Editorial

Čeští politici začali minulý týden panikařit. S prvním výstupem přišel v úterý místopředseda vlády Pavel Rychetský, když prohlásil, že vytvoření většinové vlády „národního sjednocení považuje za jedinou možnost, jak čelit hospodářským a sociálním otřesům, které vláda v polovině příštího roku očekává.

Místopředseda vlády zřejmě neunesl tlak, který na něj vyvíjela fakta. Nejen říjnový růst nezaměstnanosti, dramatický pokles tržeb v průmyslu, pokles reálné mzdy a vývozní schopnosti ekonomiky, ale zejména katastrofická situace v České spořitelně a vládní prohra v Parlamentu při projednávání zákona o spotřebních daních. Za vývoj makroekonomických čísel a za enormní ztráty spořitelny sociální demokracie nemůže. Parlamentní prohra však prokázala, že tato vláda sílu nemá a nebude mít.

O Rychetském se ostatně říká, že podobný názor zastával minimálně od vítězství sociálních demokratů v letošních parlamentních volbách. Místo hysterických výroků, které - bohužel - druhý den převzaly všechny důležitější zahraniční agentury a noviny, měl Rychetský mluvit o vizi. Ta vize nemusela být radostná, mohla by kopírovat slova Winstona Churchilla o krvi, potu a slzách. Ale k tomu by však Pavel Rychetský potřeboval pro svoji stranu parlamentní většinu. Místo-předsedovi vlády asi muselo dojít, že pakt s ODS nefunguje.

Avšak opoziční smlouva s ODS funguje, co se týká obsazení klíčových a dobře placených funkcí ve správních radách státem kontrolovaných společností. Ovšem, když nejvyšším představitelům ODS a ČSSD trvá několik měsíců dohodnout se, podle jakých klíčů obsadí správní rady SPT Telecom, Komerční banky a výkonný výbor Fondu národního majetku, nedivme se, že nemají čas na makroekonomická čísla. A to ještě nestačili vyřešit personální obsazení Unipetrolu, ČEZ a České spořitelny a dalších podniků.

Rychetského větu o potřebě silné vlády národního sjednocení však podtrhl Václav Klaus, když pod heslem „Země je v krizi, musíme jednat vyzval premiéra, guvernéra ČNB a sebe ke společné schůzce. Výsledkem může být vytvoření silné vlády a v současné chvíli je skutečně jedno, jaké bude mít složení. Možné záměry vlády vzešlé z Klausovy iniciativy však těžko domýšlet. Měla by snad prodat státní banky v další vlně kupónovky?

Také Pavel Rychetský by měl raději mlčet, když nedokáže občanům poskytnout ani pozitivní vizi do budoucnosti, ani zvát viníky tohoto stavu k politické, morální, a kdyby bylo zapotřebí, i k trestněprávní odpovědnosti. Ale k tomu by potřeboval parlamentní většinu.

Smutné je, že i v senátních volbách politické strany doslova balamutily voliče. Miloš Zeman, jeho ministři a Václav Klaus museli vědět i před několika měsíci - ne-li roky - že české hospodářství čekají těžké měsíce.

Zpráva o České spořitelně, kterou drželi ministři Zemanovy vlády minulý týden v ruce, a zpráva o stavu českého bankovnictví, kterou drželi v ruce ministři Tošovského vlády, skutečně není zábavné čtení. Předchozí vlády, ať jde o kabinet Josefa Tošovského či Václava Klause, nechaly dojít Českou spořitelnu a Komerční banku, které byly vždy nositelem stability naši ekonomiky, na pokraj krachu. Nic podobného si Poláci ani Maďaři nedovolili.

Dostatečné informace o tom všem měl předseda ODS před parlamentními a senátními volbami rozmnožit a polepit jimi billboardy. „Tyto zprávy jsou důkazem politických a odborných schopností mých vlád a já za tento stav nesu také odpovědnost, mělo znít volební heslo .

Tyto zprávy o bankách, vypovídající o stavu ekonomiky asi nejvíce, jsou skutečným důkazem o schopnostech politiků a odborníků , kteří nyní hodlají zasednout ke stolu a navrhnout východiska z krize. Mají tito lidé vůbec ještě nějaký kredit? Dá jim společnost možnost dál experimentovat?