Zpatlaná image
Riot versus Kreml – tak musíme nutně vnímat případ tří mladých žen, které se v pátek 17. srpna tohoto roku dočkaly jednotného rozsudku dvou let v pracovněnápravném táboře. Mohlo to samozřejmě být ještě horší: při ruském výkladu práva je čin členek Pussy Riot hodnotitelný nikoli jako prostá výtržnost, ale dokonce jako jistý druh teroristického útoku, na který se vztahuje trest s horní sazbou až sedm let za mřížemi. Je zcela evidentní, že o konečném rozsudku se dlouho licitovalo, a to v zákulisí nikoli soudním, ale mocenském. Nakonec to dopadlo tak, že prokurátor žádal tři roky nepodmíněně a soudkyně Marina Syrovová se rozhodla pro trest dvoutřetinový. To by v civilizovaném státě bylo nejen hodně, to by bylo jednoduše nemyslitelné…
Můžeme se jen dohadovat, proč soud nesáhl po opatření zřejmě nejrozumnějším a neudělil Naděždě Tolokonnikovové, Marii Aljochinové a Jekatěrině Samucevičové přesně tolik, kolik si od března odseděly ve vyšetřovací vazbě. To by ovšem zřejmě bylo málo jak pro kremelské jestřáby, tak i pro četné pravoslavné, kteří (v duchu smutných sovětských tradic) nepovažují dva roky v lágru za nic nevídaného. Ba co víc, podle ústavu pro výzkum veřejného mínění Levada-Centr by 44 procent Rusů, tedy téměř polovina, považovalo za přiměřené dokonce ony tři roky, požadované obžalobou…
Důvodů pro takto tvrdý trest je z pohledu současné moci, viditelně otřesené zimními a jarními povolebními protestními akcemi se vskutku masovou účastí, celá řada.
Jako nejdůležitější se ovšem jeví snaha ukázat, že v Rusku je třeba vládnout tvrdou až hodně tvrdou rukou. O tom, že Putinův režim se chce prezentovat jako nesmlouvavý, svědčí i rozhodnutí orgánů ministerstva vnitra Ruské federace, které přišlo s prohlášením, že policie dál usilovně pátrá i po dalších členkách skupiny, jež jsou (a to je popravdě řečeno dosti zvláštní) prozatím na svobodě.
Útok na symbol Pussy Riot nejsou na ruské scéně fenoménem nikterak novým: s podobnými performancemi už se předvedly na autobusových zastávkách, na střeše moskevského trolejbusu, ve stanici metra i na známém historickém pranýři a popravišti přímo naproti Spasské bráně Kremlu, kde letos v lednu zapěly jinou protiputinskou píseň – Putin se po… Tak proč se s tvrdým zásahem proti nim čekalo tak dlouho?
Zřejmě proto, aby se nejitřila beztak rušná atmosféra kolem prosincových parlamentních a březnových prezidentských voleb (v obou případech prokazatelně falšovaných).
Mimochodem termín zatčení prvních dvou děvčat se téměř na den kryje se dnem volby Vladimira Putina do prezidentské funkce. Což je souvislost zajisté více než náhodná.
Ostatně když už jsme u té symboliky – hodně se jí skrývá i v samotném místě, kde se poslední akce Pussy Riot odehrála, tedy v chrámu Krista Spasitele. Na jedné straně je to skoro ztělesnění onoho dnes neustále připomínaného prorůstání současného ruského státu a pravoslavné církve, která se opět prosazuje jako věrná služebnice panovníkova. Což skupina mladých žen napadala především, taky to u soudu soustavně opakovala a tvrdě odmítala viny, jež se jí předkládaly, tedy hanobení chrámu, urážka náboženského cítění spoluobčanů a podněcování náboženské nenávisti.
Se symbolikou ještě chvíli pokračujme: chrám Krista Spasitele není jen místem, kde patriarcha Kirill a jeho nejbližší žehnají v podstatě jakémukoli chování a jednání bývalého tajného agenta v čele ruského státu. Chrám Krista Spasitele kdysi vyrostl převážně z celonárodní sbírky, a vztah Rusů k němu tedy dozajista připomínal a připomíná náš vztah k pražskému Národnímu divadlu. Zvlášť když ho Stalinovi bolševici roku 1931 vyhodili do vzduchu a žulovými deskami z jeho fasády si obložili svůj poslanecký hotel… Příznačné je nakonec i to, že chrám znovu vyrostl nikoli za petrodolary, které na Rusko posledních deset dvanáct let jen prší, ale v nuzných letech devadesátých, kdy mělo Rusko jako takové i drtivá většina jeho obyvatel hodně hluboko do kapsy. Tohle vše členky Pussy Riot jaksi nevzaly v úvahu, což je asi jejich největší omyl.
Nebezpečná kritika Teď ovšem chvíli sčítejme omyly Kremlu, který za celou kauzou zcela nepochybně stojí, byť ze všeho nejspíš ne přímo v podobě Vladimira Vladimiroviče, ale v podobě jeho poskoků, kteří učiní, co svému pánovi na očích vidí – a někdy dokonce i to, co tam třeba nevidí, ale předpokládají to.
