopravu automobilovou. „V tom případě by ale měl mít také odbor dopravy pěší a cyklistické,“ dodává. Jeden z příkladů si Hnilička vypůjčuje z amerického Středozápadu. „V jednom tamním městě se starosta rozhodl, že zruší magistrálu, která protíná město, a udělá z ní bulvár. Hodně lidí to samozřejmě nechápalo a měli za to, že doprava musí zkolabovat. Stal se ale opak, funguje to výborně, a navíc obrovsky stouply i ceny nemovitostí ve městě,“ popisuje Hnilička. Vzpomíná přitom na loňské Forum 2000, které navštívil profesor urbanismu z London School of Economics Richard Burdett, který byl v naprostém šoku z toho, že jdeme naprosto proti trendu, který je zřejmý všude v západní Evropě – pořád stavíme dálnice ve městě.

Za novou Prahu!

Hnilička se od začátku letošního roku angažuje v iniciativě architektů a urbanistů Za novou Prahu! Dvě dekády nepromyšleného přístupu k městské výstavbě podle odborníků stačily a nyní je třeba vážně se zamyslet nad tím, jak ji plánovat. „Město musí plánovat město,“ shrnuje lapidárně slovy amerického architekta Larryho Beasleyho úkol, jehož se podle odborníků Praha musí konečně ujmout. „Je nutné zformulovat pár bodů, na nichž se lidé shodnou. To znamená odpověď na otázku, co vlastně chceme. Město roztažené, nebo kompaktní? Má mít krásná veřejná prostranství, nebo to pro nás není důležité? To tu chybí,“ domnívá se Hnilička. Praha tohle ale nedovede, protože úředníci dávají svá stanoviska k projektům ex post, a to i v případě, kdy jde o rozsáhlá rozvojová území. „Často to pak vede k zákopové válce, kdy město nahlíží developery jako ,ty zlé‘, kteří si chtějí jen vydělat,“ vysvětluje. Bezradnost a neochotu města změnit svůj přístup dokládá architekt příkladem jednoho jednání, kterého se sám také zúčastnil. „Byl jsem se zástupcem investora, který plánuje výstavbu na Rohanském ostrově v Karlíně, na Útvaru rozvoje města. Zástupce žádal, aby některý z úředníků šel do poroty pro posuzování a diskusi, a chtěl, aby zástupce města vystoupil a řekl, jaké jsou priority města, třeba ‚tady chceme tramvajovou zastávku, naopak tuhle ulici chceme potlačit, protože není důležitá‘ a podobně. Dověděli jsme se ale, že město to tak nedělá a že se vyjádří až po vypracování projektu,“ popisuje svou zkušenost Hnilička, který zažil například při svých stážích v Německu a Rakousku, že úředníci vstupují do jednání a jsou schopni diskuse s investorem i veřejností.

No name urbanisté

Podle Hniličky a jeho kolegů z iniciativy Za novou Prahu by za urbanistický rozvoj Prahy měl být zodpovědný člověk, který se vyzná v oboru a rozumí mu. „Nemusí to nutně být vzděláním architekt, ale někdo, kdo vidí skrz věci i za ně a zároveň má respekt,“ myslí si Hnilička. On i jeho kolegové jsou překvapeni z toho, jaké urbanistické studie si město zadává. „Město za ně platí spoustu peněz, a přitom vůbec není jasné, proč se dělají právě pro konkrétní lokality. Navíc je nedělají lidé, kteří jsou v oboru známí a respektovaní. Je to nepochopitelné,“ tvrdí architekt. Praha by prý měla mít především regulační plán, který je podrobnější než plán územní. Tím, že neexistuje, prý Praha nahrává netransparentnímu způsobu práce a nutí investory zvykat si na nečisté prostředí. I regulační plán přitom může být velmi jednoduchý, jak dokládá Hnilička. „Třeba starý regulační plán Karlína. To byla jednoduchá mapka, která oddělovala veřejný a soukromý prostor – mezi bloky domů byly zakresleny ulice a náměstí. Tak by to šlo i dnes, ale v urbanismu namísto toho panuje obrovský zmatek,“ myslí si Hnilička. Proč nedokážeme jednoduše navázat na středověké lokátory, kteří zakládali města tak, že vytyčili čtyři kolíky, které znázorňovaly náměstí a veřejný prostor, a kolem vznikala další zástavba? Kdy došlo ke zmatení, o němž mluví Hnilička? „Zmatek přišel s průmyslovou revolucí a s příchodem různých vizionářů, kteří měli jasnou představu o tom, jak má svět vypadat, a začali vše nanovo organizovat. Hodně se tehdy bořilo a stavěla se ,zbrusu nová, čistá a funkční‘ města, která se hodně roztahovala do šířky,“ popisuje Hnilička, podle něhož plánování měst vyvrcholilo neslavnými panelovými sídlišti. „Co mělo své opodstatnění v druhé polovině devatenáctého století, ale v jednadvacátém století už neplatí. Víra, že vše je možné zorganizovat a naplánovat, určit, jakou funkci a program má která část města mít, je překonaná. Důsledky této víry nám dnes ale dělají starosti, protože pracujeme jinde než žijeme, nakupujeme i trávíme volný čas, a to znamená velké nároky na dopravu i náš způsob života. Vzdejme se iluze plánovat funkce a raději hledejme, jakou má mít město pro tyto funkce formu,“ prohlašuje Hnilička. Pavel Hnilička 1993–2000 Studoval Fakultu architektury ČVUT v Praze u prof. Ladislava Lábuse a arch. Aleny Šrámkové. 1998–1999 Pracoval v ateliéru 4DS. 1999–2000 Působil v ateliéru prof. Pavla Zvěřiny. 2002–2003 Absolvoval postgraduální studium ETH v Curychu u prof. Dietmara Eberleho. Od 2003 vede ateliér Pavel Hnilička Architekti a spolupracuje s ateliérem Baumschlager Berle na projektech pro Prahu. 2006–2009 Spolupracoval s Ondřejem Císlerem ve sdružení hnilička – císler – architekti. Pak se vrátil k původnímu názvu ateliéru z roku 2003.
2011 Připravil Ročenku architektury, do které vybral 33 nejlepších českých staveb.