Velký soukromý vlastník se minulý týden rozhodl ke kroku, který u nás zatím nemá obdobu: akciová společnost Inpro, jíž patří zhruba čtyřicet procent akcií ČKD Holding, dobrovolně nabídla výkon práv, odpovídající tomuto podílu, tomu, kdo holding zachrání. Inpro tím jako vlastník přihlásilo strojírenský gigant ČKD Holding do vládního revitalizačního programu. Jiný spasitel než stát totiž není v tuto chvíli nablízku. Akcionář ČKD tak v předstihu splnil nutnou - nikoliv však postačující - podmínku k tomu, aby do programu mohl být vůbec zařazen. Pohotovost, nebo snad až spěch, s nímž akcionáři žádají o zařazení do revitalizačního programu, ilustruje obecnou situaci české podnikové sféry. Hlavně ty společnosti, které sociální demokracie možná trochu staro módně označuje za vlajkové lodi českého průmyslu, jsou s penězi na dně. Bez ohledu na nálepku přitom jde o podniky zaměstnávající desítky tisíc lidí, o společnosti, na nichž závisejí stovky a možná tisíce dalších menších firem. A co je nezanedbatelné, navzdory finančním potížím jsou tahouny českého vývozu. Pokud nebudou prosperovat, nemá české ekonomika šanci vzpamatovat se z těžkého útlumu.
Zastáncům ekonomiky volné soutěže a tvrdé konkurence se bezpochyby záměry nynějšího ministerstva průmyslu nemohou příliš zamlouvat. Postupy minulých vlád ovšem dnešní námitky oponentů revitalizačního programu řadí jen do ideologických kategorií. A na ty dnes není doba.
Hned na začátku transformace stát nalil možná až dvě stovky miliard korun do bank. Nikoliv kvůli záchraně bank (i když také proto), ale ve víře, že dobře alokují kapitál. Banky pak peníze logicky umístily hlavně do stejných firem, o nichž je řeč i dnes. A to ze dvou vážných důvodů: Za prvé, tyto firmy už byly dlužníky bank a žádný věřitel nemá chuť posílat dlužníka do konkursu, dokud je naděje, že se přece jen vzpamatuje a dluhy splatí. Za druhé, skutečně nešlo o firmy ledajaké, ale o podniky pro ekonomiku klíčové.
Všichni čelní představitelé sociální demokracie dnes sice tvrdí, že miliardy spadly do černé díry, ale tak docela pravda to není. Zůstaly banky (i když i ty jsou v obtížném postavení) a stále ještě fungují i zmíněné podniky. Takže jde o úspěch alespoň poloviční.
S nástupem sociálnědemokratické vlády si podniky dělaly naděje, že stát zase pomůže, a to rychle a ještě bezbolestně. Stát reaguje relativně rychle, ale o bezbolestné operaci však nelze hovořit. Ani pro stát, ani pro akcionáře žadonících firem. V polovině ledna bude mít vláda na stole konkrétní strukturu revitalizačního programu. Jeho schéma je v podstatě jednoduché: akcionáři se přímo na valné hromadě, tak jak to právě učinili majitelé ČKD Holding, musí vzdát výkonu akcionářských práv ve prospěch státu. Samozřejmě, nejde o nic jiného než o zestátnění. Stát si tak vyhradí právo - pokud bude chtít - možná i denně dohlížet na chod podniku, kontrolovat a třeba i řídit finanční toky. Státem nemusí být jen a pouze podplatitelný státní úředník, ale najatý expert nebo dosazený bankovní zástupce. To vše proto, aby se snadněji hledal a získal movitý zahraniční investor.
Ve schématu je místo i pro převod dluhů podniků na státní peněžní instituce. Tím se alespoň zčásti vyčistí bilance bank, takže budou moci zestátněným podnikům poskytovat nové garantované úvěry na financování výroby. Stát tak zabije dvě mouchy jednou ranou.
Záchranná operace připraví akcionáře o výkon vlastnických práv. To je první oběť. Další, stát bude muset vytvořit garanční fond, jehož objem už dnes Miroslav Grégr odhaduje na šedesát miliard korun. Ty se sice okamžitě nemusí odčerpat ze státního rozpočtu, ale je to riziko do let budoucích. Když se operace nepovede a pacient umře, pak bude muset dluhy bankám uhradit po mrtvém fond. A bude muset mít z čeho. To je potenciální oběť číslo dvě. Nic na tom nemění ani to, že se ministr průmyslu a obchodu tváří optimisticky a prohlašuje, že to se nestane. Co se přihodilo minulým vládám při minulých záchranných akcích, se může přihodit znovu. Kdyby Grégrův plán uspěl alespoň z poloviny, dalo by se hovořit o úspěchu.
