Putinova země očima invazní armády českých byznysmenů
Poprvé jsem jel do Ruska v roce osmdesát sedm a za rok zas. Stavil jsem se ve Varšavě, abych poznal Poláky; navštívil jsem Petrohrad, Moskvu, Kyjev a Oděsu – to mě zajímalo, vidět všechny ty ulice a místa, která jsem tak dobře znal z Dostojevského, Tolstého a z ostatních. Jezdil jsem třetí třídou, na Černém moři v podpalubí – jednak jsem chtěl poznat lid, jednak jsem neměl mnoho peněz. Stýkal jsem se slovanskými filology: s Lamanským, Florentským a s jinými. Lamanský mi rovnou řekl, že Rusové mají zájem jen o Slovany pravoslavné, nejvýše ještě o Slováky, protože jsou stejně naivní jako ruský boží lid; nás Čechy, jako liberály a západníky, by nechali jít k čertu. Chodil jsem do ruských kostelů, navštěvoval lávry a poustevny. V sergejevském klášteře jsem byl hostem u otce igumena – pozoroval jsme tu nevzdělanost a pověrčivost pravoslaví; a tím chtěli slavjanofilové zachránit Slovanstvo! Celkem jsme si odnesl z Ruska totéž co Havlíček: lásku k ruskému lidu a nechuť k oficiální politice a k panující inteligenci… Tak vzpomíná na své první setkání s vekou Rusí T. G. Masaryk. Ale to bylo devatenácté století. Dnešní postkomunistické Putinovo Rusko, viděno českýma očima, vypadá trochu jinak. Ačkoliv…
Co čeká Čupu?
Pohled nám může zprostředkovat nejen desítka českých fotbalistů a dvě desítky hokejistů, působících nyní v ruských prvoligových celcích, ale i neméně početná enkláva manažerů, kteří s téměř stopadesátimilionovým ruským trhem spojili své naděje na další profesní růst i dosažení nadstandardních výdělků. Další, kdo rozšíří českou manažerskou diasporu, je bývalý generální ředitel telekomunikační společnosti Contactel Michal Čupa, který by se měl stát provozním ředitelem Golden Telecomu, největšího ruského alternativního operátora (EURO 7/2003). Co jej v Moskvě čeká? Ti zkušenější naznačují: asi podstatně více peněz, poměrně kvalitní služby, ale také tvrdá práce, agresivnější okolí, dopravní zácpy, smog z aut bez katalyzátorů, drahé bydlení, vysoká míra korupce.
Anonymní mužstvo.
Jak říká Petr Šmída, nový generální ředitel ruské Alfa banky, rozhodnutí pro práci v Rusku je odvislé od síly motivace toho kterého člověka. „Pracovat v Moskvě je hodně náročné a narazíte na úplně jiné překážky a v jiných polohách. Také adaptace rodiny má své úskalí. Mít řidiče pro sebe a pro rodinu vypadá jako velký luxus, ale také vám to bere kus z pocitu svobody,“ ukazuje odvrácenou tvář. Ovšem i přesto si Šmída myslí, že nabízené šance je dobré využít: „Pokud máte silnou vůli a pracujete pro ´vyšší princip´, tak bych řekl ano, jděte do toho,“ radí váhajícím. Kolik českých manažerů na ruském trhu vlastně působí, nelze, na rozdíl od sportovců, přesně zjistit. Žádnou soupisku nemá ani naše velvyslanectví. „Nikdo nemá za povinnost, aby nám hlásil, že tu provádí nějaké aktivity. Pokud o někom víme, tak pouze na základě osobních kontaktů, osobních zkušeností,“ říká český obchodní rada v Moskvě Vladimír Remek, bývalý kosmonaut.
Chybí špičkoví manažeři.
Stále intenzivnější transfer českých manažerů byl ale potvrzen i průzkumem týdeníku EURO. Přibývá nejen lidí v Rusku žijících, ale i pravidelně dojíždějících. „I nadále většinu času trávím v Praze, kam létám na víkendy. V Moskvě bydlím v hotelu a z města znám jen taxíky, kancelář, pár restaurací a několik tradičních turistických míst,“ uvádí Erich Čomor z firmy McKinsey, který v Moskvě působí od září 2003. Ruský hlad po zahraničních specialistech se zdá být vyvolán obecným nedostatkem špičkových řídících pracovníků. „Nabídek manažerské práce v Rusku je strašné množství. Je tu citelný deficit lidí řazených u nás do topmanagementu, který je zapříčiněn rychlým růstem velkých firem, které vydělávají obrovské peníze. Schopní Rusové už většinou mají svůj vlastní byznys a lidé, kteří patřili k tomu starému managementu – ve věku od padesáti let výše - zase nejsou moc akceptovatelní, protože mají zafixovány staré návyky, neovládají jazyky a moderní technologie. Mladí Rusové jsou bez patřičných zkušeností,“ vysvětluje Dobromil Bartoš, country manažer ruské pobočky firmy Sagem, proč lovci lebek pátrají v cizině.
Růst postavený na ropě.
Dnešní Putinovo Rusko si nemůže naříkat na nedostatek peněz. Země se 143 milionů obyvatel (ten ale každý rok klesá téměř o milion) a HDP na hlavu těsně nad tři tisíce USD nadále prochází obdobím silného hospodářského růstu doprovázeného přebytky státního rozpočtu i běžného účtu. Jak uvedla ve své lednové makroekonomické analýze moskevská První česko-ruská banka, předběžné oficiální odhady růstu HDP za loňský rok hovoří o úctyhodných 6,5 procenta.
Země těží z relativně vysokých světových cen nerostných surovin, významnou roli ale určitě hrají i ekonomické reformy. Poslední ukazatele potvrzují i zvýšení objemu investic do fixního kapitálu, což ozdravuje růstový mechanismus (viz tabulka základních makroekonomických ukazatelů).
Průmysl loni vzrostl přibližně o sedm procent, stavebnictví o 14,5 procenta, reálné mzdy přibližně o devět procent, soukromá spotřeba o sedm procent. Celkově pozitivní vývoj ekonomiky přivítaly i finanční trhy. Index akciového trhu RTS posílil během loňského roku v dolarovém vyjádření o 58 procent. Ratingová agentura Moody´s v říjnu zvýšila maximální hodnocení závazků ruského státu v zahraničních měnách o dva stupně na Baa3. Za těmito povzbudivými čísly se samozřejmě skrývá i vyšší poptávka firem po lidech, kteří by překotný růst dokázali ukočírovat.
První šok z Moskvy.
Martin Pilecký, další našinec z ruské Alfa banky, soudí, že pro Čechy budou při příletu do Moskvy některé věci asi šokující. „Je to megapolis, která je, řekněme, dynamická, ale na druhou stranu pro nás strašně chaotická. Je zde také mimo jiné více smogu než v Praze. Kdo má ovšem cit pro byznys, musí vidět ty obrovské příležitosti. Jeden můj známý říkal, člověče, tady zapíchneš klacek do země a on ti z toho za rok vyroste strom. A to je pravda.“
Petr Votoupal, který působil v První česko-ruské bance, Pileckého pohled trochu relativizuje:„Nedémonizoval bych Rusko jako zemi obrovských příležitostí. Jsou tam příležitosti pro velké firmy.“
Cesta do minulosti.
Úkol zahraničního manažera je jasný - v maximální možné míře využít volný prostor na trhu. Přidaná hodnota Čechů je zřejmě v tom, že něco podobného už doma na vlastní kůži zažili a navíc stále ještě umí rusky. „Když se podívám z pohledu rozvoje maloobchodu či třeba toho mého oboru, tak Moskva je oproti střední Evropě tak tři až pět let pozadu. Tím pádem i zkušenosti, které jsme nabyli v Čechách, tady můžeme aplikovat. Víme, jak se u nás vytvářel bankovní systém, jak se vytvářel sytém supermarketů a hypermarketů,“ upozorňuje na paralelu Roman Teiml, který je v Rusku od roku 2000 a coby odborník z moskevské filiálky IBM Business Consulting Services radí ruským průmyslníkům.
Dobromil Bartoš ze Sagemu dodává, že nadnárodní koncerny si Čechy vybírají pro svou expanzi na ruském trhu nejen pro jazykovou blízkost, zkušenosti, ale zároveň pro jejich mentální spřízněnost se západním světem: „Globálně působící koncerny kvitují, že proces, který nastupuje v Rusku, už máme za sebou. Zároveň máme určité návyky, jsme tvární. Dokážeme se přizpůsobit Němcům, Italům a Francouzům a nemáme v sobě ruský nacionalismus. Rusové mají své ego a nelze na ně jít příliš direktivním způsobem.“
Oprašování jazyka.
Každý, kdo v Moskvě působí, říká, že bez aktivního používání ruštiny tu nelze existovat. Zejména na nižších úrovních řízení se komunikuje téměř výhradně v ruštině. „Rusové vždy ocení, když se s nimi domluvíte a něco s nimi vypijete, aniž byste upadli. Kromě nás Slovanů velký úspěch tady mají i Američané s ruskými předky, kteří ovládají jazyk, ač mentalitou jsou Američané,“ říká Ivan Soukup, který působí v Moskvě jako místopředseda představenstva Mezinárodní investiční banky. „Je tu se mnou Holanďan, Američan, Rakušan, Ruska a všemu tomu šéfuje Ital,“ zdůvodňuje Martin Dlouhý z Metro International, proč komunikačním jazykem uvnitř ruské filiálky nadnárodní firmy je angličtina, ovšem směrem ven ruština. „To víte, že honem vytahuji z paměti, co jsem se kdy stačil rusky naučit. V té pasivní stránce je to prima – není potíž číst ruské dokumenty, rozumět jim,“ říká, ale jak dodává, větší problém je po patnácti letech opět začít mluvit. Návrat k ruštině byl těžký i pro David Grundela, který pracuje u Nokia Networks. „Myslel jsem si, že se domluvím, ale posléze se ukázalo, že mám problém domluvit se i s taxikářem. Teď už je to daleko lepší. Hrozné problémy má ale jeden můj kolega z Irska. Neumí ani slovo a taktéž neumí číst v azbuce. Když někde v Moskvě zabloudí a volá mi, abych mu pomohl, já nemohu, protože on není schopen určit svou polohu. To je strašná situace.“
Vítězí riskantní hráči.
Odvážným štěstí přeje, a kdo dřív přijde, dřív mele. „V Rusku se prosadila řada zahraničních firem, které na západě nikdo nezná. Vyrostly, protože byly ochotny akceptovat větší riziko. Je to způsobeno i tím, že řada Rusů, především z těch středních a nižších vrstev, nebyla a stále není tolik jako jinde orientována na značku,“ říká o investičních příležitostech Ondrej Oravec, který v Rusku nejdříve šéfoval firmě Whirpool a nyní tam zastupuje zájmy firmy Thorn (osvětlovací technika). „V bílé technice kupříkladu byla na trhu jedna švédská značka, o které jsem nikdy předtím neslyšel, jsou tam také hojně zastoupeni turečtí výrobci elektrospotřebičů. Jeden italský výrobce kuchyní dobře prorazil, ačkoliv na domácím trhu je naprostým outsiderem,“ upozorňuje Ondrej Oravec.
