Druhá fronta

Když maršál Bernard Law Montgomery chystal vylodění spojeneckých armád na evropskou pevninu, do osobního diáře si k 6. červnu 1944 udělal lakonickou poznámku ,,Invaze do Normandie, Porthmouth opouštím ve 22.30“. Kdo ví, co jednou najdou budoucí čeští historikové v blbníčcích Stanislava Grosse nebo Mirka Topolánka, ale datum 5. listopad 2004 je pro oba politiky tím samým, čím byl pro slavného Brita Den D. Nebo by alespoň mělo být. Premiér a předseda sociálních demokratů se během operace zvané krajské a senátní volby nutně potřebuje vylodit na hejtmanském kontinentě, jinak by mu partajní sjezd v příštím roce mohl odebrat maršálskou hůl. Naopak šéf demokratů občanských se musí (kromě přetěžkého uhájení krajského valu) více zaháčkovat na půdě Senátu, aby v něm omezil, možná i zvrátil převahu vládních stran. Když se mu to nepovede, zažije na prosincovém kongresu ODS výprask.
Výsledek je v obou případech dost nejistý. Jestliže i v Praze, kde svého času proběhla napínavá senátorská klání Václava Fischera nebo Jana Rumla, přišlo před měsícem k doplňovacím volbám do Senátu jen kolem patnácti procent voličů, kolik lidí přijde k urnám v regionech? Zásoba líbivých hesel pro bezobsažnou činnost už asi pomalu dochází, když se u silnic objevují zoufalá zvolání typu ,,S námi bude líp“. Slibovat hory doly po osmi letech existence Senátu prostě nejde, tomu už nevěří snad ani sami kandidáti. Představovat si Senát jako brzdu, která stojí v cestě dávkovaným Klausovým návrhům na jmenování ústavních soudců, také ztratilo lesk, když soud pracuje už téměř v plné sestavě.
Ještěže se nezájem voličů o horní komoru Parlamentu, hraničící s ignorováním, milosrdně schová za lákavější utkání o krajská zastupitelstva. Po čtyřech letech jejich fungování se totiž dá říct, že právě kraje, a nikoli Senát se staly faktickou protiváhou Poslanecké sněmovny. ODS a lidovci si ze třinácti hejtmanských postů (a křesla pražského primátora) udělali dokonce jakousi stínovou vládu, která tak trochu předjímá příští možnou vládní koalici. Je dost pravděpodobné, že lehce opoziční roli by si hejtmani ponechali, i kdyby se sociálním demokratům podařilo prolomit unikátní pravicový monopol, vzešlý z historicky prvních krajských voleb, a kdyby někteří jejich zástupci usedli v hejtmanském kolegiu. Už jen proto, že zájem regionu není vždycky zájmem státu, kterýžto trend bude s rostoucí finanční soběstačností krajů sílit. Jenže o hejtmanech nerozhodnou voliči, ale až nově zvolení zastupitelé: v ten moment bude ODS na koni, protože má konečně něco co nikdy předtím. Totiž solidní koaliční potenciál, zejména dobré vztahy s křesťanskými demokraty. A Kalouskovo vedení potřebuje držet v šachu Grosse.
Testem celé české politické scény může být proto vývoj v severních Čechách, kde před čtyřmi lety dala ČSSD přednost spolupráci s ODS před KSČM. Jestli se nyní levice v Ústí nad Labem sjednotí, může to zacloumat koaliční vládou v Praze.
Nebývale konkrétní krajská kampaň, strašící občany tu privatizací, tu postátněním nemocnic a zdravotnictví vůbec, má už dnes hlavního vítěze. Je jím prezident Václav Klaus, který - snad kvůli nevoli vůči Mirku Topolánkovi - začal hájit pravicové postoje na vlastní pěst, čímž vlastně posílil obraz nezávislé hlavy státu. Byl to on, kdo (aniž podal ruku vůdcům nejsilnější opoziční strany) pozval do té doby triumfujícího premiéra na kobereček a stočil pozornost z kauzy Kořistka na problém odposlechů. Co se veřejnosti může jevit jako nadstranickost nebo jako havlovská pomoc slabšímu, je ve skutečnosti až dojemnou péčí o vlastní stranické děcko, které otec stvořitel jako poslední pojistka chrání před nepřízní osudu i před nezvladatelným poručníkem. Topolánkovi tak nezbývá než výrazně vyhrát volby, jinak jeho současná izolace vyústí v pád a v instalaci klausovského předsedy čili Vlastimila Tlustého.
Gross je na tom lépe. Mág popularity umí i prohru vesele označit za vítězství, nulové skóre při doplňovacích senátních volbách přešel pochvalou za krásné druhé místo Erazima Koháka… Po ruce má kdykoliv i srovnání s červnovým eurodebaklem Vladimíra Špidly, vedle kterého budou všechny výsledky včetně mizerných vypadat jako heroická událost. Hlavně však předseda sociální demokracie zatím nemá v partaji rovnocenného protihráče. Strana už dávno uvěřila, že mesiášem je Gross, a nikdo jiný.
S invazemi je to v Česku těžké. Jestliže si termíny vylodění ve volebních místnostech nepíšou do diářů ani voliči, s čím mohou počítat politici?