Hospodářské ukazatele posledních let vykreslují Českou republiku jako zemi dvou ekonomik. Na jedné straně převážně velké a střední firmy, z nemalé části vlastněné zahraničním kapitálem, zajišťují rostoucí část českého exportu a vykazují nadějný boom produktivity i ziskovosti. Na straně druhé stojí vnitřně nesourodá skupina státem oživovaných velikánů a zároveň českým kapitálem vlastněných malých a nej–menších firem. Jejich výsledky, i přes skvostné výjimky, neopravňují vždy k optimismu. Existenci takového dualismu potvrzují i poslední průzkumy příprav a připravenosti firem na vstup České republiky do Evropské unie. V nejnovějším dotazníkovém průzkumu, který připravilo s příspěvkem programu Phare sdružení evropských obchodních a hospodářských komor Eurochambres v deseti zemích usilujících o přijetí do unie, české firmy toto rozdělení na „zámek a podzámčí vyjádřily subjektivním hodnocením svých šancí na jednotném trhu Evropské unie.
Velcí jsou informovaní.
Z 207 účastníků průzkumu všech odvětví bylo 48 procent malých firem s jedním až 50 zaměstnanci, 27,5 procenta představovaly střední firmy (do 250 zaměstnanců) a zbytek velké firmy. Čtvrtina respondentů byla výraznými exportéry (více než polovina produkce na vývoz), na–opak 38 procent účastníků vyváželo méně než deset procent své výroby. Někde více, jinde méně výrazná dělicí čára běží – jak ukázal průzkum – mezi exportně orientovanými většími firmami, představujícími „pól sebedůvěry a optimismu , a na domácí trh orientovanými menšími společnostmi, pomyslným „pólem neinformovanosti a obav .
Velké a exportující firmy vykázaly v naprosté většině částečnou, či dokonce plnou informovanost o nárocích práva ES. Za „vynikající nebo „s určitým přizpůsobením a investicemi optimistické hodnotilo své budoucí šance 83 procent firem exportujících více než polovinu produkce a prakticky se neobávalo konkurence ze strany západoevropanů.
Od vstupu Česka do unie tyto firmy očekávají:
1) lepší přístup na trhy Evropské unie,
2) transparentnější obchodní praktiky doma,
3) silnější vyjednávací pozici vůči partnerům z třetích zemí,
4) dlouhodobé posílení konkurenční schopnosti.
Ohrožení malí a střední producenti.
Ze skupiny firem do 50 zaměstnanců více než čtvrtina neměla žádné informace o unii. U malých exportérů byla v jedné rovině očekávání typu „optimistické vyhlídky při určitém přizpůsobení a investicích a „integrace nebude mít na naši společnost žádný vliv .Téměř pětina firem s exportem do 30 procent produkce se domnívala, že bude zásadně ovlivněna konkurencí západoevropských firem, případně, že je tato konkurence může během dvou až tří let z trhu vytlačit. U firem exportujících do deseti procent produkce bylo pořadí očekávaných změn po vstupu do unie:
1) více konkurence na domácím trhu,
2) transparentnější obchodní praktiky doma,
3) lepší přístup na trhy unie,
4) dlouhodobé posílení vlastní konkurenční schopnosti.
Z této duality lze vyvodit následující poučení pro praxi: pozornost státní komunikační strategie pro vstup do Evropské unie i úsilí českých podnikatelských organizací by se měly soustředit na skupinu českým kapitálem vlastněných, částečně exportujících firem, s přibližně deseti až 100 zaměstnanci. Velké exportující firmy si již cestu do Evropy díky svým dosavadním zkušenostem a zejména zahraničním vlastníkům zpravidla našly. Živnostníci a mikrofirmy s orientací na lokální trh sice mnohdy potřebují probudit ze sna o tom, že se jich unie vlastně netýká, rozhodně však netvoří ohroženou skupinu. Evropská konkurence k nim bude pronikat pomaleji a jednou ze základních charakteristik této skupiny podnikatelů je vysoká míra přizpůsobivosti. Uprostřed, mezi velkými exportéry a lokálními malopodnikateli, však stojí právě menší–střední producenti pro domácí i zahraniční trh, jejichž informovanost o unii není ideální, zatímco jejich obavy z nedostatečné konkurenceschopnosti, kapitálové síly, přístupu k distribučním kanálům jsou více než opodstatněné. Nároky práva ES, zvýšený konkurenční tlak a vyčerpání cenové konkurenční schopnosti by se jich po vstupu mohly opravdu citelně dotknout. Tyto firmy přitom reprezentují klasický „střední podnikatelský stav společnosti, který je dnes považován za největšího tvůrce pracovních míst a jednu z významných složek „střední třídy , opory demokracie.
Brusel pochybuje.
Citovaný průzkum Eurochambres ukázal i na pozoruhodnou shodu mezi různými kategoriemi českých firem. Pouze jedna firma z 207 účastníků průzkumu by dala přednost vstupu do unie později než v roce 2003. Jde o nepochybně známku dobrého sebevědomí, protože o něco více než polovina firem všech kategorií paralelně uvedla, že program příprav teprve zpracovává, nebo ho ještě nezačala uskutečňovat. Pouze 15,5 procenta firem v průměru odpovědělo, že disponuje odhadem nákladů na zavedení požadavků práva ES do praxe. Bruselští hodnotitelé průzkumu v tomto případě reagovali pochybovačnou poznámkou o tom, zda je optimismus českých firem skutečně opodstatněný. Souhrnné výsledky průzkumu totiž ukazují, že české firmy předčily své středo a východoevropské partnery jak v udávané míře informovanosti o unii, tak v odhadované míře vlastního souladu s legislativou ES a zejména pak v hodnocení perspektiv své budoucnosti na evropském trhu.
O důvodech takového optimismu našich firem lze pouze spekulovat, průzkum se na ně neptal. Daty podložené vysvětlení chybí i u jediné otázky, v níž jsou naopak naši podnikatelé největšími pesimisty: méně než ostatní Východoevropané věří v účelnost lobbyingu, ať doma, či v Bruselu. U některých otázek je možné počkat, komu dá za pravdu čas, u jiných je žádoucí již dnes raději více informovat, možná i „strašit , protože „těžko na cvičišti, lehko na bojišti .
