Předně, současná podoba druhého pilíře, na jehož rakvičku se teď koaliční politici chystají házet poslední hroudy hlíny, je příkladem kompromisu, který nikdy neměl být uzavřen. Kdyby se na podobě druhého pilíře tehdy politici neshodli, zůstala by naděje, že se třeba někdy na něčem rozumném shodnou. Konstruovat druhý pilíř jako dobrovolný, do nějž se musejí uchazeči aktivně hlásit, nikdy nemělo žádný význam, protože bylo od začátku jasné, že se do něj nepřihlásí ani tolik lidí jako do toho třetího, rovněž dobrovolného.
Tak za prvé, druhý fondový a plně zásluhový pilíř měl být povinný, a pokud na tom nebyla shoda, měl být stejně jako britský nebo předtím novozélandský založen na principu automatického členství. Ten předpokládá projev aktivní vůle nikoli při přihlášení, ale naopak aktivního nesouhlasu, kdy v nějaké časové lhůtě musíte požádat o nečlenství.
Takový model přináší podstatně vyšší zapojení, empiricky prokázáno všude a ve všech oblastech, kde se to zkusilo. Lidé prostě nechtějí aktivně rozhodovat, zvlášť když se v dané problematice neorientují a musejí rozhodovat ze široké nabídky. Zkrátka dávají přednost přednastavené volbě.
V takovém modelu by samozřejmě bylo nejen možné, ale i v podstatě nutné udělat nikoli fond státních dluhopisů, ale veřejnoprávní, chcete-li státní fond, do nějž by opět automaticky připadli ti, kteří neprojevili aktivní volbu a sami si nevybrali jiný, soukromě spravovaný penzijní fond. Odpadl by tak argument levice, že se z veřejného prvního pilíře „vyvádějí“ peníze pod soukromou správu v druhém pilíři. To by totiž platilo pouze pro ty, kdo by soukromé správě dali přednost aktivní volbou.
Veřejnoprávní fond
Za třetí, veřejnoprávní fond by byl z hlediska správy jako konstruován jako fond životního cyklu, složením portfolia by kopíroval věkovou strukturu účastníků. Takže by se nemohlo stát, aby lidé těsně před penzí byli nadměrně exponováni v instrumentech s vysokou volatilitou.
Za čtvrté, tento fond by měl být velmi diverzifikovaný a neměl by trpět nadváhou „českého rizika“ (tzv. home bias). Především proto, že už v prvním průběžném pilíři jste naplno vystaveni riziku české demografie, vývoje zaměstnanosti, produktivity i ekonomického růstu. Takže být co nejvíc globální ve druhém fondovém pilíři má velmi dobře obhájitelnou logiku – přinejmenším z toho důvodu, že váha českého HDP na tom světovém trvale mírně klesá, a momentálně činí 0,33 procenta.
Co s druhým pilířem? (foto Tomáš Novák)
Zbytek světa (tedy 99,67 procenta) roste rychleji a připusťme, že v té nejzákladnější rovině na růstu záleží – a mít mírnou expozici (tři procenta „vyvedených“plus dvě procenta přidaná z vlastního) na světovou ekonomiku není špětné.
A konečně, takhle konstruovaný fond by měl být z hlediska nákladů na správu velmi levný, čehož lze dosáhnout tím, že by nebyl spravován aktivně, ale pasivně. Což by zároveň znamenalo, že nepotřebujete nějaké superexperty na investování, protože to dělá počítač.
Švédský model
Takhle v kostce opakuji svojí představu, jak dosáhnout rozumného výsledku, kterou v někdejším NERVu sdíleli ještě Jiří Rusnok a Jan Švejnar, pokud se nepletu. Dostali bychom něco, co má ve světě precedent (ve Švédsku to v principu takhle funguje, takže žádné české kutilství). Že na tenhle „švédský model“ vláda tehdy nepřistoupila, jsem považoval za chybu už tehdy, a na tomto názoru něco hned tak nezměním.
Je to provozně levné, plně zásluhové, diverzifikované, jak jen to jde, díky životnímu cyklu blbůvzdorné. Z hlediska účastníka to nevyžaduje v podstatě žádné rozhodování a žádnou snahu, ale také jí to nebrání. A kdo by si to výslovně nepřál, nedal by finančním poradcům a správcům fondu vydělat ani floka.
A co je na tom podstatné: tuhle konstrukci můžete kdykoli do druhého pilíře dodatečně zamontovat. Takže ho ani nemusíte rušit. Těm, co už tam jsou, dáte možnost přechodu do takhle nastaveného veřejného fondu, a ty nové do něj dostanete defaultem, automatickým zařazením příslušných ročníků.
Jen tak rozkrást se to nedá. Jistě, fond lze znárodnit jako cokoli jiného, ale když na to přijde, může vám někdo znárodnit i vlastní židli pod zadnicí, o živnosti, domu, bytu, chatě, automobilu, finančních aktivech jakéhokoli druhu ani nemluvě. Ta mají znárodňovači nejraději. Ostatně „národním škůdcům“ není nutno přiznat ani tu penzi z prvního pilíře.
Šetřit se musí
Oddiverzifikovat se z téhle ne vždy sluncem ozářené planety z důvodu dosud minimální nabídky alternativních aktiv ještě nikdo nedokázal, a před stářím sice utéct lze, ale to zas pro změnu není slučitelné se životem. Aby nebyl seniorský věk tristní z důvodu velmi potlačené materiální spotřeby čehokoli, je třeba na něj šetřit, což se v produktivním věku většinové populaci v dostatečné míře nechce.
Průběžný systém je založen na tom, že pro výplatu současných penzí potřebujete zdanit ekonomicky aktivní generaci, a není chytré z ní úplně sedřít kůži. Ta příští bude méně početná než ta současná, což už se ostatně děje. Z čehož vyplývá, že je třeba šetřit. Alternativou je ve velkém začít „dovážet cizince“. Kdo by ale asi tak do České republiky masově přijel a jak by to asi tak snášeli domorodci?
Druhý pilíř, tak jak byl nastaven, je „nic neřešící paskvil“, což znamená, že je potřeba jej zásadně předělat. A ne to proboha celé zcela slaboduše zazdít z velmi chabých, v podstatě jen ideologických důvodů. A místo toho jmenovat komisi, přičemž většina bodů jejího mandátu obsahuje protimluvy a nesplnitelná zadání. Ta příležitost k racionální nápravě tady pořád ještě je.
Další komentáře autora:
Reagovat, hlavně pružně reagovat
Kalouskův gambit aneb Fiskální pakt ve sněmovně
El excremento del diablo checo
