Řada firem řeší problémy s odbytem a hledá flexibilní přístup k zaměstnávání svých pracovníků.
Český zákoník práce jim však mnoho šancí nedává. Navíc se leckteří zahraniční konkurenti kvůli krizi těší podpoře vlád. Lze se něčemu takovému bránit?
Evropské státy začaly kvůli krizi rozdávat veřejnou podporu, záruky, dotace a podobně. Jak to jde dohromady s ochranou trhu v rámci Evropské unie? Nepadají některé „jistoty“?
Chápu důvody, pro které vlády činí tyto podpůrné kroky. Ale z právního hlediska se jedná o kroky poměrně problematické a v budoucnu to může přinést ovoce ve formě žalob ze strany soutěžitelů, kteří takovou podporu neobdrželi a mají tudíž horší soutěžní podmínky než ti, kteří ji získali.
Řekněme, že některý členský stát pomůže firmě, která má na jeho území sídlo. Zároveň ale působí třeba i v Česku, nebo sem vyváží. Může se zdejší konkurent – ať jiný domácí, nebo se sídlem v zahraničí – nějak bránit?
Ano, český a evropský právní systém poskytují určité nástroje, jak se v takových případech bránit. Záleží samozřejmě na okolnostech konkrétního případu. Ale pokud by vámi zmiňovaný konkurent prokázal, že takovým jednáním byla porušena hospodářská soutěž a poskytnuta nedovolená státní podpora, což v uvedeném případě nelze úplně vyloučit, mohl by se obrátit na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže s podnětem na zahájení příslušného řízení.
Myslíte, že se takového případu dočkáme?
Vůbec by mě to nepřekvapilo.
Nemohou být narušením trhu i záruky a majetkové vstupy vlád do firem, zvláště jsou-li pro dané státy nevýhodné?
Státní garance za vklady v bankách bych tak problematické neviděl. Určité nebezpečí však může plynout z majetkového vstupu státu do různých firem. V těchto případech bude záležet především na tom, jakým způsobem se bude v takových firmách stát chovat, zda jako běžný soutěžitel na daném trhu, nebo se snahou získat lepší postavení než jaké mají ostatní soutěžitelé. Ať už jde o přístup k různým veřejným zakázkám, získání úvěrového financování, poskytnutí garancí a podobně.
Řadu firem čeká velice těžké období. Od loňska mohou díky novému insolvenčnímu zákonu požádat o ochranu před věřiteli. Jaké s tím máte po roce zkušenosti? Víte o společnosti, kterou tato ochrana dokázala opravdu zachránit?
Určitě jde o posun správným směrem. Ale jako u každé nové právní úpravy i zde platí, že než se vše usadí a lidé se s ní naučí správně pracovat, bude mít své kladné i záporné dopady. Existují společnosti, které tato možnost pomohla vyvést z kritického období, ale rovněž firmy, které takovou situaci dokážou obratně využít ve svůj vlastní prospěch s negativním dopadem na věřitele. Insolvence je velmi citlivé období jak pro dlužníka, tak pro věřitele, a je naprosto nezbytné postupovat v takové situaci obezřetně a uvážlivě.
Nový insolvenční zákon výslovně zmiňuje možnost zpeněžení majetku dlužníka jedinou smlouvou – prodejem celého podniku. Domníváte se, že takový způsob uspokojení věřitelů bude využíván často? Může být pro věřitele výhodnější?
Způsob řešení úpadku dlužníka je nutné posuzovat v kontextu s celou řadou dalších věcí, například vyhlídkami úpadce na úspěšné pokračování výroby, ochotě věřitelů prodloužit splatnost pohledávek, dodavatelů materiálu pokračovat v dodávkách, situací v daném odvětví a podobně. Nelze tedy zobecnit, zda jeden z možných způsobů bude pro věřitele výhodnější než jiné způsoby uspokojení pohledávek, a jak často bude využíván.
Lze předpokládat, že s ohledem na stávající finanční krizi klesne chuť věřitelů připustit řešení úpadku dlužníka reorganizací, tedy způsobem, který umožní další fungování firmy?
Je to jistě možné. Avšak nezapomínejme, že primárním zájmem věřitelů je co nejvyšší uspokojení jejich pohledávek. Pokud se tedy v insolvenčním řízení ukáže, že je pro ně výhodnější řešení formou reorganizace, nebudou jistě váhat toto řešení využít.
Je možné, že v roce 2010 může být nedostatkem insolvenčních správců ohrožen hladký průběh insolvenčních řízení? Vzhledem k tomu, že skončí přechodné období, ve kterém musí skládat zkoušky, bez jejichž úspěšného absolvování nemohou pokračovat v činnosti.
Je možné, že složení rozdílových zkoušek odloží mnoho správců až na poslední chvíli. Ale nepředpokládám, že jich bude v roce 2010 nedostatek. V současné době je v seznamu zapsáno téměř 4000 osob a jistě většina z nich tyto zkoušky složí včas. Přirozenou motivací bude zajisté fakt, že lze očekávat nárůst případů, kterým se budou věnovat.
Česká republika patří mezi země s nejnižším průměrným uspokojením pohledávek věřitelů firem, které se ocitly v úpadku. Stávající právní úprava by měla tento stav zlepšit. Myslíte, že se to skutečně podaří?