Turci byli rychlejší.
Asi typická je situace v maloobchodě, kde dlouho dominovaly pouze domácí obchodní řetězce (Sedmoj kontinent, Piateročka, Kopeika či Perekriostok) s čestnou výjimkou turecké firmy Ramstor, která v Moskvě vybudovala síť supermarketů (nyní rozvíjí i hypermarkety a obchodních centra), a také švédské nábytkářské firmy IKEA. „Jsou tady zatím téměř výhradně místní řetězce. Ze zahraničních řetězců, jež u nás podnikají, je tu pouze Spar a z těch, které v Česku nejsou, pak buduje hypermarkety francouzský Auchan,“ upozorňuje Martin Dlouhý, který má na starosti expanzi řetězce Metro. To se ale mění a i další světoví a evropští lídři na pozice již etablovaných firem chtějí zaútočit. Asi ne náhodou se Rusko dostalo na první místo v žebříčku Global Retail Developmemt Index, kde jsou seřazeny trhy s největším potenciálem růstu v oblasti maloobchodu. Podobné je to v bankovnictví. „Pouze CityBank a Reiffeisen Bank jsou trochu více aktivní. Teď se přidala i francouzská Societé Générale. Ostatní mají v Moskvě zatím většinou pouze reprezentativní expozitury,“ uvádí Michal Heřman, který byl do loňska finančním ředitelem v Alfa bance.
I Češi se prosadili.
„Faktem zřejmě bude, že mezinárodní hráči stále nepřijímají Rusko jako teritorium, kde by se dalo bezpečně nebo stoprocentně bezpečně podnikat. Oni jedou podle určitých schémat a na jejich základě se rozhodují,“ poznamenává Stanislav Staněk, předseda ruské pobočky české firmy Home Credit. „V naší oblasti spotřebitelských úvěrů se z těch světově uznávaných hráčů, jako je Household či Cetelem, tady zatím nevyskytuje nikdo. My jsme ale na příchod konkurence připraveni a myslím si, že tak to přijímají i ty západní firmy, které sem přijíždí na monitoring a vidí naše aktivity,“ prohlašuje Staněk. I český Home Credit, působící na ruském trhu jako specializovaná banka v oblasti spotřebitelských úvěrů, je dáván za příklad firem, které šly do většího rizika a dokázaly se prosadit mezi lídry trhu.
Ve dne i v noci.
Manažer, který se přestěhuje do Moskvy, nemusí mít asi strach, že by strádal hlady a neměl kde nakoupit. „Je to jedno z nejpohodlnějších měst na světě, jelikož je tu celá řada velkých obchodů, které mají otevřeno 24 hodin denně a sedm dní v týdnu. V dosahu komplexu, kde s rodinou bydlíme - půl hodiny jízdy autem - je takových supermarketů čtyři či pět,“ říká Roman Teiml z IBM. I šíře nabízeného sortimemtu by měla uspokojit každého. „Nabídka je co do pestrosti a kvality lepší, než je v současné době v Čechách. To se týká nejenom našeho řetězce Metro, ale i mnoha dalších. Je tu zboží z celého světa,“ všiml si po pár týdnech Martin Dlouhý z řetězce Metro.
Rozhazovační, arogantní...
Každodenní styk s ruským prostředím nutí k zamyšlení nad ruskou náturou. „Musím se přiznat, že porozumět zdejším lidem není vždy jednoduché. Rusové žijí přítomností a image je pro mnohé z nich důležitější než životni jistoty. Dnešní Rusko je zemí kontrastů, obrovských příležitostí, ale také bídy a nedůvěry. V každém případě je jiné, než má většina Čechů zafixováno z minulosti,“ soudí Petr Karla, který šéfuje petrohradskému výrobnímu závodu Philip Morris.
Gabriel Fülöpp, jenž pět a půl roku vedl moskevskou odnož reklamní agentury Ark Thompson, říká, že Rusové na stejné pozici vydělávají tak o polovinu více než manažeři v Česku, ale také více utratí. „Není to jen tím, že mají vyšší životní náklady, ale s penězi se také poměrně lehce dokážou rozloučit,“ poznamenává.
Na Rusy se prý při jednání musí působit velmi citlivě. Jestli něco nesnáší, tak zdůrazňování zaostalosti. „Pokud si je chcete získat, nesmíte se na ně vytahovat, nesmíte přijít jako misionáři. Například zmínku o technické zaostalosti nepřipouští ani náhodou. Byl jsem u jednání, kde můj partner, Angličan, nabízel šéfům ruského podniku zařízení, které je po technické stránce o dvacet let dál než to jejich. On si jim to dovolil zdůraznit jako přednost. Rusům ztuhl úsměv a jeden z nich procedil: My jsme ale byli první v kosmu…,“ vzpomíná Václav Harant, který na ruském trhu zastupuje zájmy americké firmy Air Products.
Ztracený čas.
