Podle českých zákonů má Štěpán Žilka nárok na důchod až příští rok. Nic si z toho ovšem nedělá, protože penzi si zařídil tak, jak mu vyhovuje. A jeho pojetí „podzimu života“ rozhodně neodpovídá představě o průměrném českém důchodci.
Skladatel, flétnista a hudební pedagog žil dlouhá léta v emigraci v Německu, cestoval a nakonec se do exotiky zamiloval natolik, že dnes provozuje hotýlek Zilka Haus v panamském městečku Aguadulce. Moře i přístav, kam rybáři vozí čerstvé úlovky, je coby kamenem dohodil. Stejně tak jako dálnice Interamericana, která Aguadulce spojuje s okolním světem. „V Panamě i Latinské Americe žiju sedm let. Fascinují mě zdejší lidé i charakteristická lehkost bytí,“ líčí majitel Zilka Hausu.
Žilka je zřejmě jediný český hoteliér v Panamě. Jestli si ale napřesrok nechá posílat do svého exotického domova penzi od České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ), nebude první panamský důchodce české národnosti. Od loňska totiž v této zemi na pomezí Střední a Latinské Ameriky již jednoho penzistu ČSSZ eviduje. Právo chlubit se tím, že jsou jedinými českými důchodci v zemi, mají ostatně i lidé z jiných končin světa – třeba z Kamerunu, Kolumbie, Mali, Namibie, Madagaskaru nebo Tuniska či Tanzanie. V seznamu výplat důchodů do zahraničí ale najdeme i destinace, které jinak slouží jako daňové ráje miliardářů. Patří mezi ně Seychely, Dominikánská republika nebo Monako.
emiGranTi i naVráTilci Drtivá většina příjemců českých důchodů ovšem žije v zemích, které nijak exotické nejsou, a s nimiž Česko dokonce sousedí.
Pětadvacet tisíc penzistů najdeme na Slovensku, což je vzhledem ke tři čtvrtě století ve společném státě logické. Stejně početná skupina si pak nechává posílat rentu do zemí, kde jako emigranti v době komunismu nalezli druhý domov. Patří mezi ně Německo, Rakousko, USA, Kanada, Švédsko, Švýcarsko, ale i vzdálená Austrálie.
Počet penzistů žijících za hranicemi se rok od roku zvyšuje. Zatímco v roce 2008 si rentu do zahraničí nechalo posílat 50 tisíc lidí, loni už jejich počet přeskočil hranici 80 tisíc. A stejně tak roste i počet destinací, který loni dosáhl čísla 84. České důchody tak míří do bezmála poloviny států světa.
Statistika zahraničních výplat ČSSZ je ale ošemetná. Nedokáže totiž rozlišit, zda je příjemcem důchodu Čech, nebo občan jiné národnosti. Důvodem je princip výpočtu renty. Pro přiznání důchodu v letošním roce je nutné mít odpracováno minimálně 29 let. Jenže zákon neurčuje kde. Požádat o českou rentu se tak může vyplatit třeba i těm, kdo u nás pracovali jen rok a zbytek si „odsloužili“ doma. Nárok se pak vypočítá podle koeficientů obsažených v mezinárodních smlouvách.
Třeba v případě plateb do zemí bývalé Jugoslávie tak lze odhadnout, že nejde o důchody Čechů, ale Chorvatů, Srbů, Slovinců, Bosňanů, Černohorců a Makedonců, kteří u nás načas našli útočiště před občanskou válkou v 90. letech minulého století a na stáří se odstěhovali domů. Stejně tak v případě plateb na Ukrajinu, kterých během loňska přibylo 90, nejde s vysokou pravděpodobtéma ností o Čechy usazující se na stáří na levném Východě, ale o Ukrajince, kteří u nás pracovali a česká renta je pro ně výhodnější než ta nuzná u nich doma.
Statistika na druhé straně nepodchytí ani ty Čechy, kteří sice dlouhodobě žijí v zahraničí, využívají ale české konto, a peníze si tak nenechají zasílat do ciziny.
Třikrát chudší Jisté je to, že důchodci žijící v zahraničí, kteří si penzi nechávají posílat z Česka, si každopádně nežijí na nijak vysoké noze. Správa sociálního zabezpečení loni na platbách do zahraničí vydala 3,113 miliardy korun. Jinak též necelé procento z celkového objemu důchodů. Celková částka vyplácená přes hranice přitom roste stejně jako počet zemí. Nejvíce za posledních šest let narostl objem starobních důchodů – téměř o miliardu korun.
Naopak třeba invalidní důchody lehce klesají.