Zmiňované statistické výsledky nesouvisejí jen se stavem naší legislativy upravující konkurzy platné před účinností současného zákona, ale rovněž s vymahatelností práva a kapacitní připraveností soudů v minulém období. Tato situace se v poslední době výrazně zlepšila a k tomuto trendu nový insolvenční zákon přispěje. Jedná se o moderní zákon, který zavádí větší transparentnost a pružnost do insolvenčního řízení a zkracuje vlastní dobu řešení isolvence.
Jak se v praxi osvědčilo zavedení nového institutu hrozícího úpadku?
Ve většině případů se tento nový institut osvědčil. Konkurzní řízení bylo totiž dříve možné zahájit až v okamžiku, kdy se dlužník ocitl v úpadku. Nový zákon umožňuje dlužníkovi reagovat již v době, kdy úpadek teprve hrozí, čímž se zvyšují šance na nelikvidační způsob řešení úpadku a také na jeho překonání.
Nestávají se reorganizační plány jen cestou k obstrukci?
Institut reorganizace je jedním ze standardních a osvědčených způsobů řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka, který má své opodstatnění v systému řešení insolvence. Jako každá věc, kterou lidé vymyslí, tak i reorganizace může být za určitých okolností dlužníky zneužita, ale to nijak nesnižuje pozitivní přínos tohoto institutu.
Co všechno dnes může firma udělat, aby oddálila svůj pád? Je to srovnatelné s právní úpravou na vyspělých trzích?
Taková firma si může vybrat z celé palety nástrojů, které jsou k dispozici. Ať už jde o úpravu pracovní doby, dohodu s věřiteli a dodavateli o prodloužení splatnosti pohledávek nebo restrukturalizaci dluhů, poskytnutí dalšího zajištění pohledávek, snížení fixních nákladů, počtu zaměstnanců a podobně v závislosti na konkrétní situaci dané firmy. Naše právní úprava byla harmonizována s předpisy Evropského společenství a případné rozdíly tak nejsou principiální.
Na jednu stranu insolvenční rejstřík přináší na trh průhlednost. Nenabízí ale na druhou možnost nekalého konkurenčního jednání? Vždyť soud musí do rejstříku zanést a zveřejnit úplně každou písemnost, která mu k případu dorazí. Co když se konkurence, odbory či někdo další rozhodne zneužít to k pomluvám a manipulaci?
Naprostá transparentnost insolvenčního řízení je jednoznačně přínosná, zejména pro věřitele a ostatní obchodní partnery dlužníka, neboť se díky ní dokážou lépe orientovat v aktuální situaci dlužníka a podle toho přizpůsobit své další jednání. Naopak si nedokážu představit, jak takovou skutečnost využít nekalým způsobem, pokud si každý může jakoukoli pro insolvenční řízení relevantní informaci okamžitě ověřit v rejstříku.
Nebyla by nejlepší ochranou pomoc věřitelům? Například kdyby – jako v některých jiných státech – mohly alespoň malé a střední firmy platit daň z příjmů a DPH až z peněz, které opravdu inkasují? Není řada návrhů na insolvenční řízení motivována jen potřebou odepsat pohledávku, jejíž výtěžnost tím ale reálně klesne?
Samozřejmě máte do určité míry pravdu, že část návrhů na insolvenční řízení je nebo může být motivována daňovými důvody. Strukturace odvodů daně z příjmů a DPH souvisí s celkovým nastavením našeho daňového systému a nelze vytrhovat jednu část bez kontextu, jaký to bude mít dopad na další části tohoto systému. Nechme se překvapit, zda se některá z těchto myšlenek třeba neobjeví v ministerstvem financí připravované rozsáhlé daňové reformě.
Neustále se píše o dalších a dalších avízech propouštění. Je tak složité využít třeba částečnou zaměstnanost či konto pracovní doby?
Obecně se dá říci, že takzvaná částečná nezaměstnanost nebo konto pracovní doby mají význam zejména pro zaměstnavatele, u nichž lze předpokládat zlepšení jejich ekonomické situace v krátkodobém horizontu. Jde o to, že jim odpadnou zvýšené náklady související se získáním a zapracováním nových lidí, pokud by byli propuštěni ti stávající a zkušení.
Zavedení částečné nezaměstnanosti nebo konta pracovní doby je spojeno s administrativní zátěží a zpravidla nejde učinit pouze z vůle zaměstnavatele. Nicméně jejich zavedení zase nepředstavuje zátěž, která by byla extrémní.
Co může udělat podnikatel, aby nemusel propouštět a přitom snížil mzdové náklady?
Zde především záleží na tom, jak je u zaměstnavatele nastaven systém odměňování. Obecně lze říci, že sjednanou mzdu, nejedná-li se o mzdu stanovenou mzdovým výměrem, je možno snížit jen se souhlasem zaměstnance. Lze tak doporučit, aby odměňování bylo co nejvíce navázáno na odvedený výkon, případně hospodářské výsledky společnosti.
Takto však lze nastavit mzdu pouze některým úrovním zaměstnanců. Zaměstnavatel by se též mohl například se zaměstnanci dohodnout na snížení úvazku na přechodnou dobu nebo jiných úpravách pracovní doby. Nicméně i nový zákoník práce je stále poměrně restriktivní a nenabízí v tomto směru zaměstnavatelům mnoho flexibility.
Vše je podmíněno souhlasy zaměstnanců, odborů či úřadu práce. Dovedete si představit nějaké zjednodušení?
Určitá zjednodušení existují, ale nezapomínejme, že v oblasti zaměstnanosti je nutno zachovat rovnováhu mezi zaměstnanci, zaměstnavateli a vládou. Nalézt kompromis v těchto otázkách není vůbec snadné.
