Návrh novely vysokoškolského zákona je netransparentní a diskriminuje soukromé ústavy
Novela zákona o vysokých školách navržená v září ministerstvem školství má zásadní nedostatky, které mohou vysoké školy poškodit. Znesnadňuje jim totiž akreditaci jejich studijních programů a povoluje netransparentní jednání nového akreditačního úřadu. V těchto dnech čeká novela na připomínky Legislativní rady vlády.
Problém navržené novely není v tom, co v ní uvedeno je, ale naopak v tom, co v ní uvedeno není. Novela totiž nejasnými definicemi staví veřejné vysoké školy do výhodnějšího postavení než školy soukromé. Díky tomu není možné očekávat zlepšení postavení samotných studentů a absolventů soukromých vysokých škol.
AKREDITAČNÍ SVÉVOLE V současném znění zákona o vysokých školách je uvedeno, že pokud akreditační komise nevydá k žádosti o akreditaci studijního programu souhlasné stanovisko, musí zdůvodnit, v jakých konkrétních bodech studijní program nesplňuje podmínky uvedené v zákoně. Zajímavostí je, že tento citovaný požadavek na samotné zdůvodňování, který ? figuruje ve stávajícím zákoně, v navrhované novele úplně chybí.
Může tedy snadno dojít k tomu, že akreditační úřad vydá nesouhlasné stanovisko, aniž by se žadatel dozvěděl, co udělal špatně a co by měl zlepšit. Nedostatečné odůvodňování je chybou i v dosavadním fungování akreditační komise. A novela tuto situaci nijak nezlepšuje, ba naopak. Vyplývá z ní, že akreditační úřad může být prost veškeré seberefixe.
Je nanejvýš nutné zajistit transparentnost rozhodování akreditačního úřadu. Pokud v něm bude pouze okolo desítky členů, což není mnoho, měla by být konečná usnesení alespoň veřejná. Akreditační komise dosud zveřejňovala zápisy, jež byly sice naprosto nedostačující – chyběla v nich odůvodnění ke konkrétním usnesením –, nicméně šlo alespoň o nějaké veřejné sdělení. Novela však neřeší ani toto. Přitom zveřejňování rozhodnutí a obsahu jednání jsou u orgánů s celostátní působností naprosto běžná.
Protože odůvodnění u úspěšných žádostí lze výrazně omezit, doporučoval bych zveřejňovat i podání účastníků. S tím, že účastník musí podat elektronicky i anonymizovanou verzi určenou ke zveřejnění, podobně jako společnosti musejí anonymizovat listiny do sbírky listin apod.
AUTORITY V ÚŘADU V novele stojí, že členy Rady Národního akreditačního úřadu jmenuje vláda. Nejasnosti však vyvstávají nad formulací, kdo se členem může stát. Definice zní, že osobnost, která je všeobecně uznávanou autoritou. Ovšem podle čeho se měří všeobecné uznání? Může být tento člen zaměstnán na nějaké vysoké škole, a de facto tak být ve střetu zájmů, když rozhoduje o akreditaci jiného, konkurenčního ústavu?
Složení přezkumné komise akreditačního úřadu jako kontrolního orgánu jmenuje ministr. Otázkou zůstává, na jak dlouho, o tom už novela nehovoří. Navíc jsou její členové součástí samotného akreditačního úřadu, který má v pravomoci stanovit výši jejich odměny. Takže o jejich nezávislosti se dá s úspěchem pochybovat.
Pokud vynechám to, že soukromé vysoké školy nemohou mít habilitační řízení, tak diskriminaci jasně vidím kupříkladu v tom, že institucionální akreditaci mohou získat jen školy, které mají po dobu deseti a více let akreditovány nejméně dva studijní programy. Jestliže vysokoškolský zákon platí od roku 1998 a soukromé vysoké školy pak začaly vznikat kolem roku 2000, jen velmi málo jich na toto kritérium dosáhne. Je tedy čas tím hlavním kritériem kvality? Je Microsoft lepší než Google jen proto, že je starší?
Přál bych českému školství, aby legislativními připomínkami a posléze změnami došel návrh novely k větší průhlednosti, a celý systém se tak přiblížil těm vyspělejším ve světě. Hlavní je smysluplné nastavení kontrolních mechanismů, které zabezpečí nejen transparentní školství, ale hlavně pevnou půdu pro samotné studenty.