Každý, kdo najde nové živobytí pod ruskou „berjozkou“, si bude musí zvyknout na relativně nižší efektivitu vlastní práce. „Když u nás děláte na deseti projektech, tak vám jich vyjde tak čtyři až pět. V Rusku vyjdou jen dva a zbytek je ztracený čas. Akorát, že ty dva projekty jsou natolik veliké, že se vám to vyplatí. V Americe byste nikdy nemohl dělat na deseti - dělal byste na třech, maximálně pěti - a z těch pěti by vyšly dva,“ zdůrazňuje rozdíly Igor Kocmánek, který dva roky šéfoval Asset Managementu v Alfa bance. Podle něj hraje roli i skutečnost, že ruští podnikatelé - ti, s nimiž spolupracoval - většinou neměli dlouhodobou koncepci. „Situace se měnila každým dnem. Je vzácné najít někoho, kdo by řekl, tohle je můj cíl. Ruská povaha je více, než jsme zvyklí, prodchnuta nihilismem, osudovostí. Ale po první prožité zimě a pravidelném sledování večerních zpráv se tomu přestanete divit,“ dodává Kocmánek s úsměvem.
Na trase Praha-Moskva.
Před cestou na východ je třeba důkladně zvážit, zda s sebou vzít rodinu. Například Michal Heřman, bývalý finanční ředitel Alfa banky, létal do Prahy pravidelně na víkendy, naopak Dobromil Bartoš ze Sagemu se vrací jen zřídka, ani jej to prý domů moc netáhne. „Z pracovního a společenského hlediska je dost nemožné létat každý víkend, protože tady je spousta party, různých akcí, oslav, od pondělí až do neděle. Michal byl trochu jiné nátury a měl doma děti. Já ne. Jde o to, jak si tady kdo zvykne. Já se do Čech moc nevracím, a kdybych tam neměl manželku a nesídlilo tam vedení Sagemu, tak by to bylo ještě méně časté,“ sžil se Bartoš s ruským prostředím.
Beton, jak má být.
Kdo ale vezme rodinu s sebou a chce, aby žila v klidu mimo hlučné centrum, bude konfrontován se stále komplikovanější dopravní situací hlavního města. „Dopravní zácpy jsou nepředstavitelné a příšerné. Teď vyjíždím v 7.15 a jsem rád, když dojedu do práce kolem 8.30. Kdybych vyjel později, každá čtvrthodina znamená o půl hodiny pozdější dojetí. Rekord mám tři hodiny,“ uvádí Roman Teiml z IBM, který to má ze satelitního městečka za Moskvou do práce 33 kilometrů. V Moskvě nejsou kolony aut pouze v tradičních špičkách. „Město dnes žije čtyřiadvacet hodin denně a není výjimkou, že jsou zácpy i ve dvě hodiny v noci. To nebývalo. V noci byl klid,“ vzpomíná Gabriel Fülöpp z Ark Thompson, který Moskvu zná od osmdesátých let. „Když teď v Praze hlásili v rádiu, že v Holešovičkách je ´beton´, schválně jsem se tam jel podívat, abych to viděl. Sám pro sebe jsem si říkal, vždyť vůbec nevíte, o čem mluvíte. V Moskvě to je pravý beton! Často pět pruhů tam a pět zpátky stojí. Stane se, že se to dvě hodiny vůbec nehne,“ upozorňuje Ivan Růžička z General Motors. Z domu za Moskvou, kde s rodinou bydlel, to měl do práce 38 kilometrů. Vyjížděl v sedm hodin ráno a trvalo mu to 1,5 až dvě hodiny. „Večer vůbec nemá cenu jezdit před osmou, protože když vyjedete v šest, tak to přejedete za stejnou dobu, jako když jste vyjel v těch osm. Nic si tím nepomůžete.“
Astronomické ceny bytů.
Ceny v Moskvě mohou skýtat řadu překvapení. Benzin je oproti české úrovni za třetinu peněz, potraviny zhruba srovnatelné, stejně jako oblečení a elektronika. Drahé jsou ale restaurace a služby. Drahý je i sport. Jak uvádí David Grundel z Nokia Networks, roční karta do fitness centra přijde na 1200 až 1500 dolarů, tedy kolem padesáti tisíc korun, jednotlivá návštěva stojí v přepočtu kolem tisíce korun. Samostatnou kapitolou je bydlení. Manažeři se shodují, že slušný příbytek poblíž centra přijde minimálně na 1500 dolarů měsíčně. Průměr je ale čtyři až pět tisíc dolarů (v přepočtu až 130 tisíc korun). „Já mám pronajatý byt za 4700 dolarů měsíčně. Je kvalitní, klimatizovaný, odhlučněný, s nezávislým ohřevem vody, s garážovým stáním. Platí mi to firma,“ uvádí David Grundel z Nokia Networks. Zvuková izolace má prý svůj nezastupitelný význam. „V pátek a v sobotu je tam běžné, že se Rusové doma navečeří, trochu prospí a někdy tak kolem jedenácté večer vyrazí za zábavou. Potom to teprve začne žít. Vrchol je ve dvě, tři hodiny v noci. V šest ráno se potom hluční vracejí domů a přes den to naspávají,“ vysvětluje Grundel.
Nevyhovující lety ČSA.
