Česká společnost po roce 1989 nevygenerovala nové myšlenky Poctivý otče, jakož otec nýsvětější a kardinálové dotýkali, že pán náš král opovrhá procesí kostela Pražského i chodí za Rokycanú: nechtějte sobě toho tak bráti, byť on to činil z potupy, ale někdy bývá tuto a někdy ondeno. A jakož viete, že dvój jest lid v Čechách, a král náš jest pán obého lida, musí oboje snášeti, snažil se roku 1462 český kancléř Prokop z Rabštejna v Římě italskému kardinálovi Bessarionovi vysvětlit, že polovina Čechů se hlásí ke katolické církvi a druhá k protestantismu. Tehdy se začalo mluvit o dvojím lidu. Podle spisovatele Pavla Kosatíka tenhle dvojí lid od časů husitských válek v naší zemi existuje dodnes.
Nejedná se ale o fanoušky a kritiky Miloše Zemana, jak byste možná čekali, je to sofistikovanější. Kosatík dělí Čechy na aktivní a pak na ty, kteří jsou za každých okolností v opozici a jakoukoli změnu jsou zvyklí čekat odkudkoli, jen ne od sebe. „Na devadesátých letech bylo nejhorší, že si mnoho lidí představovalo, že jsme po komunismu konečně na správné straně. Představa správné strany znamená pasivitu. Znamená to přijmout, co někdo vytvořil, a nevytvářet žádnou, zejména ne duševní práci. Tahle společnost po roce 1989 nevygenerovala nové myšlenky,“ říká Kosatík v rozhovoru, který si můžete přečíst v tomto čísle.
Spisovatel nás nešetří. Osudem českého národa je podle něj provinčnost. Tu přitom některé národy ve vínku nemají, ačkoli jsou počtem obyvatel ještě menší. Provinčnost Česka se projevuje různě. Třeba tím, že se na Jana Husa díváme jako na zakladatele protestantismu. Nebo tím, že Němce poučujeme, jak řešit či neřešit uprchlickou krizi, ačkoli oni mají na svém území běženců milion a my asi tak tisíckrát méně.
Kosatík je známý hlavně jako autor knih o důležitých postavách české historie. Hodně lidí ho na svém radaru zaznamenalo, až když jim hnul žlučí seriálem České století, k něobálka muž psal scénář. Zejména díky jeho dialogům se jedná o výjimečné dílo. „Tohle je totální moc. S tou nejde bojovat. Ty můžeš pře…rat jen tím, že se na ně vys….š. Dělat si jenom to svý, jako kdyby nebyli. Jenom to je svoboda,“ říká ve vyhrocené scéně ve zšeřelém pokoji u piva během hluboké normalizace sedmdesátých let Václavu Havlovi vlasatý Ivan Martin „Magor“ Jirous. Magorova slova o svobodě byla podle Kosatíka jedním z hlavních důvodů, proč seriál psal.
Autor, který popsal většinu české inteligence 20. století, se nyní pouští do nového projektu – hodlá bez iluzí zkoumat 90. léta v Česku, zejména pokud jde o předání moci. Ve svém bádání se chystá také do Prognostického ústavu, eldoráda mozků, z něhož vzešli lidé jako Miloš Zeman, Vladimír Dlouhý a další. Máme se určitě na co těšit. Je dost možné, že z toho český národ opět nevyjde moc lichotivě.
Kosatíkův dar je v tom, že ačkoli Čechy nemilosrdně tepe, když ho člověk poslouchá, nepropadá zoufalství. V současnosti, kdy se to jen hemží různými zvěstovateli apokalypsy a konce západní civilizace, je to uklidňující hlas. Podle Kosatíka nás zkáza nečeká. To jen končí renesance a začíná baroko. l
O autorovi| Petr Horký • horky@mf.cz