DŮCHOD PRO III. TISÍCILETÍ

Změny v systému se musí dotknout všech generací

Jako v divadle němých pro hluché si musí připadat člověk, když poslouchá reakce předsedy sociální demokracie a ministra práce a sociálních věcí Vladimíra Špidly na výtky, že naléhavě potřebujeme důchodovou reformu, která by v budoucnu snížila výdaje státu. Špidlu nezajímají ani ekonomové, ani demografové. Má svou železnou logiku. Zatímco vyspělé země dávají na důchody dvanáct až čtrnáct procent hrubého domácího produktu, tak u nás je to jenom necelých deset. Zhruba před měsícem obyvatelstvo přesvědčoval, že „náš systém je podfinancovaný a my jsme odhodláni do něj poskytnout ty prostředky, které potřebuje . Pokud jeho tvrzení ověříme, zjistíme, že loni stát na důchody skutečně vydal jen 9,8 procenta. Co se nedozvíme, je skutečnost, že na rozdíl od ČR jsou v naprosté většině zemí důchody zdaňovány a platí se z nich zdravotní pojištění. Takže stát jenom nevydává, ale také přijímá. Rozhodně nelze tvrdit, že stát důchodcům dává méně, než na co má. Zatížení plátců sociálním pojištěním je v ČR extrémně vysoké a nepřiměřeně zdražuje cenu pracovní síly.

Na druhou stranu opravdu nelze čekat, že by se na samotné výši důchodů dalo honem rychle ušetřit. Je nutné v blízké budoucnosti počítat i s růstem reálné životní úrovně důchodců, která nedosahuje úrovně roku 1990. Ale i to má své meze a za pár let může být vše jinak.

Je však Vladimír Špidla, zastánce chudých důchodců, ochoten rozdělit se s veřejností se svými představami, kde na své představy vzít? Je ochoten sdělit kolegovi Grégrovi, ať si své zóny a dálnice strčí za klobouk, protože je třeba valorizovat penze? Asi sotva. Sahat zaměstnancům do

peněženek moc nejde. Na řadě jsou živnostníci, kteří oproti nim platí opravdu jenom zlomek. Jenže když se sečte celková odvodová povinnost drobného živnostníka a porovná se stejně velkým hrubým příjmem zaměstnance, není vše tak zcela jednoznačné, jak se zdá Špidlovým úředníkům.

Řešení důchodového systému bude muset zatížit pokud možno rovnoměrně všechny generace. První bude na řadě posunutí věku potřebného k odchodu do penze. Předseda ČSSD se proto chová velmi netakticky, když dnes tuto nutnost popírá. I v dokumentech zpracovaných na jeho úřadě se počítá s prodloužením povinné doby důchodového pojištění z pět

advaceti na třicet let. Řeči o pružném odchodu do penze jsou jenom vytíráním očí. Pokud se přece jen v navrhovaném systému někdo rozhodne jít do důchodu v šedesáti, bude velmi nemile překvapen jeho výší, kterou mu stát vypočte.

Zvýšením důchodového věku to určitě neskončí. Také sliby, že je možné ještě po dlouhá desetiletí udržet úroveň důchodů vyplácených z modernizovaného průběžného systému někde nad padesáti procenty průměrné mzdy, jsou zcela liché. Stačí si představit, že jeden pracující bude muset živit jednoho důchodce. To není vůbec nereálné. Některé projekce podobnou realitu modelují už kolem roku 2060. Jde tedy o osud dnešních kojenců. Otázka pro školáky: Kolik musí člověk s průměrnou mzdou dát do důchodového systému, aby důchodce měl penzi ve výši 55 procent průměrné mzdy, pokud jeden důchodce připadá na jednu produktivní osobu?

Je zjevně zcela nevyhnutelné, že se lidé musí smířit se skutečností, že stát jim v důchodu nedá tolik peněz, aby to stačilo na důstojný život. A pokud je Špidla přesvědčen, že to je povinností státu, měl by se rozhlédnout po světě. Jsou země, které z jím preferovaného průběžného systému vyplácejí opravdu skromné dávky. V Japonsku je to třicet procent průměrného platu. Ve Švýcarsku dokonce jen dvacet procent, v Kanadě je to pětadvacet procent, ve Velké Británii rovněž. Existují samozřejmě i opačné příklady. Tyto země však řeší vážné problémy se svými systémy a čeká je pořádné utahování opasků. Vlastní úspory se v budoucnu stanou zcela nepochybně rovnocennou součástí zabezpečení ve stáří. S klasikem můžeme konstatovat, že se to Špidlovi nemusí líbit, může s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím může dělat.

Tohle procitnutí si vyžádá široký společenský konsenzus. Bude třeba hledat kompromisy a komplikovaná řešení přijatelná pro většinu populace. Odmítneme–li povinné spoření, musíme najít něco jiného. Je proto velmi špatné, když ještě před počátkem předvolební bitvy se její účastníci vymezují právě ve vztahu k penzijní reformě. Po volbách může být obtížné vylézt ze zákopu a podat si ruce. Bez toho však žádná skutečná penzijní reforma existovat nebude. A bez ní nakonec nebudou ani ty penze.