Rozhodne-li se někdo ponechat rodinu v Česku a létat pravidelně za ní, přináší to další úskalí. „Musí se připravit na to, že buď bude strádat on, nebo rodina, nebo zaměstnavatel. Bohužel ČSA dosud absolutně nevyšly vstříc požadavkům desítek nebo stovek lidí, aby změnily časy letů mezi Prahou a Moskvou. Už v únoru byly ´zabukovány´ na březen všechny pondělní, čtvrteční a páteční lety z Prahy do Moskvy. Oni dělají nové destinace, ale aby posílili stávající spoje, které se začínají vyplácet, to je ani nenapadne,“ stěžuje si Martin Pilecký z Alfa banky na přístup českých aerolinek. První ranní pondělní let z Prahy je až v devět hodin a pět minut. „V Moskvě jste ve dvě hodiny odpoledne moskevského času. Než se dostanete do kanceláře, máte tři hodiny či půl čtvrté. Co z toho dne máte? Absolutně nic. V pátek je zase poslední let z Moskvy v pět hodin odpoledne. To byste musel z práce už v poledne,“ kritizuje Pilecký.
Příjemnější Petrohrad.
Moskva s dvanácti miliony obyvatel je centrem politickým, obchodním i kulturním. Do polovičního Petrohradu, který Rusové označují za „bránu na západ“ či „severnuju stalicu“, zavane kariéra podstatně méně byznysmenů (pokud ovšem nereprezentují firmu ze Skandinávie, které s oblibou od Finského zálivu ofenzivu na ruském trhu zahajují). Možná k vlastní škodě. „I přes svou velikost působí Petrohrad proti Moskvě trochu ospale a provinčně, město ale nabízí nám ´expatům´ vše, co je potřebné k plnohodnotnému životu. Navíc pro milovníky kultury a historie je to úplný ráj. Množství historických paláců, muzeí, chrámu a dalších pamětihodností - dnes už ve slušném a zrenovovaném stavu - je téměř nevyčíslitelný. I úroveň služeb a jejich dostupnost je na dobré úrovni, bohužel ne ve stejných cenových relacích jako v Čechách,“ uvádí Petr Karla z Philip Morris. Jak ale neopomene dodat, Moskva je ještě o mnoho dražší. „Petrohrad je podle mého názoru pro život daleko příjemnější. I turista tam dokáže strávit krásné čtyři dny – obrazárna Ermitáž, Petrodvorce a jejich slavné fontány, nedaleké město Puškin s obnovenou Jantarovou komnatou, otevírání mostů,“ jmenuje některá lákadla Ondrej Oravec, který v Rusku šéfoval Whirpoolu a nyní firmě Thorn. Lidé ve městě na Něvě jsou podle něj příjemnější, je tam lepší klima a v létě krásné bílé noci. Jak tvrdí Petr Karel, jsou ceny bytů v Petrohradě srovnatelné s Prahou. „Za cenu tisíc USD za metr čtvereční rozhodně ale nedostanete kvalitu, jakou byste očekávali. Navíc se ceny za poslední dva až tři roky v podstatě zdvojnásobily. Trh s kvalitním bydlením není zdaleka nasycen a ceny tomu odpovídají. Ve městě se však velmi intenzivně staví. Téměř všude se rozrůstají obytné aglomerace s výstavbou domů připomínající naše paneláky, ale dnes již z cihel. To vše údajně pro budoucí střední třídu, která dnes v Rusku prakticky neexistuje,“ komentuje situaci petrohradský manažer Petr Karla.
Klamavý mediální obraz.
Televizní divák a čtenář novin má dnešní Rusko spojené s terorismem a kriminalitou. „Za nejhorší svou zkušenost považuji to, že jsem byl nepřímo svědkem několika bombových útoků odehrávajících se nedaleko mého bytu v centru Moskvy. Na ten pocit se snad nedá nikdy zapomenout. Stejně tak na typicky páchnoucí moskevské ovzduší, doprovázené nekonečnými kolonami stojících aut v centru metropole. Jinak samozřejmě nelze opomenout fascinující krajinu a bohatství, které tato země může stále nabídnout. Stejně tak bych vyzdvihl kvalitu restaurací a nabízený sortiment některých obchodů,“ odnesl si celkový dojem z Ruska Jiří Jelínek, který tam šéfoval firmě Thomson.
Ivan Růžička z koncernu General Motors, stejně jako většina dalších, se cítil po celou dobu svého pobytu zcela bezpečně. „Za ty tři roky, co jsme tam byl, se mi nic nestalo. Jednou sice hořelo v letadle, ale včas jsme se dostali ven. Nic mi také nikdo neukradl. Myslím si dokonce, že se tam krade méně než tady. Když jsem se loni vrátil do Prahy, za deset dnů mi z auta zmizela všechna čtyři kola,“ srovnává Ivan Růžička.
Roman Teiml z IBM, ovlivněn médii, měl prý v prvním roce pobytu velký strach. „Bál jsme se, že mi ukradnou auto, kdykoliv ho nechám na ulici. Bál jsem se, že mě přepadnou. Když jsem jezdil do Petrohradu, tak jsem zastavoval jen u policejních stanic. Časem jsem se ale otrkal a už mi to tady nebezpečné nepřipadá. Jezdíme po Rusku i soukromě s rodinou, křížem krážem, bez problémů.“
Úplatky, úplatky.
Příznačné pro ruskou společnost je vysoká míra korupce. Ne bezdůvodně je asi země podle indexu vnímání korupce (na žebříčku sestaveném Transparency International v roce 2003) až na 86. místě společně s Mosambikem (Česká republika je 54. s Brazílií a Bulharskem). „Od svých ruských kolegů jsem brzy zjistil, že veškeré státní instituce, certifikační úřady, celníci i lékaři ve státních nemocnicích berou úplatky. Mají mizerné platy, tak si tím přilepšují,“ říká Petr Bednář, který byl několik měsíců zaměstnán u ruského distributora stomatologických materiálů. „Setkal jsem se s tím osobně u celníků. Řekli nám, že když dáme peníze, proclí zboží do tří dnů. Když ne, tak budou různé kontroly a může to tam zůstat i dva týdny. Dali jsme a nevím o nikom, kdo by tam nebyl nucen úplatek dát. Jeho výše je vždy nastavena tak, aby se to i vám vyplatilo,“ poznamenává Bednář. Korupční prostředí nutí zahraniční firmy, aby se raději obracely na ruské prostředníky. „Při dovozu se musí platit clo, DPH, obchodní přirážka a ještě poplatek za hmotnost zboží, ale ten stejně nikdo neplatí. Všechno je podplaceno. Obchody je lépe dělat přes domácí ruské logistické firmy, které mají u celníků vytvořeny kontakty. Korupce je tam hrozná,“ soudí Ondrej Oravec z firmy Thorn.
Zimní deprese.
Středoevropan se musí připravit na dlouhé zimy, které poznamenají psychiku lidí a vedou k depresivním stavům. „Lidé jsou v tomto období k sobě hrubší a nepříjemní. První rok je většinou pro každého, kdo tam přijede, špatný. Věci nefungují tak, jak si představuje. Teprve když toto úvodní období přečká a rozkouká se, začne si všímat i těch pozitiv,“ říká Petr Votoupal, bývalý místopředseda představenstva První česko-ruské banky.
„Snažil jsem se tu dlouhou zimu předělit, přepůlit. Vyrazit za sluncem a teplem k moři,“ dává recept na přežití půlročního období, kdy není vidět slunce, Gabriel Fülöpp z Ark Thompson.
Všechna strádání by měla manažerům vynahradit odpovídající mzda. V Česku se v této souvislosti hovoří o jedné nule navíc oproti domácím zvyklostem. „O nulu to rozhodně není, je to v řádu desítek procent. Zahraniční firmy tam u středního managementu platí zhruba o půlku více než u nás. Postarají se ale také o vaši rodinu, o bydlení, aby byla nějaké motivace. Ta nula se možná týká top managementu velkých firem,“ uvádí Ivan Růžička z General Motors.
„Plat musí každopádně kompenzovat vyšší náklady na život v Moskvě, náklady na cestování, příplatek za nepohodlí, poznamenává David Grundel z Nokia Networks.
Alkohol jako katalyzátor.
Rus je v představách Čechů nadále spojován se „stakanem“ vodky v ruce. I přes všechny společenské změny bude mít asi zapřísáhlý abstinent i dnes v Rusku potíže. „To ale není otázka abstinence. I v Čechách si každý manažer semtam nějakou tu sklenku dá. Tady je to o kultuře - prostě to k tomu patří, a pokud tu kulturu nerespektujete, je složité tady dělat byznys,“ uvádí Dobromil Bartoš ze Sagemu. „Já si živě pamatuji, jak jsme podepisovali nějaký kontrakt. Tři dny jsme propili a projedli, a když už jsme na konci vůbec nemohli, tak jsme těm Rusům řekli kluci potřebovali bychom podepsat kontrakt, a oni řekli, jasně, proč ne…“ vzpomíná. „Oni nechtějí dělat byznys s obchodními partnery - těch je všude mraky - oni chtějí dělat byznys s kamarády, a to je velký rozdíl,“ doplňuje Bartoš svůj pohled. „Musíte si s nimi dát pivečko, vodečku a když se poté vytvoří citové pouto, oni jsou loajální. Mladí už ale pijí spíše víno - francouzské, italské, chilské. Obecně lze říci, že už se tam tolik nechlastá. Rusové už poznali, že jim to nedělá dobrou pověst. Není to jako dříve - jak mi vyprávěl jeden kamarád - že když se šlo na jednání do Gazpromu, tak všichni skončili úplně na hadry,“ pozoruje změnu k lepšímu Ondrej Oravec z firmy Thorn. „Alkohol je v Rusku vnímán jako katalyzátor vztahů, oni chtějí svého partnera důvěrně poznat, podívat se dostat pod slupku. Touží zjistit, že je to člověk z masa a kostí, s běžnými starostmi a problémy,“ osvětluje důvody pití Gabriel Fülöpp z Ark Thompson.
Byznys v sauně.
Podobnou roli jako alkohol hraje v ruské společnosti sauna, jak říkají domácí „baňa“. Gabriel Fülöpp chodil do sauny každou středu, teď si ji ze zvyku vybudoval i doma v Praze. „Třeba Američané a Angličané do ní chodit nechtějí, pokud už v Rusku nežijí třeba deset let. Pro ně je to moc osobní, intimní,“ dává k dobrému národnostní rozdíly.
„Specifikem Ruska je právě to, že se tady dělá byznys většinou u večeře, nebo někde v klidu při nějaké společenské akci, v sauně, na soukromých večírcích,“ vysvětluje Dobromil Bartoš ze Sagemu. Výsledkem je, že majitelé společností, s nimiž Bartoš obchoduje, po ránu většinou dospávají dlouhý pracovní večer. „I já nechodím do práce jako v Čechách na devátou, ale až na desátou,“ dodává.
Víkendová zábava.
