Drazí a pomalí

V Nizozemsku sílí opozice proti nákupu stíhaček JSF, na trh se tlačí Gripen

Nizozemští politici začali zcela vážně uvažovat o odstoupení z projektu americké superstíhačky Joint Strike Fighter (JSF), vůbec nejdražšího vojenského programu v historii. Jsou nespokojeni s termíny a také s cenou. Letadla ještě ani nebyla vyrobena a oproti původním dohodám už jsou dražší o 12,3 milionu dolarů za kus. A na místo JSF se začal okamžitě tlačit v Česku starý známý – švédský Gripen.

Přesnou cenu neznáme Do amerického projektu JSF vstoupilo Nizozemsko v roce 2002, za druhé vlády premiéra Wima Koka. Ministři tehdy souhlasili s tím, že stát do vývoje stíhaček investuje 800 milionů dolarů a stane se partnerem takzvané „druhé kategorie“, s nárokem na pozdější významnou slevu. Spolu s Nizozemskem do toho s Američany šli ještě Britové (jediní partneři první kategorie s vkladem přes dvě miliardy dolarů), Italové, Turci, Australané, Norové, Dánové a Kanaďané.
Holanďané původně uvažovali o tom, že si od Američanů koupí 85 stíhaček JSF a nahradí jimi svých 138 stárnoucích letounů F-16. Oba stroje vyrábí shodou okolností stejná zbrojovka, Lockheed Martin z texaského Fort Worthu.
V době podpisu dohody o vývoji Washington Holanďanům slíbil, že jim jednu stíhačku JSF prodá za 37,2 milionu dolarů. Jenže o pět let později cena narostla již na 49,5 milionu dolarů za kus. Dobře informovaný zpravodajský server insidedefense.org nedávno zveřejnil utajovanou korespondenci špiček amerického ministerstva obrany, v níž je jasně napsáno, že uváděná nabídková cena za JSF je stále „ještě příliš nízká“. „Výpočet ceny byl stanoven na základě kalkulací týkajících se lehčího experimentálního prototypu,“ píše se v dopisech.
Nizozemský parlament dokonce nedávno vyslal členy svého obranného výboru přímo do továrny Lockheedu v Texasu. Odpověď na otázku, jaká bude vlastně konečná cena za JSF, ale zpět na starý kontinent nepřivezli. „Ani my sami zatím přesnou cenu neznáme,“ odpověděl na jejich otázky viceprezident Lockheedu Tom Burbage. Ví se jen to, že odhadované náklady na celý projekt (nejen vlastní letadla, ale i potřebnou infrastrukturu) jsou momentálně 5,7 miliardy eur. Tři týdny před výletem do Texasu podnikli haagští zákonodárci výlet do Švédska na pozvání výrobce stíhaček Gripen společnosti Saab. Na této schůzce však padala konkrétní čísla: Švédové nabídli celkovou cenu za 85 gripenů 4,8 miliardy eur.
Kvůli zdražení a zpoždění projektu sílí v Nizozemsku protiamerická opozice, proti už jsou dokonce i někteří vládní poslanci. Projekt má ale i nadále silnou podporu ministerstva obrany, které ho vlastně před lety prosadilo. Vojáci tvrdí, že odchod by přišel státní kasu na minimálně půl miliardy eur.
Rozhodnutí přitom musí padnout poměrně brzy: kontrakt na první dva kusy JSF má být podepsán do konce dubna.

Času dost Američané jeden čas tvrdili, že o stíhačky JSF má zájem i česká armáda. Šéf Agentury pro spolupráci v oblasti obrany a bezpečnosti generál Jeffrey Kohler v létě 2005 prohlásil, že jeho úřad vyjednává se zástupci deseti zemí, a jmenoval i Česko. „Minimálně šest z těchto států se o program JSF velice, opravdu velice, zajímá a velmi pravděpodobně si tyto letouny i koupí,“ řekl.
Fakt je, že česká armáda kdysi s variantou JSF opravdu vážně počítala. Generálové tvrdili, že by bylo možné nakoupit nejprve starší stroje – olétané stíhačky F-16 nebo Tornado – a používat je nějakých pět deset let. Získali by tak čas na přípravu tendru na zcela nová letadla. V úvahu přicházely právě JSF nebo evropské eurofightery. Proti se ale postavili tehdy vládnoucí sociální demokraté v čele s premiérem Vladimírem Špidlou. Ten prohlásil, že on osobně preferuje spíše „evropský projekt“. Právě Špidlův kabinet schválil v roce 2005 desetiletý pronájem čtrnácti švédských gripenů za bezmála 20 miliard korun. Cena za případný odkup zatím stanovena nebyla. Je tedy možné, že se úvahy o možném nákupu supermoderních amerických blesků objeví opět na scéně. Jak před pár dny prohlásila ministryně obrany Vlasta Parkanová: „Česká republika má ambici chránit svůj vzdušný prostor i po roce 2015 vlastními prostředky. Jaké prostředky to budou, závisí na rozhodnutí české vlády. V tuto chvíli jsou všechny možnosti otevřené a budeme je hodnotit podle jejich ekonomické i technické výhodnosti. Na definitivní rozhodnutí je času dost.“