Dobré vztahy mezi Hamásem a Muslimským bratrstvem mohou být pro region dlouhodobě užitečné
Dva dny poté, co izraelské ostřelování v Gaze fyzicky zlikvidovalo Ahmada al-Džaabarího, vůdce vojenského křídla Hamásu, dorazila na hraniční přechod Rafah z egyptské strany vládní kolona. Hlavním pasažérem byl Hišám Kandíl, předseda egyptské vlády, kterého v září jmenoval prezident Muhammad Mursí. Zatímco Mursí byl jednoznačným prezidentským kandidátem Muslimského bratrstva, Kandíl byl vybrán za premiéra jako nestraník, i když podle vlastních slov mu program a myšlenky bratrstva nejsou cizí. Po překročení hranic přivítal egyptskou delegaci Ismáíl Haníja, premiér vlády Hamásu v ostřelované Gaze. Za dobu, po kterou v pásmu vládne toto palestinské islamistické hnutí, to byla první návštěva vysoce postaveného egyptského politika.
Tříhodinový pobyt Hišáma Kandíla byl pro Gazany morální vzpruhou. V jejich očích se po letech izraelsko-egyptské blokády a nezájmu bratrských arabských zemí našel někdo významný, kdo se jich přijel zastat. V centrální nemocnici aš-Šifá v hlavním městě enklávy navštívil Kandíl raněné z izraelských náletů a ve společnosti premiéra Haníji vzkázal: „To, co teď vidím v Gaze, je prostě katastrofa a nemůže mě to nechat klidným. Izraelská agrese musí skončit.“
Tento a další výroky egyptského premiéra, stejně jako prezidenta Mursího na adresu Izraele a jeho vojenských akcí možná nejsou tak ostré, jak se obecně čekalo. Vítězství Muslimského bratrstva v loňských parlamentních a posléze i letošních prezidentských volbách v Egyptě a následné vytlačení egyptských generálů z veřejného politického života vzbuzovaly na Západě a v Izraeli obavy, že pro izraelsko-egyptské vztahy nastanou krušné časy. Muslimské bratrstvo sice stále ujišťovalo, že nehodlá odstoupit od mírových dohod, ale jeho ideologická blízkost s palestinským Hamásem jako by Egypt předurčovala k zásadní změně postoje k palestinské otázce. Zatím poslední konflikt v Gaze je tak prvním testem nové zahraniční politiky Káhiry pod taktovkou Muslimských bratří, nový Egypt by mohl sehrát pozitivní úlohu. A nejde tu jen o momentální vyjednávání o příměří, ale i o dlouhodobější perspektivu.
Sbližování po Mubárakovi Izrael musel vzít v posledních dvou letech na vědomí hluboké změny v arabských zemích, přestože mu to nemuselo být příjemné. V případě nejdůležitějšího souseda, Egypta, se židovský stát musel smířit s tím, že v demokratickém prostředí budou vlády mnohem více reflektovat nálady svých voličů. A ty se konkrétně v otázce Palestiny zásadně lišily od oficiální politiky předchozího režimu Husního Mubáraka. Po úvodních obavách a nejistotě sice izraelské vztahy s Egyptem s Muslimskými bratry u moci poněkud ochladly, určitě se ale nedají charakterizovat jako nepřátelské. I nadále si uchovávají pragmatický základ.
Egypťané pokračují v udržování zpravodajských styků s Izraelem, navázaných v dřívějších dobách, i když zadání z nejvyšších politických pozic se oproti Mubárakovým dnům trochu změnilo. Nová egyptská administrativa se zároveň snaží přesvědčit svou veřejnost o novém, pevném postoji vůči Izraeli a volí pro to sice efektní, ale zahraničněpoliticky nejméně riskantní prostředky. Příkladem bylo odvolání egyptského velvyslance z Jeruzaléma na počátku izraelské akce v Gaze. Recipročně si sbalil kufry také izraelský velvyslanec v Káhiře. Takové kroky ale berou obě strany jako součást blízkovýchodní diplomatické hry.
