Bývalý náměstek ministra financí Dušan Tříska stál na počátku 90. let u zrodu kuponové privatizace, ovšem postupem času se stal kontroverzní osobou. Hlavně kvůli údajné spolupráci s komunistickou StB a faktu, že jeho bratr Aleš se na kuponovce významně obohatil.
Bývalý náměstek ministra financí Dušan Tříska stál na počátku 90. let u zrodu kuponové privatizace, ovšem postupem času se stal kontroverzní osobou. Hlavně kvůli údajné spolupráci s komunistickou StB a faktu, že jeho bratr Aleš se na kuponovce významně obohatil.
Jak hodnotíte s odstupem času experiment jménem kuponová privatizace?
Její výsledky a průběh považuji za úžasné. Nenechám se ani zmást různými reakcemi, protože platí, že libovolný privatizační projekt vyvolá obrovskou negativní reakci. Stalo se to například i Margaret Thatcherové ve Velké Británii. Pro mě je rehabilitací kuponovky to, že se stal Václav Klaus přes všechny výtky prezidentem republiky.
| |
Co říkáte na kritiky, že kuponovka byla pouze oklikou ke standardní privatizaci?
Teď řeknu možná něco mimořádně nekorektního, společensky i politicky. Ale odhady Světové banky a nadnárodních institucí říkaly, že 80 procent naší ekonomiky je na bankrot a tyto podniky jsou netransformovatelné. Bylo je třeba nahradit, nikoli transformovat. S odstupem času si snad již můžu dovolit říci, že kuponová privatizace byla prostředkem jak vyčistit pole a začít budovat byznys na zelené louce. Realita je trošku méně drastická, protože víme, že řada podniků přežila. Základním úkolem privatizace však bylo otevřít trh s kapitálovými statky. Kuponovka dala tomuto ohromný spád a impulz. Rychlost a mohutnost tohoto procesu je bezkonkurenční.
Spoluautor myšlenky kuponové privatizace Tomáš Ježek kritizuje tehdejší federální ministerstvo financí, tedy hlavně vás a Václava Klause, za přílišnou orientaci na kuponovou metodu, neexistenci regulačního orgánu nad kapitálovým trhem a špatný a ještě k tomu opožděný zákon o investičních společnostech a fondech.
Nejdříve musím říci, že není pravda, že nebyl oddělen majetek investorů a zakladatelů. Kritika Tomáše Ježka je mimořádně bolestivá, protože je to kritika zevnitř. Není ale krystaličtější nesmysl než myslet si, že umíme nejdříve vybudovat právní řád a nacvičit si jeho vynutitelnost a potom teprve můžeme začít privatizovat ekonomiku. To je bláznovství. Vy prostě neumíte vybudovat právní řád a zacvičit notáře, právníky a soudce nanečisto a pak teprve začít privatizovat. Je ale velice politicky problematické proti tomuto vystupovat, protože to říkají téměř úplně všichni. Byl jsem nedávno v Severní Koreji a říkal jsem jim, až vám budou tvrdit, že nejdříve musíte vybudovat instituce a až potom můžete privatizovat, tak je neposlouchejte. V Severní Koreji totiž neumíte vybudovat burzu a zavést tam zákon o investičních společnostech. Tam nikdo netuší, co je to investiční fond a nebudou to vědět, dokud tam alespoň jeden nevznikne, alespoň jeden z nich nebude bankrotovat a alespoň jeden nebude vytunelován.
Vidíte tedy v nastavení tehdejšího procesu vůbec nějaké zásadní chyby?
Na jedné straně řeknu desítky, protože já osobně jsem musel přistoupit na mnoho kompromisů. Musel jsem tedy ustoupit od svých vlastních představ a s chutí bych toto označil za chybu. Ale v principu to tak není, ten proces proběhl nejspíše tak, jak měl a mohl. Uvědomme si, že všechno se dolaďovalo na úrovni tří vlád a tří zastupitelských orgánů. Tam tedy muselo docházet ke kompromisům.
Skutečně nebyla chybou neexistence regulačního orgánu nad kapitálovým trhem?
Chybou bylo zřízení Komise pro cenné papíry v roce 1998. Slyšel jste někdy o této komisi, že by někde zasahovala, něco dělala? Já tedy ne. Poté, co přestala existovat „protiklausovská“ kauza, o komisi nic nevíme, ta komise nic nedělá a ničím se nezabývá. V čele komise byly navíc neuvěřitelné osoby, o kterých by mohl právě Tomáš Ježek vyprávět nejlépe.
Skutečně nebylo možné prodat více majetku přímo zahraničním investorům? Nebyli jste příliš zahleděni do kuponové metody?
Myslet si, že tady byly armády zahraničních investorů, kteří se těšili na to, až si budou kupovat naší Komerční banku či Zetor, je čirý nesmysl. Podařily se sice tři rychlé privatizace: Škoda Mladá Boleslav, Linde Technoplyn a Procter and Gamble. Ale od těch nebylo skoro nic. V roce 1990 mohl projevit nějaký zájem o privatizaci v Česku pouze dobrodruh. Navíc tu byla ta věc, když to bude tomu zahraničnímu investorovi prodávat přímo stát, tak z toho bude vždycky malér. Dneska to vidíme na Unipetrolu, jak je velice obtížné prodat státní podnik, protože je to okamžitě obrovské politikum. Ihned se tam objevuje pět českých na stole, ať už je to reálné, či ne. Není tedy nic těžšího než prodat státní podnik. Idea tedy byla prodat majetek prostřednictvím kuponů nějakému soukromému majiteli, přinejmenším jsme se tím zbavili velkého politického problému. Například Budvar nebyl dán na rozdíl od ostatních pivovarů do kuponové privatizace a doteď je ve státním vlastnictví a pravděpodobně ho již nikdo nikdy neprodá.
Často je vám vytýkáno, že jste do systému kuponovky vpašoval úmyslné chyby, šité některému z investorů na míru. Třeba vašemu bratrovi.
Kdybych já si chtěl vybrat nějaký fond či podnik, který bych chtěl nějakým způsobem manipulovat ve prospěch někoho, tak bych ani nevěděl, jak to mám udělat. Kdo by tohle uměl, tak toho mohl tady nechat a jít na Wall Street, kde by vydělával miliardy dolarů. K tunelování samozřejmě docházelo, ale že by tomu uměla nějaká Komise pro cenné papíry zabránit, tak to je nesmysl. Do dneška to neumí.