I v bankách se začíná až kolem desáté hodiny. „Takže přes týden toho moc nestihnete. Víkendy je nejlépe trávit v Country Clubu Nachabino. Chcete-li ale zažít něco, co se vám jinde hned tak nepodaří, můžete s přáteli vyrazit třeba na rybolov na jeden z ostrovů na Volze, nebo si zalyžovat na Kamčatce. Místní pilot lesní správy vás dopraví na svahy, kde moc turistů není,“ doporučuje z vlastní zkušenosti využití volného času investiční bankéř Igor Kocmánek.
Ovšem i zábava přímo v Moskvě může skýtat zajímavá lákadla. „Viděl jsem tam takové věci jako koncert Paula McCartneyho na Rudém náměstí. Přibližně z dvacáté řady, několik řad před námi byl Putin. Byl to neuvěřitelný zážitek, asi padesát tisíc lidí, navíc v té kulise…“ vzpomíná na dobu strávenou v Alfa bance Michal Heřman. „Během tří měsíců se tam vystřídala světová jména, počínaje Pavarottim přes Carrerase, Eltona Johna, Depeche Mode, Jenifer Lopez…“ vybavuje si Heřman z paměti některé koncerty.
Deformovaný pohled.
Moskva ovšem nepředstavuje celé Rusko, ačkoliv silná vazba na centrum je podle českých manažerů zřejmá a v důsledku je v hlavním městě nezvykle vysoká koncentrace bohatých lidí. „Je to stát ve státě,“ říká Ivan Růžička z General Motors. V Moskvě prodala jejich firma 75 až 85 procent všech aut, v Petrohradě to bylo asi deset procent a na ostatní regiony připadal nepatrný zbytek. „Myslím, že další zahraniční automobilky na tom jsou podobně,“ dokládá Růžička extrémní rozdíly v kupní síle. Ondreji Oravcovi z firmy Thorn se nelíbí, že je stále tendence Rusko s Moskvou směšovat. „Pozorovat Moskvu z luxusního automobilu je zkreslující a nemůže se to aplikovat na celou zemi, navíc pokud jste z Moskvy viděli jenom hlavní tah z letiště do centra. Stačí sjet ze silnice na sídliště a uvidíte, jak je to strašné,“ varuje.
Hutě a hokej.
V regionech je situace odvislá od úrovně klíčových místních podniků. Roman Teiml z IBM při svých cestách za průmyslovými klienty poznal například města Magnitogorsk a Čerepovec. Uralský Magnitogorsk, ležící jižně od Ufy a Čeljabinsku, jej prý nakonec hodně překvapil. „Na projekt, který jsme v tamním metalurgickém kombinátě dělali, se podílelo asi dvacet konzultantů z deseti států celého světa. Měli jsme problém dostat tam lidi i z Moskvy, natož z ciziny. Na místě se ale ukázalo, že město nebylo zdaleka tak znečištěno, jak se lidé obávali,“ říká Teiml a dále popisuje místní situaci, „Magnitogorsk byl postaven ve třicátých letech a další část po válce. Stavěli jej Němci, kteří zůstali v Rusku na práci. Je kupodivu hezký. Podstatná část jsou krásné zdobené baráky, ve městě je spousta restaurací, spousta obchodů, i značkových. Je tam několik hotelů, kvalitních, dobrých, čistých. My bydleli většinou v hotelu Akvapark. Jak název napovídá, byl v něm akvapark, také bowling,“ vzpomíná. Dobrá úroveň města je dána i tím, že místní hutní podnik, jeden z největších v Rusku, lidem poměrně dobře platí. Naproti tomu, když byl konzultant Teiml třeba v podobném metalurgickém městě Čerepovec, asi pět set kilometrů na sever od Moskvy, byl údajně zklamán. „Tam sídlí hlavní konkurent magnitogorského závodu - firma Severstal - a čekal bych, jelikož je to blíž k Moskvě, že bude rozvinutější, ale nebylo tomu tak,“ říká. Příznačné ale je, že jak Magnitogorsk, tak Čerepovec - na ruské poměry nevelká města - jsou zastoupeny v ruské hokejové superlize a v místních klubech najdeme i české hráče. I Stanislav Staněk z Home Creditu poznal značné regionální rozdíly. „Jsou města, kde je životní úroveň vyšší, jsou města, kde je nižší. Třeba Samara, Kazaň, Nižnyj Novgorod, Novosibirsk – patří k těm bohatým, kde najdete, co se týče spotřebitelského zboží, téměř vše, co v Moskvě. Určitý rozdíl tam samozřejmě je. Je způsoben i historicky: Oni vždycky měli svoji „stalícu“ a teprve potom bylo všechno ostatní.“
Jak se odpoutat od nerostů.
Igor Kocmánek vidí za výraznými společenskými kontrasty celkovou orientaci ruského hospodářství. „V zemích, jako je Rusko, Venezuela, Brazílie či Argentina, kde je ekonomika založená na přírodních zdrojích, se k moci a především k ekonomické moci vždycky dostává menší skupina lidí. Střední vrstva je málo početná a relativně slabší, u moci jsou rychlejší a dravější. Země podle něj ukrývá obrovskou intelektuální a kulturní kapacitu, která je absolutně nedostatečně využívána. „V americkém Silicon Valley, kde jsem pracoval, bylo zhruba 7500 ruských vědců, především software-architektů. Když jste se bavili se svými spolucestujícími v letadle, často jste zjistili, že je to delegace výzkumného institutu biotechnologie a podobně,“ dokumentuje Kocmánek vývoz ruského intelektu. Úroveň vzdělání Rusů, zejména v oblasti přírodních věd, považuje za mnohem vyšší než u nás. S organizací práce a využitím těchto znalostí je to podle něj ale daleko horší. I proto asi Rusové potřebují zahraniční manažery.