Komentátor listu The Finacial Times Gideon Rachman říká, že ten, kdo sleduje události v Rusku, může říct, že v době nedávno minulé se Putinův režim dopustil ještě horšího pošlapání lidských práv. Příběh vězněného a ve vězení zemřelého právníka Sergeje Magnitského (2009), objednaná vražda novinářky Anny Politkovské (2006), či dokonce dlouholetý žalář pro Michaila Chodorkovského (od roku 2003) se však od kauzy Pussy Riot zásadně liší – hlavně tím, že mladé ruské punkerky se během pár týdnů či měsíců staly světovými celebritami. Podle Rachmana „mohou být spisovatelé či hudebníci pro státní moc mnohem nebezpečnějším nepřítelem než politici a podnikatelé Chodorkovského typu. Tito lidé se velmi často mohou pochlubit pronikavým duchem, nevšední kuráží a nefalšovanou upřímností, jež dokážou patřičně uplatnit, aby mocipány předvedli ve velmi nepěkném světle. To je přece důvod, proč se Václav Havel kdysi stal klíčovou figurou české politické opozice.“
Pro Putina spočívá největší nebezpečí v tom, že otevřená kritika ruské státní moci se může stát módou – přesněji řečeno už se jí stala. Útoky na nedávné rozhodnutí Chamovnického soudu v Moskvě ze strany lidskoprávní organizace Human Rights Watch či švédského ministra zahraničí je jedna věc, ale když se za obecně velmi sympatické a viditelně srdnaté ženy (bez ohledu na to, jak jejich výtržnický čin hodnotíme) v tomto přemedializovaném světě postaví Madonna či Yoko Ono, dostává se celá záležitost na zcela jinou úroveň. Po světě se skoro s jistotou dají očekávat koncerty hvězd světové pop-music na podporu Pussy Riot, které budou připomínat podobné koncerty pro Nelsona Mandelu z let osmdesátých. Starší z nás si jistě vzpomenou, že právě tyto koncerty způsobily tehdejší Jihoafrické republice nenapravitelné škody.
Putinův režim vyplatil západním PR agenturám miliony dolarů na zlepšení image a pověsti současného Ruska po světě. Kterýkoli z odborníků těchto firem by však Vladimiru Vladimirovičovi s jistotou prozradil, že nepodmíněný trest pro Pussy Riot se pro dnešní Rusko a jeho pověst ve světě změní v nezadržitelnou katastrofu.
Nové politbyro Nahlížena prizmatem „kauza Pussy Riot“, je zajímavá ještě jedna věc: je všeobecně známo, že někdejší tandem Medveděv–Putin skončil (což výmluvně dokládá nedávná aféra s filmovým dokumentem, neurvale kritizujícím Medveděva za nerozhodnost na počátku rusko-gruzínské války před čtyřmi roky). Tento i předtím umělý stav prý ovšem nebyl nahrazen vládou jednoho muže, jak jsme si putinismus vždy představovali, ale čímsi na způsob někdejšího sovětského politbyra. Do tohoto nového „politbyra“ prý patří sedm až osm nejmocnějších ruských politiků (kromě Putina i Medveděv, bývalí či současní vicepremiéři jako Igor Sečin či Sergej Ivanov, ale také ekonomický liberál a intelektuál Alexej Kudrin). Tito lidé by podle některých ruských politologů měli rozhodovat kolektivně. Pokud se existence této konstrukce potvrdí, Putinovi automaticky hrozí stav, kdy by se podobná neoficiální struktura mohla rozhodnout, že jeho nepříliš osvícené policajtování v čele ruské státní moci je přežité a neefektivní a že bude nejlepší ho odstranit… Ostatně autor těchto řádek považuje právě takový politický konec Vladimira Putina, pokud někdy přijde, za nejpravděpodobnější.
Naděžda Tolokonnikovová přišla v chamovnické soudní síni s novou písní Pussy Riot – Putin zapaluje ohně revoluce. Jako skoro všechny iniciativy mladých moskevských extravagantních aktivistek je to sice přitažené za vlasy, ale hodně pravdy v tom je. Znervóznělý Putin si zřejmě opravdu sám pod sebou podřezává větev a čím dřív si to uvědomí, tím lépe pro něj. Otázkou je, zda si něco takového vůbec uvědomit dokáže.
Po světě se dají očekávat koncerty hvězd světové pop-music na podporu vězněného tria Globální ohlas
* 17. srpna informovalo o rozsudku nad Pussy Riot 86 % médií z celého světa.
* O případu psalo 5107 ústředních a regionálních listů v 87 zemích světa.
* V týž den světové zpravodajské televize odvysílaly obrazové materiály ve stopáži 2 až 82 minut.
pramen: agentura NewsEffector
O autorovi| Libor Dvořák, Český rozhlas 6
