Bezpečnostní orgány nereagovaly na úrovni
Senát odhlasoval novelu zákona o zpřístupnění svazků Státní bezpečnosti a dalších bezpečnostních složek komunistického režimu. Tato procedura znamenala více než jen to, že se iniciativa několika senátorů ODS stala zákonodárnou iniciativou celého Senátu. Šlo o důležitý signál dokumentující závažný posun vnímání minulosti jak v české politice, tak i v celé společnosti. Senátorům se navíc podařilo překročit určité politické mantinely dané sociálněpolitickou realitou počátku devadesátých let, odvozené ze specifické československé formy předávání moci komunistickou nomenklaturou během sametové revoluce a krátce po ní. Zároveň jde o důležitý signál vyslaný vůči všem postkomunistickým zemím, že Česká republika neztrácí dynamiku procesu vyrovnávání se s komunistickou minulostí, neboť některé z nich (zejména Německo a dnes již i Polsko) nás předstihly v poznávání a praktickém překonávání totality.
Zahájení diskuse. O co ve stručnosti v návrhu šlo? Zejména otevřít zbylé svazky, které předchozí zákon z roku 1996 zpřístupnit opomněl (č. 140/1996 Sb.). Ministerstva vnitra a obrany totiž ve svých archivech a spisovnách skrývají řadu svazků a dalších dokumentů, které vypovídají o zločinných a zavrženíhodných metodách fungování jedné z opor komunistického režimu, Státní bezpečnosti. Až dosud byly bez jakékoliv kontroly v tichosti využívány tajnými službami, případně speciálními policejními útvary. Nebylo tak možné zahájit diskusi o fungování systému agenturní sítě StB, o metodách infiltrace různých sociálních skupin, získávání jednotlivých osob k tajné spolupráci, kompromitaci… Podobně se veřejnost neseznámila se způsoby nasazování zpravodajské techniky proti občanům (například odposlechů), s různými druhy sledování, využívání materiálů správy pasů a víz. Významným posunem, který by měl zajistit kvalifikovanou diskusi o agentech StB, je zpřístupnění jejich svazků v případě, že jde (nebo šlo) o české (ČSR) státní příslušníky. Teprve nahlédnutí do originálních materiálů zabrání bagatelizaci tohoto nebezpečného způsobu infiltrace a ovládání společnosti. Naopak to pomůže vysvětlit roli (anebo dokonce vyvrátit informace o spolupráci s StB) některých osob uvedených na seznamu Petra Cibulky z roku 1992.
Zákon o archivnictví. Snahou o nalezení odpovědi, jakou roli na obou stranách železné opony hrála komunistická rozvědka, je vytvoření zvláštního senátního orgánu (posléze parlamentního) posuzujícího míru zpřístupnění dokumentace I. správy tak, aby byla vyvážena míra společenského zájmu na zpřístupnění zásadních materiálů o komunismu s potřebou jejich profesionální ochrany a s ohledem na národní bezpečnost České republiky, případně ochranu životů některých osob. Posledním velkým přínosem je pokus o novelizaci zákona o archivnictví, zejména proražení blokačního požadavku třicetileté ochrany archivních materiálů, i zamezení zpřístupnění starších materiálů s odkazem na jejich údajnou nezpracovanost či fakt, že jsou formálně ještě ve stavu „spisů . Až dosud je demokratická Česká republika sama proti sobě zejména v antitotalitní prevenci, neboť znepřístupněním archivní a spisové agendy jednotlivých organizací a institucí komunistického režimu nejen znemožňuje jejich profesionální zkoumání, ale také pouhé poznání (například novinářské využívání jako v Německu) v rámci překonávání reziduí totalitní minulosti.
Podivná reakce. Zajímavým jevem byla jednotná reakce zástupců tajných služeb a archivu ministerstva vnitra na půdě Parlamentu. Senátoři donutili reagovat bezpečnostní orgány České republiky, které měly řadu let na nalezení vhodného modu vivendi v otázce materiálů Státní bezpečnosti, a mírně řečeno, nebyla to zrovna reakce na úrovni. Čeští zpravodajci argumentovali tak, že to nebylo obhajitelné ani před senátory, ani před veřejností. Nepochopili, že v informačním 21. století jsou i oni nuceni společnosti (občanům, kteří je platí) něco odvést. A proč by to nemohly být svazky a další materiály Státní bezpečnosti. Aniž by jistě chtěli, soustředili pozornost veřejnosti na fakt, že neoprávněně drží část těchto svazků stále neodtajněných. I přes závazky vůči NATO, kvůli kterému byl v roce 1998 přijat nový zákon o ochraně utajovaných skutečností a vytvořen Národní bezpečnostní úřad, se nabízí aktuální otázka, co má malá Česká republika vlastně utajovat? Na co si to pohrobci Státní bezpečnosti a dalších komunistických tajných služeb vlastně hrají? Co chtějí znepřístupnit? Svazky a spisy StB a spol., které zná Východ možná lépe než české úřady. Totalitní minulost nás bude ovlivňovat tak dlouho, jak dlouho ji necháme v přítmí archivů, trezorů a spisoven. Až budeme vědět, kdo je (byl) kdo a co je (bylo) co, teprve tehdy budeme úplně svobodni.
