Věrozvěstové nové levice to skutečně nemají jednoduché. Vousatí praotcové sice snaživě popsali spousty papíru slovy o proletářích a o bojích utlačovaných tříd proti jejich vykořisťovatelům, permanentním revolucionářům a pokrokářům ale stejně zanechali pořádnou díru ve filozofii, kterou se jejich dědicové horko těžko snaží zaplnit. V základních dílech se totiž nic nedozvíme o homosexuálech ani jejich právech, o feminismu, genderu či antidiskriminační politice.
Ze snahy zalátat tyto mezery v duchu původního učení pak vznikají různá babylonská zmatení, která přinášejí leckdy zajímavé paradoxy.
Práva až na jedno
Ve vládě se k nové levici výslovně hlásí především dva ministři – Jiří Dienstbier, který má na starost celou „lidskoprávní“ agendu, a ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. Ta vedle různých bizarních nápadů týkajících se zákoníku práce, jako byl třeba zákaz vystavovat zaměstnance stresu, přišla i s návrhem, že o podnájmu majitele bytu či nemovitosti budou moci rozhodovat sousedé.
V jednom se tento její návrh skutečně neliší od jiných levicových nápadů, které mají společné jedno – prosazování nejrůznějších, často irelevantních práv vždy nakonec narazí na jedno ze zcela zásadních lidských práv, jakým je právo na nerušené vlastnictví a užívání majetku.
Tady najednou jako by žádná práva neexistovala. Ať už se to týká majetku sloužícího k podnikání, či dokonce, jako v tomto případě, dokonce majetku čistě osobního. Je přitom zcela a jedině věcí majitele, jaký svůj majetek komu půjčí k užívání či k jakémukoli jinému právnímu vztahu, pokud tím neporušuje obecně závazný právní řád. To se týká i případných právních důsledků, které pro takového majitele mohou vyvstat, pokud by jeho nájemce porušoval normy občanského soužití.
Ministryně Marksová při obhajobě svého posledního návrhu navíc ukázala naprostou právní neznalost. S velkou pompou se odvolává na podobné právní úpravy v zahraničí, platné například ve Spojených státech. Jenomže v USA podobné „schvalovací“ procedury existují pouze ve společných vlastnických sdruženích, která podobnou podmínku mají ve svých stanovách. A v tom je setsakramentský rozdíl.
V Americe jde o zcela dobrovolnou úpravu, o omezení dispozičních majetkových práv, na němž se majitelé dohodnou z vlastní vůle. Rozhodně nejde o státní regulaci a federálním zákonem stanovenou podmínku.
Lidskoprávní pohled
Zásadní rozpor, který z návrhu ministryně Marksové čouhá jako sláma z bot, se ale týká lidskoprávní agendy. Její stěžejné součástí jsou nejrůznější antidiskriminačními pravidla. Ovšem na omezení vlastnických práv k bytu se lze docela dobře dívat i touto optikou.
Jedna z dalších levicových aktivistek, tentokrát ve funkci ombudsmanky, nechvalně proslula svou plánovanou provokací, v níž svou roli sehrála romská zájemkyně o pronájem bytu. Právě s odkazem na antidiskriminační zákon. Pokud by se Marksové podařilo uskutečnit její schvalovací nápad, znamenalo by to jediné. Faktické zlegalizování diskriminace nejenom vlastníka bytu, ale i případných zájemců o pronájem, jimž se do cesty staví bariéra sousedského souhlasu.
A ohroženi by v tomto případě byli nejvíce ti, které jinak chtějí levicoví politici tolik chránit, tedy příslušníci nejrůznějších menšin – ať již národnostních, sociálních či sexuálních.
Opora v zákoně
Záměr ministryně Marksové by tedy ve svém důsledku vedl pouze k nejrůznějším diskriminačním praktikám, které by ovšem pro tentokrát měly bytelnou oporu v příslušném právním ustanovení.
Je velkou otázkou, zda si je paní ministryně vůbec vědoma praktických důsledků svých „bohulibých“ nápadů pro každodenní život.
Autor je publicista a redaktor serveru Česká justice
Čtěte další komentáře autora: