Spolupráce Putina a Berlusconiho se neomezuje jen na energetické podnikání
Úplně prvním zahraničněpolitickým počinem Silvia Berlusconiho po jeho zvolení předsedou italské vlády bylo přijetí ruského stále ještě prezidenta Vladimira Putina. Uvítal ho ve své vile na ostrově Sardinie, kde se Putin zastavil na zpáteční cestě z Libye. Přátelská objetí na uvítanou byla více než pouhou formalitou - není tajemstvím, že politického čiperu Berlusconiho a enigmatického Putina pojí opravdové chlapské přátelství. O to opravdovější, že je z reálného světa. Jeho tmelem jsou totiž mimořádně úzké a neprůhledně provázané obchodní styky.
Když přítel Vladimir zavítal k příteli Silviovi, měl za sebou úspěšné jednání s přítelem Muammarem Kaddáfím, s nímž uzavřel mnohamiliardové smlouvy na dodávky zbraní, stavbu železnic a rozvoj libyjské energetiky. Ovšem až se zapojením Itálie strategický trojúhelník dosáhl svého završení. Na následné tiskovce Putin popsal věcnou náplň svého jednání na Sardinii takto: „Se Silviem jsme se domluvili na společném postupu na trzích třetích zemí… Eni dostala povolení nabývat aktiva na území Ruské federace a Gazprom počítá s tím, že dostane na oplátku adekvátní aktiva ve třetích zemích, zejména v Libyi.“
Na vysvětlenou: Eni je italská státní ropná a plynárenská společnost, která přesně před rokem touhle dobou, jakožto první západní koncern, směla nakoupit aktiva bývalého těžebního gigantu Jukos. Ten byl v té době, jak říkají Rusové, „rozporcováván“ na kousky, z nichž nejchutnější byly přidělovány oligarchům jako věrnostní bonus. Italská Eni vyhrála v tendru dvě plynařské a jednu energetickou společnost, avšak okamžitě po oznámení výsledku, v náhlém hnutí mysli, změnila názor a postoupila kontrolní balíky všech tří společností Gazpromu. Robert Amsterdam, obhájce bývalého majitele Jukosu Michaila Chodorkovského, toho času ve vězení, tehdy prohlásil, že „Eni podle všeho dělá Gazpromu 'bílého koně' a při nákupech mu poskytuje krytí“. Za tuto službičku dostala Eni dvacet procent akcií společnosti Gazpromněfť, což je ropná divize Gazpromu.
Jak už to bývá, rusko-italská spolupráce je navýsost vzájemně výhodný obchod. Itálie má zaručen přístup k ruským surovinovým zdrojům a Rusku se otevírají zadní vrátka do velína energetického komplexu Evropy. Jistě to bude mít vážné dopady na energetickou bezpečnost Evropy, která zatím, zdá se, není s to vymyslet kontrastrategii, jež by ji vymanila ze surovinové závislostí na Kremlu. Itálie je druhým největším odběratelem ruského plynu v Evropě, přičemž v souladu se smlouvou o strategickém partnerství platnou do roku 2035 bude plyn proudit do Itálie přímo plynovodem Jižní proud, který rukou společnou a nerozdílnou vybudují a budou spoluvlastnit právě Eni a Gazprom. Rourou, která poběží po dně Černého moře a dále přes Bulharsko, Srbsko, Maďarsko a Rakousko, do Itálie bude ročně proudit až 30 miliard kubíků zemního plynu. Na černomořském dně již leží jedna roura, kterou je ruský plyn pumpován do Turecka - jmenuje se Modrý proud a je stejně tak vlastněn všudypřítomnými Eni a Gazpromem.
Dohoda, kterou na Sardinii dojednali Silvio s Vladimirem, předpokládá také vstup Eni do dalšího „proudu“, tentokrát Zeleného, jenž má spojit libyjská plynová naleziště se Sicílií. Činorodá spolupráce se však neomezuje jen na energetické podnikání. Ve fázi realizace jsou i jiné významné projekty - například vývoj nových supermoderních ponorek na smíšený pohon nebo letadel na bázi stíhačky Suchoj. Když přátelská večeře dospěla k digestivu, Putin přislíbil Berlusconimu, že Aeroflot asi vypomůže leteckému úpadci Alitalia nákupem velkého balíku akcií. Jednání s Berlusconim znovu demonstrovalo světu ojedinělý Putinův styl, v němž se snaha prosazovat za každou cenu strategické zájmy Ruska snoubí s velkým smyslem pro byznys založený na ryze osobních vztazích, které ruský prezident pěstuje s vybíravostí starého rozvědčíka. Pro „pravicového“ Berlusconiho, připouštím, má Putin zvláštní slabost, ale ani za vlády „levicového“ Romana Prodiho rusko-italské kšefty nebyly zanedbávány. Jak rádi opakovali hrdinové jednoho románu o Italech v Americe - „nic osobního, jenom byznys“. Román se jmenoval Kmotr.