Pokud vezmeme v úvahu, že se zmiňované 3,113 miliardy musejí rozdělit mezi 80 tisíc příjemců, vychází nám měsíční penze 3235 korun. Zhruba třikrát méně, než je průměrný příjem českého důchodce. Důvodů může být více. Třeba USA a Švédsko mají tradičně silný druhý pilíř penzijního systému, a naopak nízkou státní rentu, takže z ní po přepočtu podle koeficientů vychází minimální důchod. I zmíněné tři tisíce korun jsou ovšem relativní. Na severu a západě Evropy jde samozřejmě o almužnu. Třeba v Bulharsku je to ale již jen lehký podprůměr a na Ukrajině velmi solidní renta.
Haló, ještě žijete?
Zmíněné tři tisícovky na kontě jako takové ovšem nepřistanou. Důchod se z Česka zasílá nikoli měsíčně, ale čtvrtletně, a to vždy zpětně. Každý rok v prosinci pak příjemci musejí ČSSZ ověřeným podpisem zaslaným poštou prokázat, že stále žijí. Slouží k tomu formulář, který se přesně tak jmenuje – potvrzení o žití.
A kde se penzistům žije nejlépe? Nejsolidněji podchycené to mají Američané. Časopis International Living každým rokem sestavuje žebříček nejlepších míst na penzi, v němž kromě ekonomických ukazatelů zohledňuje i čísly těžko postižitelné faktory, jako jsou klima, vztah většinové společnosti ke starým lidem a cizincům nebo třeba přívětivost pečovatelských služeb. Letos vyhrála Panama, tedy země, kterou si jako své útočiště vybral v úvodu zmíněný Štěpán Žilka. Druhý byl Ekvádor, třetí Malajsie. Z evropských zemí jsou v Top10 jen dvě: Španělsko a Malta. Obecně táhne Latinská Amerika, v první desítce je hned pět zemí. Američané si myslí, že právě tady je „la pura vida“, pravý život.
Výzkumy o ideální zemi na penzi pro Čechy chybějí. Z běžných průzkumů oblíbenosti nejlépe vycházejí Spojené státy, Německo nebo třeba Španělsko. To si oblíbily desítky majitelů karavanů, kteří sem coby penzisté jezdí trávit teplé zimy u moře. Ze zámořských destinací pak Čechy láká třeba ještě Kanada nebo Nový Zéland. Což jsou všechno země, které jsou na obyčejný český důchod drahé. Států, kde by si český penzista připadal jako Američan v Panamě, není mnoho. V Evropě určitě zmiňovaná Ukrajina, Rusko nebo některé balkánské země.
Všude dobře, doma nejlépe Drtivá většina Čechů má asi i proto jasno – nikam se stěhovat nechtějí. O lidech v penzijním věku to platí dvojnásob. Nakonec ani těch necelých 11 tisíc korun, což je průměrný český důchod, není v makroekonomickém srovnání nutně jen almužnou, která by Česko stavěla někam na východ. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) loni provedla velkou srovnávací studii důchodů.
Zaměřila se na penzisty, kteří nedosáhnou na polovinu mediánu čistého disponibilního příjmu domácnosti dané země. A přišla se zajímavým zjištěním. Zatímco do takto definované skupiny ohrožené chudobou spadala třeba ve Spojených státech nebo ve Švýcarsku pětina důchodců, u nás to bylo jen 3,7 procenta penzistů. Hůře jsou na tom podle OECD i němečtí důchodci (10,5 procenta ohrožených chudobou) a penzisté z Rakouska (11,3 procenta).
Dodejme, že výpočet OECD nemá nic společného s paritou kupní síly, která naši peněženku při cestách do zahraničí zajímá asi nejvíce. Na druhé straně říká, že i přes citelný příjmový propad těch, kteří ze zaměstnání odejdou do penze, jsou Češi v zásadě rovnostáři. Vrstva těch opravdu luxusně vydělávajících, která by rozevírala příjmové nůžky, u nás není tak markantní jako jinde v Evropě.
A i když se české penze třeba posílají do exotických destinací, neznamená to, že usadit se v zámoří je velká výhra. Naopak. Srovnávat Karibik třeba s Máchovým jezerem může vypadat jako výsměch všem touhám po bělostných plážích a věčné siestě. Jenže čistě ekonomicky zůstávají čeští penzisté doma zajištěnější a méně ohrožení než v zahraničí. Pro klidné stáří bez rizika je to dobrá zpráva. l
V seznamu výplat důchodů do zahraničí najdeme i destinace, které jinak slouží jako daňové ráje miliardářů – Seychely, Dominikánskou republiku nebo Monako.
O autorovi| Blahoslav Hruška • hruskab@mf.cz