Dvojjediný domov

Lepší zázemí v komunální politice by ČSSD pomohlo konkurovat v ní více ODS

S půlročním předstihem a jako první z politických stran zahájila ODS kampaň ke krajským volbám. „Každý z našich kandidátů vám řekne, že nepochybně vyhraje a udělá pro to všechno. Takže tady vidíte třináct budoucích hejtmanů,“ pravil minulé úterý Mirek Topolánek na vernisáži lídrů krajských kandidátek ODS. V tom prvním má Topolánek zaručeně pravdu. Kdyby snad někdo z kandidátů na třináct hejtmanských postů nebyl přesvědčen o svém úspěchu, nebo se tím alespoň nahlas nezaklínal, v čele kandidátky nejsebevědomější české politické strany by se asi neocitl ani náhodou. Že by ale ODS vyhrála volby ve všech třinácti „venkovských“ krajích (v Praze se konají současně s volbami komunálními, čili příště až v roce 2010), je krajně nepravděpodobné, přestože volby od voleb je ODS na krajském kolbišti čím dál tím úspěšnější. Zatímco v historicky prvních volbách do krajských zastupitelstev v listopadu 2000 zvítězila s 23,8 procenta hlasů a získala osm hejtmanských křesel, o čtyři roky později pro ni hlasovalo již 36,4 procenta voličů a až na Jihomoravský kraj stanuli hejtmani ODS v čele všech krajů.
Byla to přitom ODS, která od vzniku České republiky ustavení vyšších územních samosprávných celků neboli krajů blokovala, ačkoli článek osm ústavy jejich vznik předjímal. Václav Klaus jako předseda vlády potřeboval mít transformační proces z centra pod kontrolou a vznik silného krajského mezičlánku, jenž by vládě dohled a případné korekce ztěžoval, si velmi nepřál. Představa šířená v ODS Klausovi oddanými dušemi, že kraje se časem sloučí ve větší celky, jež si vytvoří jakousi superreprezentaci a ta bude konkurovat vládě v Praze a rozkládat jednotu státu, byla arciť účelově přehnaná. Jedenáctý článek ústavy totiž nic podobného nepřipouští. Pak ale v listopadu 1997 vypadlo ODS vládní kormidlo z ruky a po červnových volbách 1998 se stala sice smluvním, leč přesto jen opozičním partnerem vlády Miloše Zemana. Tehdy začala v odporu ke zřízení krajů nápadně ochabovat, a proto mohly být za sílícího naléhání čtyřkoalice a ČSSD, majících decentralizaci moci ve svých programech, konečně uzákoněny. ODS však obrátila tuto svoji prohru v úspěch. První krajské volby vyhrála a prostřednictvím „svých“ osmi krajských hejtmanů a silných pozic v krajských zastupitelstvech komplikovala až do léta 2006 levicovým a levo-středovým vládám jejich plány.
Nedivme se Jiřímu Paroubkovi, že sociální demokracii najal pro podzimní kampaň opět americkou agenturu PSB, která Lidovému domu v červnu 2006 téměř vyhrála volby do sněmovny. Rád by se pokusil o „růžový revanš“ tím způsobem, že by ČSSD získala alespoň v několika krajích natolik silnou pozici, aby mohla zabrzdit privatizaci nemocnic i jinak demonstrovat, že Topolánkova vláda je nekompetentní a že ČSSD by zemi prospěla lépe. Proto Paroubek nasazuje do boje o hejtmanské posty i veličiny, jako jsou David Rath, Michal Hašek či Radko Martínek, přestože kdyby uspěli, oslabil by tím poslanecký klub ČSSD a zúžil by si výběr případných budoucích ministrů své vlády. I bez dobrých rad PSB, jež před červnovými volbami 2006 vymyslela Lidovému domu protikampaň „ODS minus“, by ale ČSSD zahrnula do svých krajských volebních kampaní reformu zdravotnictví, radar v Brdech a jiné, pro vládu „háklivé“ až nepříjemné záležitosti. Severočeský hejtman Jiří Šulc si sice myslí, že „je zbytečné tahat do kraje témata, která jsou celostátní“, ale kdyby byl premiérem Paroubek a ODS v opozici, jedno od druhého by také neoddělovala.
Domovem žádného z nás není jen náš kraj, jak tvrdí předvolební slogan ODS, nýbrž je jím zároveň naše vlast, Česká republika. Pečuje-li nyní o tento dvojjediný domov především a právě ODS, nemůže se v krajích tvářit, že to, co činí v Praze, ji nezajímá a dává od toho ruce pryč. Koordinační role centrálního volebního štábu ODS, jež má dle Topolánka držet pohromadě její jinak decentralizovanou volební kampaň, zatím evidentně selhává. Jinak by nebylo možné, aby adepti ODS na budoucí hejtmany populisticky trumfovali i lidovce v návrzích, komu všemu by měl ministr zdravotnictví Tomáš Julínek ulevit od poplatků. A už vůbec by nebylo možné, aby ve „svých“ krajích odmítali předvolební angažmá ministrů ODS, považujíce je za riskantní přítěž. Kdyby měla ČSSD jen trochu lepší zázemí v komunální politice a byla s to postavit silnější krajské kandidátky, takhle „zmužilé“ ODS by i bez čarodějů z PSB urvala více než ony tři až čtyři hejtmanské posty, o nichž sní Jiří Paroubek.

Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu