V osmdesátých letech minulého století publikoval Milan Kundera esej Únos střední Evropy. Dne 1. května 2004 začal druhý pokus o připojení střední Evropy k Západu po tisíci letech. První byl učiněn za svatého Vojtěcha a skončil neúspěšně v 17. století takzvaným druhým nevolnictvím, které přetáhlo střední Evropu od Západu k Východu. Ale ani v nejslavnějších dobách za Karla IV. se nemohla Praha měřit v kupeckém ruchu s Benátkami, Norimberkem či Janovem. Obchodní cesty se Čechám vyhýbaly, což mělo sociální a kulturní důsledky: strach z neznáma se v mysli většiny tehdejších lidí proplétal s pevnou lokální zakotveností i s nechutí k novinkám. Podobně v roce 2004 jde zatím jen o politické rozhodnutí: smlouvy, zákony a podpisy. Ve skutečnosti je ale toto území staré Evropě stále vzdálené a ještě se vzdaluje: odplouvá na slovech-lodičkách. Naše zkušenost propůjčila slovům jiný obsah, než mají na starém kontinentě, a proto se nemůžeme domluvit.
I tyto jiné významy slov mají v Čechách velmi staré kořeny: v češtině konce 14. století a na počátku 15. století například slovo dvorný, které na Západě znamenalo vybraně zdvořilý, uhlazený a ohleduplný k ženám, v Bohemii bylo synonymem přídavného jména divný či podivný. Proč tomu tak je v mnoha případech i dnes? Proč slova jako čestný znamenají hloupý a podnikatel je synonymem pro zloděje? Proč si šlechtic jako napříkladf Theobald Czernin místo podnikatel říká raději sedlák?
Co to je infozábava a jak funguje?
Například infozábava, anglicky infotainment, v němčině Infounterhaltung nebo krátce Info. Již při pouhém vyslovení slov Info a Informace slyšíme zřetelný rozdíl. Informace, jak napsal Gadamer, je takový druh sdělení, jehož význam s odstupem od události, o které vypovídá, nabývá na významu. S aktualitou či s infem je tomu opačně, nejvyšší význam má v okamžiku, kdy se událost stala. Info je jen část informace, lehce po nás sklouzne, nic neanalyzuje ani nepracuje s kontextem. Jak řekl bývalý šéfredaktor Die Welt Wolf Schneider: Informace je určena pro hlavu čtenáře či posluchače, info předstírá, že je pro hlavu, ale je určeno jako boulevard spíše pro jeho břicho.
Charakteristickým znakem infozábavy je fakt, že zábavnost preferuje před užitečností sdělení. Struktura infozábavy v televizním zpravodajství se pozná podle toho, že se nápadně podobá klipům a reklamním šotům velkým množstvím krátkých záběrů, v nichž se střídají přímé vstupy, oslovují se svědci či jen lidé, kteří byli blízko události, i když o ní často mnoho nevědí a ani vědět nemohou. Reportér svým komentářem a hlasem zvyšuje uměle napětí. V tištěných médiích je pro info typická barevnost, neúměrně velké fotografie, zvětšené titulky, kratší články a míchání irelevantních sdělení s vážnými texty.
Způsob zpracování je vždy založen na personifikaci problému či události a moderátor v elektronických médiích se tváří, jako kdyby rozmlouval s divákem: snaží se vstoupit do jeho domácnosti, přičemž jeho sdělení je vždy velice jednoduché a krátké. Dbá se na to, aby diváka způsob mluvy přitahoval a rozptyloval. Zcela je potlačena důležitost sdělení pro příjemce. Info občan nepotřebuje, jen má divákovi či čtenáři příjemně vyplnit čas a vzbuzovat iluzi. Pro infozábavu v novinách je typická subjektivní žurnalistika: ničím nezdůvodnitelné zdůraznění a popis toho, co na daném místě dělal sám reportér.
Z tohoto zadání vyplývá, že se nebazíruje na úplnosti a pravdivosti, směšují se střepy informací s drby a totální fikcí: do sdělení se libovolně zasahuje a posouvají se jeho významy. Důvod je nabíledni: učinit vysílací sekvenci či napsaný materiál přitažlivější. Proto dostávají prestižní místo i katastrofy, zločiny, kuriozity, příběhy o zvířatech a hvězdách - střídají se milá sdělení s nepříjemnostmi.
Info je založeno na transferu převážně emocí. Skutečná zpráva pouze na trasferu informací, tedy nových skutečností. Infozábava se zrodila v televizi, přešla do rádií a dnes pohltila i střední proud novin.
Tištěný boulevard původně proměnil své stránky v jeviště příběhů, které rozdrobil do jednotlivých scén. Bohatí, chudí i oběti v boulevardu jsou stejným materiálem a dohromady pokrývají celou strukturu společnosti.
Infozábava převzala některé formální prvky boulevardu a snaží se pokrýt nejen všechny cílové skupiny svých posluchačů a čtenářů, ale i všechny důležité události. V tom je její záludnost, neboť otevřela velký prostor pro manipulaci s událostmi. Míchá žánry s emotivními sděleními, losy s inzeráty a zprávy s komentáři. Je zaměřena na přitažlivost, a tím podporuje chaos. Nepomáhá člověku se ve stále komplikovanějším světě vyznat, pracuje s potvrzováním toho, co si většina lidí myslí. Typický je slogan jedněch německých novin: Dir, deine Meinung! Tobě, tvé mínění!
To je hlavní důvod, proč se někteří odborníci domnívají, že infozábava představuje největší ohrožení občanské společnosti. V příjemci vzbuzuje zcela falešný dojem, že něco se dovědět není námaha a práce, ale že to může být jen zábava, a to, jak už na začátku šedesátých let napsal Neil Postman ve své knize Ubavit se k smrti, je lež. Je určena jen pro doma sua, pro můj dům.
Co to je informace
Informace je naopak takový druh sdělení, který nám umožňuje domluvit se s ostatními, a to nejen doma, ale i v zahraničí. Jinými slovy informovat znamená pracovat. Je to stejně namáhavá činnost jako výroba, práce v zemědělství, organizování a tak dále, při níž proměňujeme nějakou materii v něco, co je určeno k širšímu upotřebení. Item: Informovat znamená proměňovat různá sdělení a jazyk tak, aby mu bylo rozumět v celém společenství, ke kterému se hlásíme nebo o kterém tvrdíme, že k němu patříme. Informovat ve skutečnosti znamená rozbíjet skořápky slov-lodiček, s kterými pracuje infozábava, a vracet jim obsahy, kterým Evropa rozumí.
První potíž je už se slovem Evropa. Původně řecké slovo Europe se připomíná za Hérodota v 5. století před naším letopočtem. Jméno přijali staří Řekové od Semitů a bylo odvozeno z akkadského ereb nebo irib, což je večerní soumrak, tedy západ. Je to protiklad k akkadskému slovu asu, východní rozbřesk, tedy východ, z něhož vzniklo pojmenování Asie. Západ neboli Evropa původně bylo označení jen pro část Balkánského poloostrova a platilo pro severní Řecko, Albánii a Makedonii. Poprvé toto slovo bylo tedy uneseno z Balkánu a zdomácnělo tam, kde dostalo duchovní rozměr (kde bylo spojeno s hodnotovou škálou, pomocí které se Západ a Evropa definuje), a do roku 1989 bylo na Západě za Evropu považováno jen území bývalé říše Karla Velikého. Tyto hranice také kopírovalo Evropské společenství. Důvod byl prostý: slova, kterými se tyto země dorozumívaly, byť v různých jazycích, skrývala v sobě uloženou velice podobnou zkušenost.
Naše zkušenost díky takzvanému druhému nevolnictví a dvěma totalitám je jiná, a tudíž stejná slova mají v Česku jiné významy. Tvrzení šířené infozábavnými sdělovacími prostředky, že k Evropě vždy patříme a že dokonce ležíme v jejím středu, je lživé. K Evropě se připojíme teprve tehdy, až naše slova budou mít stejný obsah a kontext jako ve staré Evropě. Až u nás budou platit, tedy shodně se i vykládat, stejné zákony. Jenže aby se u nás vykládaly shodně zákony, musely by být zařazeny do shodného kontextu: iustitia by musela být víc než lex, česky: spravedlnost by musela platit víc než zákon. Média by musela soustavně upozorňovat na to, že je-li rozsudek v rozporu se zdravým selským rozumem a dobrými mravy, tedy se spravedlností, jako je tomu v Evropě, jde o špatný rozsudek. Zatím naše veselá média obhajují trestné činy titulky: Neudělal jsem nic proti zákonu. Apelovat na dobré mravy v infomédiích je nudné a povyšovat spravedlnost nad zákon je úkol pro takováto média přiliš komplikovaný.
