P o d n i k y z a h r a n i č n í h o o b c h o d u
Před pouhými devíti lety byl zahraniční obchod v rukou pár desítek subjektů - podniků zahraničního obchodu. Po jeho demonopolizaci většina těchto společností zahynula, ale ty, které zůstaly, se výrazně transformovaly na trading housy a dokazují, že jsou schopné života. Nicméně ani ty ještě mnohdy nemají vyhráno.
Byly to nejmodernější pražské krasavice, štíhlé, s upravenou tváří, v eleganci neměly soupeře. V době ošuntělých kanceláří a oprýskaných baráků byl Strojimport, Motokov a všechny další nové budovy podniků zahraničního obchodu zjevením z jiného světa, s nejmodernějším kancelářským nábytkem a s nerezovými příbory v závodní jídelně. Taky lidé, kteří se v těchto domech a kolem nich motali, představovali jinou sortu: nosili obleky od Adama (nebo alespoň z Moděvy) v době, kdy dnešní bossové nevěděli, že Hugo Boss existuje, místo pitralonem voněli tuzexovým old spicem, uměli se chovat ve společnosti, hovořili anglicky, německy a dokonce francouzsky, věděli, co je to akreditiv či jak se pojišťuje zboží při námořní přepravě.
Byli schopní a někteří z nich možná schopní všeho. Byli elitou. A měli na ni monopol, protože pracovali ve zmonopolizovaném zahraničním obchodě socialistického Československa. Dnes v pěkných budovách osídlují jen pár pater, zbytek pronajímají jiným firmám, anebo jim budovy už ani nepatří a sami v nich mají v nájmu jen pár kanceláří. Podniky zahraničního obchodu byly první, které se dočista transformovaly: některé k smrti, některé do trading housů, kde místo tisícovky zaměstnanců pracuje možná pár stovek, či jen desítek lidí.
Jak to chodilo v monopolu
Oprávnění k zahraničně obchodním aktivitám mělo před rokem 1990 kolem stovky podniků zahraničního obchodu. Z právního hlediska měly různou formu, často akciových společností, přičemž akcionáři byly firmy - státní podniky, pro něž pézetky dovážely suroviny nebo naopak jejichž výrobky vyvážely. Dělat obchody se zeměmi bývalé RVHP samozřejmě nebylo obchodně až tak náročné - Chemapolu téměř stačilo, když jednou za rok uzavřel se sovětským partnerem dohodu o roční dodávce ropy a měl vystaráno. Obchodovat s vyspělým Západem už bylo složitější: bylo zapotřebí znát technologii zahraničního obchodu, k tomu koruna nebyla směnitelná, ceny se kalkulovaly různými „cvrčkovacími přepočty, takže kurs koruny byl pro různá teritoria různý. V rozvojových zemích se většinou obchodovalo na clearingové bázi a hlavně na bázi mezivládních dohod.
Pro podniky zahraničního obchodu či lépe řečeno pro potřeby zahraničního obchodu byla dokonce vytvořena speciální instituce - Československá obchodní banka. Její zaměstnanci byli vlastně jediní v bankovním sektoru, kteří se vyznali ve skutečných mezistátních bankovních operacích.
ČSOB však musela financovat také vládou rozhodnuté a podniky zahraničního obchodu realizované vývozy do zemí, na nichž státu z politických příčin záleželo. Nebylo ani vinou hloupé pézetky či neschopné ČSOB, že platby za takto vyvezené zboží přečasto zůstaly viset ve vzduchu. Velikým lobbovacím úsilím se sice bance podařilo po roce 1990 tyto obtížně dobytelné pohledávky přesunout do České inkasní, ale pro podniky zahraničního obchodu se tím břemeno neulehčilo: pro ně se jen změnil věřitel.
René Kraus, generální ředitel dnešního Motokovu, si trpce stěžuje, že firma nese úvěry z osmdesátých let, které ke své dnešní činnosti nepotřebuje. A jako příklad uvádí pohledávky v Sýrii, Iráku, Kuvajtu, Jugoslávii, byť s mírným optimismem naznačuje, že pořád ještě existuje šance je vymoci, anebo je se slevou prodat. A s netajenou hrdostí dodává, že Motokov vymohl vše, co mu viselo v Rusku.
Ivan Čapek, generální ředitel Strojimportu, přiznává rovněž dluhy firmy u České inkasní, které jsou smutným zůstatkem po dodávkách do zhruba stejných zemí. Strojimport - zřejmě neschopen se s tímto břemenem jinak vyrovnat - dnes navrhuje České inkasní řešení: má více méně standardní podobu. Česká inkasní by mohla úvěry kapitalizovat, a až by nastala vhodná doba, svůj možný podíl ve Strojimportu prodat.
K tomu by se možná stavěla kladně i ČSOB, která pro většinu dnešních trading housů zůstala úvěrovacím ústavem. Často totiž bývá - byť někdy mírně skrytě - také jejich akcionářem. Trochu k tomu přišla jako slepý k houslím, nicméně dnes tvrdí, že tak může dlužníky lépe dozorovat.
Akcionářský bič - Finop
Dnešní akciová společnost Finop byla původně účelovou státní organizací, jejíž pomocí si stát udržoval kontrolu nad podniky zahraničního obchodu. Finop se v roce 1991 transformoval na akciovou společnost, která šla z poloviny do kuponové privatizace a polovinu stát využil na dokapitalizaci bank. Jednoduše řečeno - část akcií přidělil slovenské odnoži rozdělené Investiční banky, část akcií převedl na ČSOB. Postup státu měl svou logiku, protože právě ČSOB měla v podnicích zahraničního obchodu nesmírně silnou věřitelskou pozici.
Zřejmě ta také byla hlavním důvodem, proč ČSOB na trhu velice náruživě skupovala akcie Finopu, a to hlavně ve chvílích „třetí vlny privatizace. Aleš Černý, generální ředitel Finopu, zcela otevřeně hovoří o tom, že například harvardi měli evidentní zájem skoupit Finop a přes něj se dostat do zahraničních sítí pézetek. ČSOB v boji uspěla, dnes jí patří na Finopu víc než osmdesát procent.
K této účasti však evidentně přistupuje hlavně z pohledu věřitele podniků, jichž je Finop akcionářem. A zcela logicky se snaží vymačkat dluhy a pak postupně účasti Finopu prodávat. Úvěrovou angažovanost v podnicích zahraničního obchodu se jí už podařilo stáhnout ze sto miliard na řádově několik desítek miliard. Současně Finop postupně velice zúžil svoje portfolio. Prodal Strojexport, Kovo, prodal Metalimex, v těchto dnech je na řadě Rapid. V delším časovém horizontu by zřejmě chtěl Finop, potažmo ČSOB, prodat například také Motokov i Strojimport, jejichž generální ředitelé však nejsou schopni odhadnout, kdo by tím potenciálním nabyvatelem mohl být.
Bezpochyby bude v obou případech napřed nutné vyřešit staré úvěrové břemeno. Aleš Černý se sice brání použít v souvislosti s Finopem slovo likvidace, ale Vladimír Staňura, vrchní ředitel ČSOB, to více méně naznačuje. Protože na prodeji chce banka samozřejmě vydělat, Finop jako akcionář trading housů je akcionářem přísným a neváhá s dosazováním svých lidí přímo do managementu.
Postrevoluční trauma
Hned když v roce 1990 padl monopol zahraničního obchodu - a je ironií osudu, že na jeho demontáži se podílel například v roli ministra zahraničního obchodu i tehdejší generální ředitel Motokovu Andrej Barčák - zdálo se, že éra podniků zahraničního obchodu definitivně končí. Pro mnohé z nich, jako třeba pro Tuzex, bezpochyby zmizel i ten nejzákladnější důvod existence - zemřít musely a pokusy o přežití byly zcela marné a zbytečné. Taky dlouho netrvaly.
Vedle těchto snad přirozených úmrtí se však objevily i jiné faktory, ohrožující bytí společností zabývajících se zahraničním obchodem. Na českém zahraničněobchodním poli začaly například operovat stovky, tisíce a v jedné etapě možná až desítky tisíc firem a firmiček, z nichž mnohé zakládali lidé, kteří houfně opouštěli potápějící se lodě - pézetky.
