Editorial

Česká ekonomika letos zažila snad nejdepresivnější rok od listopadu 1989. Rozplynuly se totiž sny o bezbolestném přechodu od socialismu ke kapitalismu a totálně se zhroutila Klausova vize o české cestě privatizace.

Před dvěma týdny se odehrály předvánoční mimořádné valné hromady tří takzvaných mohutných pilířů české cesty - podniků Chemapol Group, Škoda Plzeň a ČKD Praha Holding. Ve všech případech se řešil stejný problém, na který byli Václav Klaus a jeho koaliční partneři v minulých letech ekonomickými odborníky, zahraničními - a v menší míře i českými - novináři často důrazně upozorňováni.

Problém se jmenoval restrukturalizace, zahraniční kapitál a schopní manažeři. To vše ve zmíněných podnicích dodnes chybí a nikomu to absolutně nevadí.

Vláda Miloše Zemana prostřednictvím polostátních bank zasáhla až v poslední chvíli. Po mimořádných valných hromadách však na svých místech šéfů podniků zůstali Václav Junek, Lubomír Soudek i Jiří Maroušek. Tito tři muži z pozice českých vlastníků zřejmě neztratili důvěru bank ani Fondu národního majetku, který banky ovládá.

Z tohoto kroku je jasné, že Zemanův kabinet stejně jako všechny Klausovy vlády opět zkouší, zda nelze proplout do kapitalismu bez bolestí. Bude muset uplynout dalších pět let, než si všichni čeští politici uvědomí, že to není možné?

Zatím se Miloši Zemanovi a Václavu Klausovi daří. Podle průzkumů veřejného mínění jejich strany dohromady sklízí každý měsíc podporu téměř dvou třetin voličů. Většina lidí je tedy spokojena.

Lze to pochopit, neboť situace v bankách a ve velkých podnicích české cesty podléhá obchodnímu tajemství. Revitalizaci podniků za státní peníze v režii ministra Miroslava Grégra nedávají zahraniční experti mnoho šancí na úspěch. Západní novináři v této souvislosti dokonce mluví o absolutním nesmyslu. Potíže podniků a bank, které se v plné parádě vždy vynoří až se zpožděním, si uvědomí většina lidí, až když se dluhy promítnou v peněžence.

Ani Miloš Zeman, ani Václav Klaus nemají odvahu přistoupit k ekonomickým problémům razantněji. Oba mají rádi úspěch a k uznání potřebují obdiv davů. Jejich experimenty s podniky jsou pouze prodloužením marnosti a dekadence. Nemohou dopadnout jinak, než jak skončila kuponová privatizace či bombasticky ohlášená akce „Čisté ruce .

O rozdrcení ohromného balvanu, který se rok co rok potichu zvětšuje, se může pokusit totiž jen takový člověk, jemuž k sebevědomí a ke spokojenosti sama se sebou bude stačit pocit, že konečně dělá dobrou věc, i když za ni nemusí dostat okamžité uznání.

Vážení čtenáři, navzdory všem smutným skutečnostem, které jsem výše vyjmenoval, přeji vám šťastný nový rok 1999. Ať je úspěšnější než ten minulý pro vás a vaše blízké, pro vaše obchodní partnery i pro politiky, kteří se mají starat o obecné blaho. Za týdeník EURO vám mohu slíbit, že se budeme i nadále snažit upozorňovat na vše, co zatím není dobré, jako i na to, co se zlepšuje. Cestu k prosperitě musíme hledat společně.