Editorial

Rok 1998 ve světě přinesl v mnoha ohledech standardní přehlídku událostí, na které si konzument hlavního večerního televizního zpravodajství měl v několika posledních letech možnost přivyknout. Regionálních konfliktů oproti roku 1997 ani výrazně nepřibylo, ani neubylo a světové agentury měly stále odkud brát spoty o proudech civilních běženců. O mimořádné vzrušení se postaralo pouze jarní indicko-pakistánské soutěžení ve vývoji jaderných zbraní, předzvěsti blížící se celosvětové hospodářské krize či prosincový anglo-americký útok na Irák.

Jinak se téměř celou druhou polovinu roku svět bavil přímým přenosem ze spodního prádla amerického prezidenta Clintona a Moniky Lewinské. Za podstatně menší pozornosti se však odehrály události, které budou mít pravděpodobně dalekosáhlý vliv na vývoj světa v příštích několika letech. Potěšeni budou zřejmě především příznivci starých dobrých pořádků z dob existence světové bipolarity.

Rusko totiž zahájilo ke konci roku tažení za znovuobnovením moci a slávy bývalého impéria. A tak zatímco se americký Kongres zabýval otázkou důsledků prezidentova spermatu na tři roky nepraných šatech jeho stážistky, uzavřel zkušený diplomat a politik Jevgenij Primakov těsně před Vánocemi dohodu o budoucím vytvoření strategického partnerství s Indií. Ta by měla být podle představ ruského premiéra prvním základním kamenem na cestě k vytvoření nového strategického trojúhelníku mezi Čínou (ta prozatím odmítla), Indií a Ruskem.

Nezahálel ani prezident Jelcin, který se v Moskvě dohodl se svým běloruským protějškem Alexandrem Lukašenkem, že do poloviny roku 1999 připraví „smlouvu o sjednocení Ruska a Běloruska ve formě svazového státu . Ke zvýšené aktivitě v rámci zemí bývalého Sovětského svazu vyzval na zahájení konference ministrů obrany členských zemí Společenství nezávislých států i ruský zástupce Igor Sergejev. Své integrační úsilí podpořil i činy. I přes hlubokou hospodářskou krizi v zemi uvedlo Rusko v Saratovské oblasti do plné bojové připravenosti deset jaderných strategických raket nové generace Topol-M, které mají být „jaderným štítem pro 21. století .

Tento ruský krok je možno označit za nesmyslné hýření nejen z hlediska špatné finanční situace v zemi, ale i z pohledu potenciálních protivníků. Proti komu by vlastně Rusko mohlo využít mobilní strategické nosiče schopné pojmout jaderné hlavice o váze až jedné tuny? V rámci probíhajících či možných budoucích regionálních konfliktů asi těžko. Při boji s terorismem?

Severoatlantická aliance, v minulosti úhlavní ruský protivník, již deklarovala, že Ruskou federaci za svého protivníka nepovažuje a seznamem zemí, které budou na výročním dubnovém zasedání aliance vpuštěni do jejích struktur, tento záměr jasně podpořila. Zatím spíše hospodářsko-politická Evropská unie i přes sebepevnější propojení s vojensko-obrannou Západoevropskou unií nemá zatím ani šanci, aby aspirovala na post i jen potenciálního ruského soupeře. Téměř nulovým pokrokem vlastních reforem a stálým odsouváním předpokládaných termínů pro rozšíření unie též příliš obav u ruské strany nemůže vzbuzovat.

Vysvětlení se tedy nabízí v podobě možného ruského plánu na znovuobnovení vazeb a struktur v oblasti bývalého SSSR či jeho sféře vlivu. Po několikaleté zkušenosti s pokusy o implementaci principů demokracie a více či méně liberálního hospodářství do země, která nic z toho ve svých dějinách nezažila, začalo období stabilizace celého prostoru pokusem o návrat na výsluní alespoň v otázce velmocenské pozice. Ta se již několikrát ukázala jako velmi silný argument při vyjednáváních o hospodářské pomoci Rusku ze strany Západu. Své zkušenosti s tím mají jak Německo z dob vyjednávání svého znovusjednocení, tak i Spojené státy, které si kromě Ruska takto vychutnala i Ukrajina.