DRUHÉ SKRUTINIUM

Stačil pouhý týden a humbuk kolem zániku i znovuzrození Investiční a Poštovní banky poklesl asi tak na polovinu. Emotivní náboj každé události v čase oslabuje, a navíc se většinou záhy objeví další pikanterie. V České republice jí bezpochyby bude dění kolem centrální banky a jejích pravomocí. Až se uklidní, čekají v zásobě ceny ropy, a tudíž benzinu, zvyšování inflace či jednání brněnského Ústavního soudu o volebním zákonu. Pokud by se IPB měla vrátit na scénu dříve než ke konci roku, kdy se ukáže, kolik stát za její hospodaření zaplatí, chtělo by to nějakou novou pecku.

Naivnější pozorovatel by ji možná očekával od jednání Vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny pro objasnění rozhodování státu v IPB. Parta složená převážně ze zástupců stran, které buď měly s bývalým vedením ty nejlepší vztahy, nebo v jejichž lůnu se rozhodnutí o nucené správě urodilo, případně banku pomáhaly doprivatizovat, ale žádný pro občana zajímavý výstup nepřinese. Napovídá to její název. Stát totiž v IPB už léta o ničem nerozhodoval. Komise může maximálně zjišťovat, zda nešlo potíže s hroutící se bankou řešit jinak a zda nucená správa nepřišla o den, hodinu, minutu či vteřinu dříve, než musela. Ať dojde k čemukoliv, nastartovaný proces zániku samostatné IPB a jejího pozření Československou obchodní bankou je nezvratný.

To je v tuto chvíli nejdůležitější. I kdybychom nakonec usoudili, že se celá situace mohla řešit levněji, přijaté řešení není principiálně špatné. Je vhodné jak pro klienty, tak pro bankovní sektor a image České republiky. A chce–li jej nějaký politik pitvat, určitě mu nejde o pofiderní spravedlnost trhu, kterou možná ministerstvo financí, nucený správce a ČNB narušili. Ani o dopady nucené správy a státní záruky za aktiva IPB do státních financí. Jejich skutečný rozměr totiž dnes nikdo odpovědný nespočítá. Nejdůležitějším úkolem vytvoření komise je přerozdělení politického kapitálu, jenž by se z případu dal vytlouci. A to tehdy, podlomila–li by zjištění komise zdůvodnitelnost státní vstřícnosti vůči ČSOB.

K čemu by ale taková zjištění byla dobrá? Snad k ujištění, že jsme už standardní zemí. Že se u nás třeba i z nečistých pohnutek činí rozumná rozhodnutí. Pokud byla jednání o privatizaci velkých průmyslových firem českou cestou vedena nejčistšími úmysly, je to hezké, ovšem mělo to tragické následky. Více než obsah zákulisních jednání je nakonec důležitější to, zda se o naše úspory a pracovní místa bude starat za a) tandem Bakala–Kavánek (nebo Kavánek–Bakala?), za b) třeba kladenský mág Vladimír Stehlík. Naštěstí to vypadá, že konečně vyhraje varianta a).

Nejbližší spolupracovníci ministra financí Pavla Mertlíka i v soukromí přísahají, že jeho kontakty se Zdeňkem Bakalou, považovaným za nejvlivnějšího Čecha skupiny Almanij, ovládající ČSOB, jsou jen výmyslem nepřátel. Můžeme tomu uvěřit nebo ne, a s našimi úsporami to bude stejné. Spíš než transakce IPB–ČSOB by nás v této souvislosti mělo zajímat, proč to všechno nepatří největšímu bankovnímu ústavu světa, Deutsche Bank. Proč namísto tohoto zájemce přiklepla před rokem vláda ČSOB středně velkému ústavu z Belgie, a možná tak do budoucna omezila přístup českých klientů k nejmodernějším bankovním technologiím a produktům.

Jenže z toho se těžko vytříská ten politický kapitál, o nějž jde. Pokud by se totiž ukázalo, že IPB nebyla zadarmo – ať již bylo platidlem cokoliv, to jen u nás pořád myslíme na klasické úplatky – mohlo by se spustit druhé skrutinium, v němž by se prebendy přerozdělily. Pro ODS třeba v podobě hlavy ministra financí. Z té bychom poté mohli udělat pomník. Abychom se měli kde klanět, až zase bude někdo něco privatizovat českou cestou. Na možná ne právě šťastnou privatizaci ČSOB do té doby kvůli stupiditě zřízení komise k IPB zapomeneme.