Dnešní generální ředitel Motokovu René Kraus říká rovnou, že samozřejmě ukradli část obchodů, ale v té době to nebylo nic protizákonného. Dnes už si Motokov smluvně zajišťuje, že lidé od určitých postů při odchodu z firmy nemohou pracovat v podobné branži. Všichni dnešní generálové trading housů zároveň přiznávají, že se těm, kteří odcházeli, zase až tak moc nediví: neviděli perspektivu. Nicméně ty tisíce firmiček většinou nepřežily. Ivan Čapek, generál Strojimportu, který byl postižen stejným lidským odlivem, se těchto novopečených konkurentů už dnes nebojí. Podle něho si sice odnesli znalost klientů, ale stejně sloužili jen jako „nosiči obchodních případů.
Dalším hřebíkem do už skoro připravené rakve podniků zahraničních obchodů byl vstup velkých nadnárodních firem do české podnikové sféry. Takový Volkswagen nepotřeboval vyvážet škodovky prostřednictvím Motokovu, měl přece svoji vlastní síť. Přitom škodovky se na obratu Motokovu podílely před vstupem VW do Škody více než polovinou. Přetržení obchodních vztahů mělo v tomto případě dokonce soudní dohru: Semex, německá afilace Motokovu (na západoněmeckém trhu prodávala kolem třiceti tisíc škodovek ročně), žalovala svou mateřskou firmu Motokov a ten zase žaloval Škodu. Spor, ve kterém šlo o stovky milionů korun, se vlekl pět let a nakonec skončil smírným narovnáním. Zbytkový státní podnik po automobilce kompenzoval všechny ztráty, které byly firmě způsobeny tím, že Semex ze sítě škodovek vypadl.
Motokov a Semex karambol přežily, ale ataky tohoto a podobného typu utopily třeba Koospol, orientovaný na potraviny, pochutiny a podobné komodity. Koospol po marném zápase podal sám na sebe v roce 1997 žádost o konkurs a správce konkursní podstaty Josef Potoček nedoufá, že by se snad podařilo vypořádat všechny dluhy. Když si kávu, kakaové boby či čaj začal obstarávat Tschibo či jiný koncern sám, pokusil se Koospol situaci řešit. Jednotlivé obchodní referáty transformoval na dceřiné společnosti, do nichž se zakupovali pracovníci těchto referátů. Zbytky dceřinek se alespoň zpočátku pokoušel držet ve svých rukou.
Radko Jung, který je dnes jedním z majitelů jedné z těchto malých společností, považuje samotný nápad za dobrý a je přesvědčen, že jiná cesta Koospolu stejně nekynula. Problém byl v tom, že vedení „zbytkového Koospolu dcery neuřídilo. Firma Animalco, která dnes patří Radko Jungovi, vznikla z referátu živých zvířat. Dnes úzce spolupracuje s firmou Satrapa, v níž jsou rovněž lidé z Koospolu. Takže zatímco se Animalcu, Satrapě a asi i jiným vede docela dobře, protože se umějí otáčet - v Koospolu se ledacos naučily a ledacos si odtud odnesly - sám Koospol bude po dokončeném rozprodeji všeho zbývajícího asi těžko hledat tu miliardu či možná dvě, které dluží asi nejen ČSOB. Dluhy totiž zůstaly na něm, zatímco dcerky a dnes už zcela soukromé firmy šly dobývat svět z úvěrového hlediska neposkvrněné.