Od nové egyptské administrativy se z logiky věci čekalo, že její vztahy s Hamásem budou nekriticky nadstandardní. To se během posledních několika měsíců potvrdilo jen částečně. Přesto mnohé komentáře tyto vztahy přeceňují. Ano, Hamás vznikl v době první palestinské intifády koncem osmdesátých let jako organizace inspirovaná Muslimským bratrstvem. Organizačně ale neměl s egyptským islamistickým hnutím prakticky nic společného a sledoval své vlastní zájmy a politiku. Zpočátku dokonce spolupracoval s Izraelem proti Arafátově Organizaci pro osvobození Palestiny, později organizoval útoky proti izraelským cílům. Nicméně po nástupu Mursího na egyptský prezidentský post letos v červnu se dříve nepřátelský postoj Egypta k Hamásu skutečně změnil: pár týdnů po zvolení nového egyptského prezidenta přijeli na oficiální návštěvu do Káhiry Chálid Mišál, vůdce politického křídla Hamásu, a premiér Gazy Haníja. Vzájemné návštěvy pak pokračovaly a na začátku listopadu došlo k dohodě, že Hamás otevře svou kancelář, něco jako ambasádu, na jednom z káhirských rezidenčních předměstí.
Vážený spojenec Ne všechno je ale mezi oběma stranami jednoznačně pozitivní, na několik podstatných otázek existují rozdílné pohledy. Na prvním místě je to volný pohyb zboží a osob mezi Gazou a Egyptem. Egypťané sice po sesazení Mubáraka otevřeli přechod Rafah, omezení týkající se pohybu zboží a denní kvóty osob ale trvají dál. Egypt chce navíc skoncovat s více než tisícovkou pašeráckých tunelů, které po dobu blokády sloužily a dosud slouží k zásobování Gazy zbožím. A také zbraněmi a lidmi. O likvidaci tunelů se koneckonců snažil i Mubárakův režim. Když ale letos v srpnu došlo nedaleko hranic s Gazou k útoku na egyptskou vojenskou stanici a o život přišlo 16 vojáků, plány na zničení tunelů ožily. Útočníci, zřejmě příslušníci jedné z několika radikálně islamistických militantních organizací působících v Gaze, totiž dost možná přišli na egyptské území právě jedním z tunelů z Gazy. Kromě toho se Hamás a Egypt dívají rozdílně i na problém bezpečnosti na severním Sinaji a také na celý blízkovýchodní mírový proces.
I v těchto sporných bodech je ale vidět snaha Hamásu vyhovět potřebám Egypta a předejít tak ztrátě nového silného spojence.
Palestinské hnutí se tak smiřuje s tím, že „tunelová“ ekonomika bude muset skončit. Výměnou chce vytvořit společnou zónu volného obchodu na hranicích. V souvislosti s útoky extremistů na egyptské vojáky zase začal Hamás zatýkat příslušníky extremistických ozbrojených skupin na území Gazy. Ve věznicích teď zadržuje asi čtyřicítku militantních salafistů. Takové vymezování mainstreamového islamistického hnutí vůči radikálům by kopírovalo situaci v Egyptě, kde stejným způsobem postupuje Muslimské bratrstvo.
Postoj Hamásu se postupně mění také v přístupu k Izraeli, i když jen pomalu a nejistě. Je možné, že se program hnutí skutečně zcivilizuje a posune blíže k programu egyptského Muslimského bratrstva. Vyžadovalo by to vzdání se ozbrojeného boje a uznání dosavadních výsledků mírového procesu dosažených palestinskou samosprávou. Izrael by to jistě přivítal. Tím spíše, kdyby výsledkem bylo omezení vazeb Hamásu na Írán. A o to tu také trošku jde.
Tunelová ekonomika Se svými čtyřiceti kilometry na délku a průměrně deseti kilometry na šířku a 1,7 milionu lidí je Gaza jedním z nejhustěji osídlených míst na světě, navíc s velmi špatnými přírodními podmínkami pro rozvoj hospodářství.
