POPEKONOMIE Narcisové mívají hroší kůži, jdou tak za svým urputněji než lidé, kteří se vidí realisticky
Každý, kdo chce investovat prostřednictvím podílového fondu, si dříve či později přečte známou formulku: „Dosavadní výkonnost není indikátorem výkonnosti budoucí.“ Odborný výzkum ale přesto dokládá, že dosavadní výkonnost fondu je tím nejdůležitějším kritériem, podle něhož se investor rozhoduje, kam dá své peníze ke zhodnocení. Dopadá to pak mnohdy tak, že investoři „honí“ vysoké výnosy, jenže těch už vybraný fond nedosáhne – a investoři v průměru končí s méně penězi.
Hlavním důvodem je fakt, že tíhnou k záměně obyčejného štěstí za nadprůměrnou schopnost manažera fondu. Zákony pravděpodobnosti mluví jasně: čím více fondů na trhu působí, tím spíš některé z nich dosáhnou nadprůměrného výnosu čistě díky štěstí, nikoli umu daného manažera. I v Česku, kde existuje asi 200 podílových fondů, může být ono prosté štěstí zásadním příspěvkem k výnosnosti mnohých z nich.
Psychologové dobře vědí, že lidé svůj úspěch přisuzují vlastním schopnostem, kdežto selhání svádějí na okolnosti, které nemohli ovlivnit. A tak si i fondový manažer, který uspěl čistě na základě štěstí, s klidným svědomím sám sobě namluví, že je vlastně výjimečně talentovaný. Pokud má štěstí delší dobu, třeba i dlouhá léta, upevňuje se v něm až narcistické přesvědčení o vlastní neomylnosti.
Úspěch, zejména ten trvalejší, tedy posiluje narcistické sklony a vede k přebujelému sebevědomí. A to i tehdy, když je dán náhodným štístkem, a nikoli objektivními schopnostmi.
Jenže příčinnost běží oběma směry – narcistické sklony a přebujelé sebevědomí jsou také jedněmi z nejzaručenějších determinant (ne)úspěchu v životě. Nyní už jde o úspěch, který není dán štěstím, ale třeba prostým faktem, že – jak uvádí Michael Maccoby v knize The Productive Narcissist – narcisové mívají hroší kůži, a dokážou tak za svým cílem jít urputněji než lidé, kteří se vidí „jen“ realisticky.
Možná, že Bill Gross, donedávna šéf největšího dluhopisového fondu na světě Pimco, opravdu umí. Nemusel mít ale štěstí po celých 43 let, kdy v Pimku působil. Třeba se na něj usmálo jen jednou kdysi dávno, když začínal. Prvotní štěstí, možná spouštěč závratné kariéry, v něm mohlo upevnit pocit vlastní neomylnosti, který mu následně výrazně pomáhal k dalším a dalším úspěchům. K těm už štěstí nepotřeboval, stačil narcismus.
V životě, a zdaleka to neplatí jen pro fondové manažery, zjevně často postačí kapka štěstí. Podaná ovšem ve správný okamžik, která zažehává neustávající vzlet k hvězdám.
O autorovi| LUKÁŠ KOVANDA hlavní ekonom finanční skupiny Roklen