Rakve, biče, olejovky
Na potížích, do nichž se podniky zahraničního obchodu po demonopolizaci dostaly, se velice výrazně podepsaly také ony poněkud často napjaté předrevoluční vztahy mezi vývozními firmami a jejich českými dodavateli. Po celou dobu monopolu zahraničního obchodu se výroba dívala na pézetky s jistým despektem a pod optikou toho, že ona je tvůrce, zatímco bílé límečky si jezdí po světě a živí se z plodů práce továren. Proto mnohé výrobní podniky, opilé obchodní (i jinou) svobodou, si tuto svobodu potvrdily okamžitým přerušením vztahů se zahraničně obchodní organizací. Tento trend se bez výjimky projevil ve všech PZO. A každá se s ním pokusila vyrovnat po svém. V první etapě se mnohé společnosti pokusily nahradit úbytek bývalých dodavatelů novou komoditní strukturou. Generální ředitel Motokovu René Kraus tuto etapu dnes už s úsměvem charakterizuje jako dobu, kdy pézetky byly ochotny pracovat jako koloniál a obchodovat se vším, od rakví přes biče až po olejovky. K úspěchu tato cesta nevedla a Strojimport, Motokov a stejně tak mnohé další poznaly, že nejlepší je, když se švec drží svého kopyta. Ivan Čapek ze Strojimportu prohlašuje, že „nejlíp umíme obráběcí a tvářecí stroje , René Kraus totéž říká o traktorech, autech, zemědělské technice či pneumatikách. V tomto směru jim ovšem do rukou nahrálo i prozření výroby: i její snaha zajistit si vlastními silami zahraniční obchod mnohdy skončila fiaskem. Mnohdy dosti drahým. Jako příklad stačí uvést Tatru Kopřivnice: náklaďáky si sice vyvezla sama, ale nikdy za ně peníze neuviděla, protože někomu nalítla. Nicméně na druhou stranu řada výrobců byla a je ve vlastním zahraničním odbytu docela úspěšná a i René Kraus přiznává, že vztahy mezi tradingovým domem a výrobci mají dnes jinou podobu než dřív, kdy výrobní podniky moc prostoru k diskusi neměly. Dnes jde většinou o prostou obchodní dohodu rovnocenných partnerů a výrobce si musí spočítat, zda je pro něj výhodnější zaplatit vývozní firmě marži, či si financovat vlastní exportní oddělení.
Citlivé vztahy
Některé podniky zahraničního obchodu či trading housy posunuly vztah vůči výrobcům ještě kvalitativně dál: vstoupily jako akcionáři přímo do výroby. Motokov dnes například vlastní asi 47 procent akcií Zetoru. Zaplatil za ně Konsolidační bance z vlastních zdrojů v rámci dohody, podle níž do konce roku 2000 skoupí i zbytek. René Kraus vysvětluje vstup hned několika důvody. Jednak se už nechce dožít dalšího „překvapení , jaké Motokovu připravil VW svým vstupem do Škody. Tím spíše, že v případě Zetoru to nebylo vůbec vyloučeno. O Zetor se totiž zajímal třeba světový výrobce traktorů John Deer, a kdyby se býval akcionářem stal, asi by Motokovu odešel dnes nejvýznamnější klient. A kdo ví, zda pak by společnost přežila. Navíc generální Motokovu dodává, že si chce na Zetor dohlídnout, vytvořit z něj takovou firmu, aby mohl Motokov později balík jeho akcií se ziskem prodat a ponechat si jen blokační minoritu. Další důvod Motokovu je ještě strategičtější: buduje systém, v němž marketing musí řídit výrobu, v němž výrobu budou řídit požadavky trhů.
Variantou této strategie s přístupem v obráceném gardu je propojení mezi Metalimexem, který se vždycky zabýval obchodem s palivy, a černouhelnými doly. Českomoravské doly, a. s., (ČMD) koupily v roce 1997 od Finopu a ČSOB jejich podíly na Metalimexu, což odpovídalo už naznačeným úmyslům těchto dvou firem. Protože to ještě nezajistilo ČMD v Metalimexu většinu, dokoupily na trhu další akcie, takže dnes jim patří zhruba 70 procent. Přes majitele ČMD je tak Metalimex napojen až na OKD, a dnes se tak stará o celý zahraniční obchod všech českých černouhelných dolů. Tím to nekončí: záměry majitelů Metalimexu podle jeho generálního ředitele Petra Otavy dnes míří také k uhlí hnědému. Vypadá to, že Metalimex má o klienty postaráno, tím spíše, že nemá závazky vůči České inkasní, a není tedy zatížen břemenem starých dluhů. Nové si ještě nestačil nadělat.
Což evidentně není případ Centrotexu, jehož hráčským polem bývaly textilní suroviny a textilní výrobky a o jehož budoucnosti se dnes rozhoduje. Centrotex zřejmě se stejným záměrem jako jiné vývozní společnosti vstoupil jako akcionář do pěti českých textilek, pro něž chce dovážet suroviny a jejichž produkty by chtěl uplatňovat v zahraničí. Český textilní průmysl však doslova úpí pod levnou asijskou konkurencí, a je tudíž možné, že by neduživé textilky mohly stáhnout ke dnu i Centrotex. Tím spíše, že společnost dnes ústy svého mluvčího Oldřicha Danihelky přiznává „jistou úvěrovou zátěž. Mluvčí je dost skromný, podle burzovních výsledků cizí zdroje Centrotexu převyšují zhruba šestkrát jeho vlastní jmění. Jakkoliv je Centrotex skoupý na slovo, zdá se, že jeho původní věřitel - ČSOB - už nejevil ochotu k dalšímu úvěrování. Centrotex totiž dost překvapivě přenesl tento úvěr na Investiční a Poštovní banku, která se stala rovněž majoritním akcionářem nově založené společnosti Centrotex Group. Dnes IPB spolu s Centrotexem zpracovává konsolidační program, který by zřejmě měl směrovat k vytvoření holdingu. Do společného hrnce toho však už Centrotex dát moc nemůže, protože má zastavenou i svoji budovu.
V dosti náročné situaci je i nejznámější a snad také nejkontroverznější propojení pézetky s výrobou, totiž to, které zkonstruoval Chemapol. V předrevoluční podobě Chemapol neměl šanci, nemohl se uživit pouhým dovozem ropy jako dříve. Poněkud zamlženou privatizací, kdy sám privatizoval svoje vlastní akcionáře, a rozsáhlými úvěrovanými majetkovými vstupy se nakonec stal významným vlastníkem významných českých chemiček. Ty by dnes měly tvořit základ AliaChemu a jeho zahraniční odbyt by mohl být opět v režii vlastního trading housu. Pikantní příchuť všemu dodává fakt, že původní subjekt - Chemapol, a. s. - mezitím zdařile hyne.
Co zůstalo a jak dál
Ve všeobecném skučení, že transformace české ekonomiky zaostává, možná zaniká, že sektor zahraničněobchodních podniků vykročil v tomto směru hned v roce 1990 a navzdory velice náročným podmínkám (či možná právě v jejich důsledku) některé z těchto společností snad skutečně přežijí. Z celé stovky jich dnes zbývá možná tak třetina, jejíž podíl na českém zahraničním obchodu se zřejmě pohybuje v procentech nebo možná až desítkách procent. Přesnější údaj, než je jen velice hrubý odhad, už nelze z žádné statistiky zjistit. K přežití těch několika zřejmě výraznou měrou přispěla zahraniční síť trading housů, systém jejich smíšených společností a delegátů, rozprostřený snad po celém světě. O delegátech se říkávalo, že nejsou na výplatní pásce jen firmy, která je oficiálně vyslala. Snad nejvíc nahlas se v této souvislosti propíralo jméno Václava Junka, který v zahraničí zastupoval Chemapol, a dnes je dokonce až prezidentem Chemapol Group. Junek, stejně jako kdokoliv jiný, se nikdy ke špionáži nepřihlásil. Ať tak či onak, síť afilací bývalých podniků zahraničního obchodu, která se v některých případech budovala už na základě prvorepublikového zastoupení velkých českých společností, představuje dnes pro české firmy významná tykadla do zahraničí. Který z výrobců si může dovolit zastoupení ve dvanácti zemích, jako má i dnes třeba Motokov? Strojimport má například své lidi v Indii, Brazílii, Thajsku, Číně a tam, kde nemá přímo delegáta, využívá služeb místních lidí a firem. Rozprostření sítě - nejen Strojimportu - dokazuje orientaci na rozvojové země, což odpovídá představám i Svazu průmyslu. Jeho představitelé si totiž stěžují na to, že Česká republika se zahraničně až příliš zaměřuje na vyspělý svět, když obchodní šance má hlavně ve světě rozvojovém.
K transformaci bývalých podniků zahraničního obchodu na trading housy přispělo nejen zahraniční know-how, ale i znalost domácí scény a byť napjaté, přece jen důkladné vazby s českou výrobní sférou. A samozřejmě nelítostné zrubání rozsahu: v Motokovu dřív pracovalo 1300 lidí, dnes sotva čtyři sta, z nichž ještě třetina firmě vydělává (údajně hodně) na správě a pronájmu nemovitostí. Mnohé trading housy však navzdory průkazné schopnosti najít své místo na slunci zápasí dál se starými dluhy. A tak přinejmenším některé z nich stále ještě mohou přejít ze slunce do mrtvolného stínu.
