Proč mladí, chytří a ctižádostiví muži nedůvěřují českému MBA?
Petrovi Pospíšilovi je 32 let. Vyrůstal na pankráckém sídlišti, absolvoval Vysokou školu ekonomickou (VŠE). Pak pracoval v lobbistické firmě Interel. A přemýšlel, kam dál. Jednou z cest bylo vzdělání Master of Business Administration (MBA). To také zvolil. Ale proč ne v Česku? „Už jsem tu jednu VŠ vystudoval. S tím, co a jak jsem se tam naučil, jsem nemohl být spokojen a zároveň mi instituce, v nichž jsem se ucházel o práci, dávaly najevo, že studium v cizině je nutností,“ říká Pospíšil. K anglickému MBA jej lákaly „multikulturalita, jazyky, sepětí s firmami i nové horizonty“. Vzal si úvěr. Složil psychotesty, zkoušky TOEFL i GMAT, absolvoval pohovor a zahájil studium na Oxfordu. Praxí prošel v londýnské Citigroup a pařížském IBM – díky spolupráci s Grand École ESCP-EAP.
„Ve světě nejde pouze o MBA, ale hlavně o to, ze které školy pochází, protože více než titul je zárukou jméno univerzity,“ říká muž, jenž získal přátele z celé planety. Kromě znalostí, jako jsou finance či řízení firmy, nabyl i sebevědomí. „Díky MBA se mi rozšířilo pole působnosti. Človíček, který jen vzácně opouštěl Prahu, najednou dostával nabídky od globálních korporací. A bylo jedno, jestli si vybere Brusel nebo Kuala Lumpur,“ vypráví kosmopolita, když v lucemburské restauraci střídavě telefonuje v angličtině i němčině, francouzsky objednává jídlo a polsky konverzuje s půvabnou manželkou Annou. Poté, co pracoval pro pražskou Citi a manažoval kliniku plastické chirurgie Asklepion, zakotvil v Evropském parlamentu.
František Tregler, chief analyst v Penta Investments, je o tři roky mladší. Ani on nezvolil tuzemské MBA studium a dal přednost Ph.D. z VŠE. Proč? „Doktorát je prestižnější a náročnější. MBA lze snadno získat i na pochybných institucích, což devalvuje celý koncept,“ říká. Přestože je doktorské studium zaměřeno vědecky, i při něm je prý potřeba přijít s něčím novým, pochopit teorii a aplikovat ji na praktické problémy. Tregler tvrdí: „Nejde o zaplacení školného, dvacet víkendů a deset knih v angličtině. MBA je pouhým doplněním inženýrského nebo magisterského studia.“ Analytik Penty se s držiteli „embéáčka“ setkává i při přijímacích řízeních: „Je třeba rozlišit, odkud titul pochází. Ano, existují lidé s hlubokou znalostí podnikových financí, kteří titul nosí oprávněně. A pak zbývá 90 procent ostatních, kteří končí po prvním pohovoru. Nulová regulace v ČR přispěla k tomu, že MBA negarantuje nic. Od lenivého úředníka přes lepší sekretářku až po extrémně nadaného profíka.“
Jakub Oliverius, jemuž je 23 let a dokončuje bakalariát na pražské University of Northern Virginia (UNVA), přemýšlí, jak pokračovat. I přes nízký věk už má zkušenosti z vedoucí pozice, a tak zvažuje MSc. v cizině i MBA v Česku. „Pakliže se chci pohybovat v mezinárodním byznysu, MBA je nutností,“ tvrdí. Namísto českých škol by však volil program se zahraniční akreditací – po dobrých zkušenostech s „alma mater“ třeba UNVA, University of Pittsburgh či CMC v Čelákovicích. Situaci v manažerském vzdělávání bedlivě sleduje, včetně žebříčků vydávaných časopisy BusinessWeek nebo Forbes: „Když se dívám do Financial Times, říkám si, proč tam nejsou české školy? Myslím, že by se model MBA měl nějak integrovat do zdejšího školství. Nyní je to trochu džungle.“
Tři příběhy, tři rozdílné osudy. Ale v každém z nich je obsažena výtka vůči trhu s domácky upravenými MBA kurzy (více na straně 22 a 30). Ať už je to omezenost zdejšího rybníčku (a z něj vylovených kontaktů), nedůvěra v garážové instituty (je libo e-learningový Ústav práva nebo ostravský Newport?), potažmo absence hodnotících žebříčků či kritika Ministerstva školství ČR, které už léta dává od nekontrolované změti „profesní“ výuky ruce pryč… Sečteno a podtrženo: ona tři magická písmenka, jež ještě nedávno otevírala nejednu kariérní bránu, už v české divočině pozbyla dosti ze svého kouzla. Začarovaná to džungle!
