Editorial

Je bez diskuse, že České republice kapitalismus v mnoha ohledech prospěl. Minulý čas při úvahách na toto téma se dá doporučit proto, že se vývoj jako by zastavil někdy na podzim roku 1995, a od té doby ne a ne se hnout.

Tenkrát vláda Václava Klause bombasticky ohlásila, že kromě pár absolutně strategických společností (jako například Transgas) rychle prodá do soukromých rukou všechny státem kontrolované podniky, včetně bank. Byla šance, že byznys konečně už budou většinou řídit soukromí vlastníci.

Místo toho řízení velkých podniků a bank vzali do rukou vládní politici. Vlády Václava Klause, Josefa Tošovského a Miloše Zemana více či méně postupovaly podle starých receptů: do orgánů státem kontrolovaných společností dosadit spřízněné a mnohdy absolutně nekompetentní osoby. Takže dnes v období mimořádných valných hromad (Komerční banka, SPT Telecom) přicházejí osoby kompatibilní s paktem Miloše Zemana a Václava Klause.

Politická strategie vůči zmíněným podnikům se u všech vlád od roku 1995 důsledně pohybuje v tomto velmi úzkém myšlenkovém pásmu. K mocenským ambicím totiž politici potřebují podporu vlivných elitních vrstev a médií. K tomu peníze. Hodně peněz.

Výsledkem je pokles hospodářského růstu a konkurenceschopnosti, zadlužení podniků i státu vůči zahraničí, růst míry korupce a v neposlední řadě ostudné vysvědčení od Evropské unie.

To vše z pohledu všech zmíněných vládních garnitur nebylo a zřejmě není důležité. Hospodářství vždy podřídily politické a mocensko-personální taktice, která se léta budovala na základě ideologicko-kulturních představ.

Na podzim roku 1995 začala doba dekadence, která se od té doby měsíc po měsíci prohlubuje. Po české cestě privatizace, kterou razil Václav Klaus, vzniká podobná sociálnědemokratická vize a čím dál více i přesvědčení, že když si stát například vypůjčí dvě miliardy dolarů, postaví na nohy skomírající podniky, jako jsou Chemapol, Škoda Plzeň a další.

Přitom se vůbec neptají, co si o tom daňový poplatník myslí. Koneckonců se nás neptal ani Klaus, ani Tošovský, když přes polostátní banky rozhodli Junka a Soudka podržet. Sociální demokracie nedělá nic nového. Po konzultaci s partnerem v opozici dosazuje své lidi do Komerční banky a do Telecomu, chystá se vyčistit Unipetrol a ČEZ.

Ale není se čemu divit. Vždyť už samotná koncentrace moci a otevřená radost z vládnutí musí nejistým a nesebevědomým vládním úředníkům imponovat. V očích veřejnosti se stanou nevyzpytatelnými a nebezpečnými, a tak jim nakonec sebevědomí vzroste. Navíc podle poznatků moderní filozofie vítězům voleb veřejnost automaticky přisuzuje i vyšší stupeň inteligence.

Minulý týden na jedné mezinárodní konferenci v Polsku vystupoval bývalý premiér a předseda ODS Václav Klaus a prezident podniku Chemapol Group Václav Junek, jehož firmu nedávno rozhodl Miloš Zeman prostřednictvím polostátních bank a polostátního Unipetrolu „oživit . Klaus, který Junka léta protěžoval, mluvil na téma „Co to znamená být vůdcem mladé demokracie . Junek zase mluvil o „Interakci mezi byznysem a politikou ve východní Evropě .

Skutečně jsem netušil, že něco podobného někdy zažiji. Opravdu ne. Jsou ale měsíce, kdy podstatu každodenních událostí lze popsat pouze jedním brutálním výrazem, který se pohybuje na hranici vkusu. A pro současný stav politiky a hospodářství by se mohlo použít slovo „metastáze .

Možná že dalším klíčovým výrazem se brzy stane „chaos . Podle řecké mytologie však toto slovo popisuje prapůvodní stav světa, ze kterého vznikne uspořádané universum. Doufejme, že Řekové měli pravdu.