Duše umělcova.
Kocmánek opět uvádí příklad ze Silicon Valley. „Když napíšete nějaký počítačový program, vždycky musíte k němu také dokumentovat kód, jinak je to komerčně těžko využitelné. Indové s tím neměli problém, ale domluvit se s ruským programátorem, to byl nadlidský úkol. Má často jeden či dva doktoráty z přírodních věd, ale svou práci bere jako umělecké, neopakovatelné dílo. A takový přístup v softwaru nefunguje,“ upozorňuje na některá zákoutí ruské duše, která překážejí většímu úspěchu v byznysu. Stanislav Staněk z Home Creditu brzdu růstu spatřuje v tom, že Rusové pořád ještě do řady odvětví nevpouštějí zahraniční investory, a nenastartovali tak svůj vlastní průmysl. „Kdyby je ve větší míře pustili do sektorů jako automobilový průmysl, těžební průmysl, elektrárenství, energetika – tak samozřejmě by se to všechno podařilo mnohem, mnohem rychleji. Takové ty naše dětské porevoluční nemoci – výrazy, že si neprodáme rodinné stříbro - tak to je právě období, kterým si Rusové teď procházejí,“ uvádí Staněk.
Země oligarchů?
Odrazem bohatství ruské země a koncentrace majetku nepochybně je fakt, že mezi pětistovkou nejbohatších lidí planety je nyní 25 Rusů. Tvoří třetí nejpočetnější národnostní skupinu po Američanech a Němcích. Bez odezvy nemohlo nechat české manažery loňské zatčení nejbohatšího Rusa Michaila Chodorkovského, šéfa ropné společnosti Jukos. Romana Teimla z IBM zastihly události z 25. října přímo v centrále Jukosu.
„Jukos je náš klient. Ten den, kdy ho zatkli, jsem tam shodou okolností byl. V místní jídelně byla ale nálada jako kdykoliv jindy. Zaměstnanci firmy, s nimiž jsme mluvili, si Chodorkovského velmi cenili. A to i řadoví, protože on pro firmu udělal neskutečně mnoho,“ říká Teiml. Na společný byznys ale uvěznění šéfa Jukosu nemělo prý žádný vliv. „Myslím si ovšem, že to byl negativní krok, který poškodil Rusko jako celek, investiční prostředí, částečně snížil důvěru v současné vedení země, protože je to selektivní obžalování jedné firmy,“ míní Teiml.
Ondrej Oravec z firmy Thorn se lidí, jako je Chodorkovskij, zastávat nechce. „Oni to normálně ukradli, to nejsou žádní selfmademani. To je pouze americký výklad, protože Američané s nimi dělají byznys. Putin nechce nic víc, než aby oligarchové začali normálně platit daně,“ souhlasí Oravec s politikou ruského prezidenta.
Martin Pilecký z Alfa banky, který se v bezprostřední blízkosti jedno z oligarchů - Michaila Fridmana - už třetím rokem pohybuje, má ale na ekonomickou elitu Ruska jiný názor. „Já vím o spoustě věcí, které třeba Michail Fridman udělal v oblasti charity, vím, jaké vyvíjí veřejně prospěšné aktivity,“ upozorňuje Pilecký, jenž roli bohatého člověka vidí v tom, že principy, které vyznává, se snaží vtisknout i společnosti, v níž žije. „Fridman je člověk, který mě přesvědčil, abych šel do Ruska pracovat. Je charismatický, má vizi. V době měnové krize dostál všem závazkům vůči střadatelům banky. Je tvrdý v byznysu, ale na druhé straně má integritu. Takových lidí chodí po světě strašně málo. Velcí, bohatí a mocní lidé, pokud své moci nezneužívají, jsou solí země,“ soudí Martin Pilecký.
Unikátní dům, unikátní platidlo
Český dům, restaurační a obytný komplex na Tverské třídě v centru Moskvy, je neoficiálním sídlem našeho byznysu. Žijí v něm a mají své kanceláře obchodní zástupci českých firem, ale také sem velmi rádi zajdou do restaurace či do baru na relativně levné tradiční české jídlo a levné plzeňské pivo manažeři pracující u „nečeských“ firem. Jestliže v běžné restauraci stojí pivo tři dolary, tady jenom dolar. „Když platíte v dolarech, místo mincí vám vrátí speciální žetony, centy Českého domu, se kterými můžete zaplatit při každé příští návštěvě, nebo si to nechat jako památku. Je to světová rarita,“ vzpomíná bývalý finanční ředitel z Alfa banky Michal Heřman.
Komplex Český dům zahrnuje devítiposchoďový hotel, kanceláře, byty, restauraci, vinárnu, bar, saunu a tělocvičnu. V roce 2001 se stal předmětem skandalizace. To když vyšlo najevo, že objekt vlastněný českým státem (je to příspěvková organizace ministerstva zahraničních věcí) byl koncem roku 2000 neobvykle levně (za 28 milionů korun ročně) bez výběrového řízení pronajat soukromé firmě Hotel Český dům, za níž stál podnikatel Stanislav Brei. Pod tlakem veřejného mínění musela být smlouva, kterou připravil bývalý generální sekretář ministerstva zahraničí Karel Srba (odsouzen v kauze přípravy vraždy novinářky Sabiny Slonkové), k 1. dubnu 2002 zrušena.