Unie se konečně shodla, ale její návrh nenadchne
Stínový ministr zahraničí za britské konzervativce Michael Ancram prohlásil: „Chirac je drzý.“ Francouzští diplomaté tím byli téměř poctěni. V takových chvílích je přece nutné být drzý. Na půdě Evropské unie se diskutovalo o penězích, na něž získají nárok nové členské země.
Prezident Jacques Chirac rozehrál velkou partii. Těsně před summitem v Bruselu, který začal 24. října, se dohodl s německým kancléřem Gerhardem Schröderem na zmrazení výše přímých plateb zemědělcům Evropské unie po roce 2006. Tím pomohl kandidátským státům unie (tato dohoda byla podmínkou dalšího jednání o rozšíření), aniž by předtím – na rozdíl od Němců – zpochybnil jejich nároky. Přitom vmanévroval do hry Brity, Španěly a další Západoevropany, kteří by měli pomoci rozšíření unie zaplatit.
Chirac už před summitem dal jasně najevo, že cenu za rozšíření nelze platit pouze snižováním zemědělských dotací, z nichž Francie těží nejvíce. V této souvislosti se zmínil o platbách, kterými unie Britům ze dvou třetin kompenzuje jejich čistý příspěvek do společné pokladny. Tuto kompenzaci prosadila v roce 1984 tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová. Tehdy prohlásila: „Chci své peníze zpět.“ Jacques Chirac si mohl vzít příklad z toho, jak železná lady hájí národní zájmy. Po francouzsko-německé dohodě bylo jasné, že Britové se před problémem kompenzací neschovají.
Jak povzbudit k úsporám.
Podobně ovšem Chirac „povzbudil“ Španěly, kteří jsou největšími příjemci pomoci ze strukturálních fondů pro regionální rozvoj. Když se mají přezkoumávat zemědělské výdaje unie, je potřeba se podívat také na všechny ostatní fondy, argumentovali Francouzi.
Chirakův manévr byl obratný v tom, že zatlačil do pozadí starou známou argumentaci: Němci jsou dojnou krávou evropského rozpočtu, Francouzi ze společné pokladny naopak rýžují, a tak je nutné tento nepoměr změnit. Francouzi se ptali jinak: Kdo jak hodlá přispět na rozšíření? My tím, že se smíříme se zmraženými zemědělskými dotacemi. A co vy ostatní?
Paříž měla v rukou trumf, neboť Francie hradí třetinu britských kompenzací. Francouzský list Le Monde napsal, že v případě zachování těchto plateb by Britové neplatili celý svůj účet za rozšíření (ze dvou třetin by byl kompenzován). Koho by mělo zajímat, že Britové celkově jsou a zůstanou čistým plátcem do rozpočtu unie, zatímco Francie významným příjemcem?
Pro rozšíření jsme my!
Prezident Chirac se mohl tvářit jako skutečný přítel střední Evropy, která chce do unie vstoupit. Když byl před summitem dotázán, zda Francie tím, že vede s Německem spor o zemědělské dotace, neohrožuje kandidátské státy, odpověděl: „Ale my jsme pro návrh Evropské komise!“ Zatímco Brusel už dlouho navrhuje čtvrtinové přímé platby (a jejich postupné navyšování během deseti let) pro farmáře ze států, jež mají do unie vstoupit v roce 2004, Německo a další „čistí plátci“ to odmítali. Souhlas podmiňovali změnou zemědělské politiky Evropské unie, či celkovým snižováním agrárních dotací.
Paříž by navíc mohla podpořit i žádosti kandidátských států o navýšení Bruselem navrhovaných produkčních kvót v zemědělství. Francouzští diplomaté nepopírají, že hodlají věnovat značnou pozornost vztahům s kandidátskými zeměmi, které budou za čas spolurozhodovat také o francouzských záležitostech v Bruselu.
Už s tím nepohneme.
Druhou stranou mince je ovšem skutečnost, že Bruselem navrhovaná výše přímých plateb nemůže kandidátské státy uspokojit. Zatímco zmínění „čistí plátci“ považovali návrh Evropské komise za přemrštěný, kandidáti ho jednoznačně označili za nedostatečný. V tuto chvíli však vyjednavači nepředpokládají, že by s navrhovanými čísly mohli ještě nějak pohnout.
Pozornost vyjednavačů se nicméně soustřeďuje právě na výši produkčních kvót pro jednotlivé zemědělské komodity, neboť i na nich záleží, jaká bude absolutní výše přímých plateb.
Dohoda na summitu v Bruselu byla důležitá i proto, aby vůbec zbyl nějaký rozumný čas na vyjednávání o kapitolách „zemědělství“ a „rozpočet“ před prosincovým summitem v Kodani, který má přijímání nových deseti členů včetně Česka schválit.
Irské ano, ale…
Pozorovatelé označili německo-francouzskou dohodu za druhý velký pozitivní impuls pro rozšíření unie během několika dní. Tím prvním bylo referendum v Irsku, jehož občané schválili Smlouvu z Nice, a tím i umožnili přijímání dalších členů.
Navzdory oprávněnému nadšení však nelze pominout, že mnozí Evropané – a to i ti naklonění užší integraci Evropské unie a jejímu rozšíření – si nahlas či potichu kladli otázku, zda by nebyl opačný verdikt Irů nakonec přece jen lepší. Smlouva z Nice obsahuje komplikované a netransparentní rozhodovací mechanismy a unie by ještě před rozšířením potřebovala dokonalejší reformu institucí. Navíc irský verdikt není právě triumfem demokracie – kritici oprávněně namítají, že zatímco odpověď „ne“ lze zvrátit dalším referendem, jak se v Irsku stalo, odpověď „ano“ už je konečná.
