Editorial

To, že víc než čtvrtinový podíl v Telecomu spadl do klína konsorciu TelSource, není samo sebou, prohlásil minulý týden šéf Sdružení drobných akcionářů Telecomu Martin Mosinger a sociálnědemokratický poslanec Michal Kraus. Mají pravdu. Samo sebou nepadá ani jablko ze stromu, i o to se musí postarat Newton. V případě TelSourcu se o spadnutí podílu Telecomu měla postarat kvalita jeho projektu.

Jenže známkovat podnikatelský záměr je asi stejně snadné jako známkovat umělecký dojem při krasobruslení. Že rozhodování nemohlo být jednoduché, dokázali sami uvedení pánové, když jeden bezelstně tvrdil, že nejlepší projekt předložil italský STET a druhý totéž prohlásil o dánské nabídce. Snad je jim ke cti (anebo k cti jejich zatím neventilovaných skutečných záměrů), že ani jeden na první místo nevsunul českou firmu Telis s panem Karlem Berkou v čele, který svého času také rozehrál kolem Telecomu menší hysterii. Po jistých zkušenostech s privatizací českou cestou si dnes ovšem nikdo - a tím méně pak český politik - netroufne na dané téma opět diskutovat.

Diskutuje se však velice vášnivě o údajných úplatcích, které měly TelSource zvýhodnit. Kampaň tentokrát rozvířila nizozemská televize. Čím? Tak za prvé uvedla, že nizozemský člen konsorcia TelSource si najal na Ukrajině lobbistu a, když uspěl, dobře mu zaplatil. To není nic proti ničemu, lobbisté působí zcela legálně všude - od Washingtonu až po Tokio. Pravda, na Ukrajině tuto ctihodnou roli sehrál zřejmě nectihodný člověk, ale to je vše, co lze soudit.

A za druhé se nizozemská televize věnovala českému Telecomu, o němž však především ústy Martina Mosingera řekla jen to, co tady bylo řečeno vícekrát. Poněkud komické je, že zatímco na Ukrajině hrál první roli lobbista, v Česku nizozemští televizní kolegové na tuto pozici zapomněli. Přitom každý zahraniční uchazeč o sousto z prodeje SPT Telecom si lobbistu v Česku najal, většinou z pražských kanceláří zahraničních právnických firem velice seriózních jmen.

Kdyby bývala holandská veřejnoprávní televize chtěla, asi by se ta jména dověděla. Místo toho dala přednost výrokům zástupce drobných akcionářů Mosingera. Ten pro české sdělovací prostředky tvrdil, že Holanďani měli spoustu nových informací. Je škoda, že je v reportáži utajili. Nikdo, kdo dosud v kauze telekomunikačních úplatků vystoupil, nejenže neřekl nic konkrétního, ale dokonce ani nic nového. Takže zbývá jediná otázka: Kdo tuto hysterii vyvolal, proč a proč právě teď? V odpovědích se zatím lze pohybovat také jen ve sféře spekulací. Jednou z nich by mohla být budoucnost zbytku Telecomu. Rodinní terapeuti s oblibou říkají, že partnerská věrnost se dokázat nedá a když jí jeden z partnerů nevěří, nedá se s tím nic dělat. Kdo po zpochybnění nedokazatelné věrnosti teď uvěří TelSourcu?

Jinak řečeno - celý mediální skandál mohl rozvířit ten, kdo by se rád nějak přiživil na zbytku SPT Telecom: konkurenti TelSourcu, samotného Telecomu, anebo koneckonců i České republiky v lovu zahraničních investorů. Druhou linií spekulací by mohla být politika, čemuž do jisté míry nasvědčuje antagonistický postoj, který vůči TelSourcu zaujala sociální demokracie hned po vstupu do Strakovky. Ovšem i vládní strana se zřejmě dnes už vývoje lekla: ministr Peltrám prohlásil, že i kdyby se úplatky prokázaly, vlastní privatizaci Telecomu by to už nezpochybnilo. Zřejmě i on pochopil, že skandalizace zahraničních investorů není zrovna tou nejschůdnější cestou, jak je do České republiky přivábit. Na druhou stranu vláda vyjádřila ochotu spolupracovat s nizozemskou. Jenže - v čem? Pokud tady nizozemská firma platila komusi „provizi za služby, nečinila nic proti nizozemským zákonům.

Dnešní hysterie musí budit rozpaky. Nicméně Woody Allen kdesi řekl, že když má někdo paranoiu, neznamená to ještě, že není pronásledován. Jinak řečeno: úplatky padnout mohly, nebylo by to nic, co by svět neznal. Opět od Washingtonu až po Tokio, od členů královských rodin až po členy velkých partají. Je to však třeba dokázat.

,