Většina obyvatel enklávy si toto místo nevybrala k životu dobrovolně. Jako palestinští uprchlíci sem přišli z převážně přímořských oblastí dnešního Izraele během židovsko-arabské války v roce 1948. Ukryli se tu do malého a pro ně bezpečného území, které se egyptské armádě podařilo ubránit. Většina dnešních Gazanů jsou děti a vnuci těchto uprchlíků.
Přístup do enklávy je přes několik silničních hraničních přechodů s Izraelem a přechod Rafah s Egyptem. Přímo ve městě je námořní přístav, který je technicky schopný přijímat lodě, i když pro plnou funkčnost by potřeboval rekonstrukci po poškození izraelským letectvem během druhé intifády po roce 2000. Podobný příběh by mohlo vyprávět i letiště, pojmenované později Mezinárodní letiště Jásira Arafáta. V roce 1998 byla tato stavba, financovaná ze zahraničí a situovaná nedaleko egyptských hranic, zprovozněna, ale už o tři roky později byla zničena izraelskými nálety.
Když v roce 2008 vybojoval Hamás ve střetech s konkurenčním Fatahem vládu nad Gazou, začala se po poměrně nadějném období situace pro obyvatele enklávy zhoršovat. Izrael ve spolupráci s Egyptem uzavřel všechny pozemní hraniční přechody. Přístav a letiště už byly v té době mimo provoz. Izrael si navíc, i po stažení se z Gazy v roce 2005, ponechal kontrolu vzdušného prostoru a teritoriálních vod. Pro Palestince to znamenalo katastrofální zhoršení ekonomické situace, protože zemědělská produkce byla určena především pro export. Nezaměstnanost se stala standardem. V mnoha oblastech se tak Gaza stala závislá na humanitárních dodávkách propouštěných přes hranice Izraelem a na zboží pašovaném tunely z Egypta.
Jen ne další intifádu Vláda Hamásu v čele s Ismáílem Haníjou začala být na tunelovém hospodářství závislá i finančně. Ročně si výběrem desátků z tohoto nelegálního obchodu přijde na stovky milionů dolarů. Zlí jazykové tvrdí, že peníze odtékají na soukromé zahraniční účty vůdců Hamásu. A tunely, kterými je hranice s Egyptem prošpikovaná (někde se dokonce překrývá několik tunelů v různých hloubkách nad sebou), proudí zboží pro 1,7 milionu lidí: denně se přepravuje kolem 500 tisíců litrů benzinu, 300 tisíc krabiček cigaret nebo 2000 tun cementu. Není divu, že Hamás není z egyptských plánů na zničení tunelů nadšený, protože bude muset vymyslet jiný zdroj příjmů. Po loňském otevření přechodu Rafah ale bude mít jen málo argumentů pro zachování podzemních pašeráckých cest.
Letos v květnu navíc začaly po mnohaleté přestávce létat Palestinské aerolinie. Jako základnu musejí zatím používat egyptské letiště v nedalekém al-Aríši. Fungování národního dopravce, vlastněného palestinskou samosprávou (tedy nikoli Hamásem, ale oficiální samosprávou vedenou Mahmúdem Abbásem), je ale pro Palestince důležitým symbolem. Pokud se situace v Gaze stabilizuje a ekonomika bude fungovat v normálních podmínkách, nebudou mít místní Palestinci špatné vyhlídky. Slušná úroveň služeb v době před druhou intifádou na přelomu tisíciletí by se mohla vrátit. Přes různé předsudky o zaostalosti Gazy je důležité například to, že v pásmu prakticky neexistuje negramotnost. A při šikovné politice samosprávy či vlády, ať už v rukou Fatahu, Hamásu nebo jiných stran, by investoři z arabských zemí určitě pomohli ekonomiku Gazy rozhýbat. Potřebovala by to jako sůl. Lepší životní úroveň by utlumila radikální nálady, což je vidět na porovnání se Západním břehem, kde je životní úroveň vyšší a podpora Hamásu nebo ještě radikálnějším skupinám menší.
O autorovi| Štěpán Macháček, arabista, spolupracovník redakce