Podobně posunuté významy mají u nás i další velice často užívaná slova jako například národní zájem. V angličtině slovo „nationality“ znamená státní příslušnost, u nás národnost. Zatímco my používáme těžko uchopitelné slovo národ, Francouz a Angličan má na mysli stát. „Státní zájmy“, na rozdíl od „národních zájmů“, jsou dány konkrétními smlouvami, a tudíž jsou jasně definované. „Národní zájmy“ jsou termínem ze stejné kuchyně jako německé „právo na vlast“. Slovo Heimat je pojmem podobně spíše citovým než praktickým. Mezinárodní právní řád „národní zájmy“ ani „právo na vlast“ nezná. (Nehledě na to, že ve Francii stát vytvořil národ, zatímco u nás jsme nejprve vykřesali ze zapomnění národ a pak pro něj hledali stát.)
Jsme konzervativci, psali někteří mladíci, kteří na sklonku roku 2000 chtěli, aby stát zakročil razantněji proti krizi v České televizi, aniž si přečetli, že stát je sice pro konzervativce instituce nejvyšší, jenže svou nadřazenost chápe vůči nim ve smyslu ochrany jejich autonomie. Instituce se mají řídit podle vlastních principů a úloha vládnutí spočívá v ochraně, a ne v jejich ovládání. Stát má jen takovým institucím, jako je veřejnoprávní televize či rozhlas, poskytovat legální rámec. Konzervativci proto obhajují dělbu moci ve státě jako nejlepší metodu vládnutí, v níž platí individuální svobody a rozmanitost institucí.
Dnes zase někteří politici často šermují se slovy suverenita a federace a oběma těmto slovům přičleňují opačná hodnotová znaménka, než jaká mají ve staré Evropě. Suverenita není nadřazena demokracii a být v západní Evropě suverenistou není chápáno jako něco pozitivního. Podobně federalismus či federace tam není chápáno jako cosi s minusovým znaménkem jako u nás, neboť federalismus je jen jedna z možných forem demokracie.
Důvody pro jiné významy těchto frekventovaných slov jsou nabíledni: Zakládací listina otců americké demokracie se jmenuje Federalis papers a federální uspořádání je nezbytnou součástí poválečné německé demokracie. Podobně v integračním evropském procesu, který probíhá od konce druhé světové války, kdy se stále více a více pravomocí deleguje na nadnárodní instituce, ten kdo hájí suverenitu, je považován spíš za toho, kdo ohrožuje budoucnost silné a konkurenceschopné Evropy, v níž všechny státy v porovnání s Čínou a USA jsou malé. Stejně jako jsme nechápali před čtyřmi sty lety, že stavovským povstáním a defenestrací (23. května 1618) podkopáváme projekt universalismu, na němž stála Evropa více než sedm set let. Panovníci (zvlášť Habsburkové) Svaté říše římské nemohli opustit katolicismus a rozejít se s papežem.
Druhý únos
Druhý únos střední Evropy, který právě prožíváme, je tedy masivně podporován médii, která produkují infozábavu, i když si to třeba neuvědomují. Vzhledem k tomu, že u nás se tomuto trendu na rozdíl od západní Evropy, ale i Polska, nebráníme (neudržela se tu žádná rozhodující „těžká“ média), můžeme hovořit o zradě poslání sdělovacích prostředků a ne jen o novém kulturním fenoménu. Infozábava je produktem vítězství kýče nad informací: tleská únosu střední Evropy a počínání politiků, bankéřů a podnikatelů se vysmívá, karikuje ho. Rozmnožuje národovecké stereotypy, pro starou Evropu nesrozumitelné.
Informace, kterým jiní rozumějí, by tvořily spojení: síť.
