Švédská královská akademie ocenila jednoho z otců eura
V létě roku 1997 prohlásil širší veřejnosti neznámý ekonom Robert Mundell na mezinárodní finanční konferenci v Dubrovníku, že hospodářsky nejvyspělejší východoevropské země včetně České republiky by měly své měny zavěsit pevně na německou marku, a připravit se tak na Evropskou měnovou unii. Na adresu měnových specialistů z těchto zemí tehdy řekl: „Byla by to dobrá politika. Co by získali, by byla integrace s německým kapitálovým trhem . Letos v říjnu přisoudila
Švédská královská akademie věd ve Stockholmu tomuto vědci Nobelovu cenu za ekonomii, k níž patří vedle akademické pocty také částka činící v přepočtu asi 33 milionů korun. Švédská akademie udělila Mundellovi cenu „za jeho analýzy měnové a rozpočtové politiky v podmínkách rozličných režimů směnných kursů a analýzy optimálních měnových oblastí . V jejím prohlášení se zdůrazňuje, že Mundellovy práce mají dalekosáhlý a trvalý vliv, protože se v nich kombinuje formální rozbor s intuitivním výkladem a politicky upotřebitelnými závěry. Jeden americký časopis napsal, že na rozdíl od většiny ekonomů nelze Mundellovo dílo rozhodně považovat za suché a teoretické, protože mělo vždy praktický konec.
Mundell si opravdu umí vybírat témata. Je otcem teorie ze 60. let o optimálních měnových oblastech (viz Hyde Park na str. 39), v níž zformoval i některá východiska společné západoevropské měny euro. Podílel se na rozvíjení takzvané nabídkové ekonomie. Hodně se také věnoval směnným kursům a mezinárodnímu pohybu kapitálu, které se dostaly do popředí zájmu v souvislosti s asijskou krizí v roce 1997. „Mundell si volil svá témata s neobvyklou, téměř prorockou přesností ve smyslu předpovídání budoucího vývoje mezinárodního měnového uspořádání a kapitálových trhů, konstatovala Švédská královská akademie věd.
Richard Clarida, vedoucí ekonomického oddělení na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde Mundell působí, o něm tvrdí, že ovlivnil tři generace vědců a přímo přispěl k formování mezinárodních hospodářských vztahů největších zemí.
Držitel letošní Nobelovy ceny za ekonomii, plným jménem Robert Alexander Mundell, se narodil v roce 1932 v Kanadě, vystudoval několik univerzit včetně Londýnské ekonomické školy, v roce 1956 získal doktorát na Massachusettském technickém institutu za práci o mezinárodním pohybu kapitálu. Od konce 50. let vyučoval na vysokých školách v USA, Kanadě i v Evropě. Na počátku 60. let působil ve výzkumném oddělení Mezinárodního měnového fondu. Od roku 1974 působí jako profesor na K olumbijské univerzitě v New Yorku. Byl poradcem řady mezinárodních organizací i několika vlád v Latinské Americe a v Evropě. Radil americkému prezidentu Ronaldu Reaganovi, aby snížil daně, a ten to počátkem 80. let opravdu proved l. K jeho nejvýznamnějším knihám patří Mezinárodní měnový systém: konflikt a reforma (1965), Člověk a ekonomie (1968) a Mezinárodní ekonomie (1968). Mimo jiné se podílel také na knize o čínském hospodářství, která vyšla v ro ce 1996.
V padesátých a šedesátých letech si mnozí hospodářskopolitičtí praktici mysleli, že mohou fixovat kursy národních měn a přitom stále uplatňovat v měřítku jednotlivých zemí nezávislou měnovou politiku. Mundell dokazoval, že to nejde. Podle něj národní ekonomiky nejsou uzavřenými systémy, jak s tím například počítá standardní keynesiánský model. Země spolu obchodují a vyměňují si své měny. Poptávka po jedné měně vede k její emisi, čímž daná centrální banka vlastně ztrácí při pevném kursu kontrolu nad situací. To posiluje úlohu rozpočtové politiky státu. V systému plovoucích směnných kursů, argumentoval Mundell, se děje pravý opak - úloha rozpočtové politiky se snižuje, zatímco význam měnové politiky roste, tak jak to dn es ve světě vidíme.
Když Mundell v 60. letech razil tyto názory, hodně zemí fixovalo své národní kursy vůči dolaru, který byl zase fixován na zlato. V roce 1997 se některé asijské ekonomiky pokoušely při pevném kursu stimulovat svůj rozvoj růstem peněžní zásoby. N ešlo to, jak mnohem dříve předpovídal Mundell. Uvažoval rovněž o měnových zónách, jakou je dnes větší část Evropské unie.
Podle listu Financial Times patří k jednomu z nejdůležitějších závěrů, k nimž se Mundell během své vědecké kariéry dobral, že ve světě, v němž volně proudí investiční kapitál, může být měnová politika zaměřena na vnější cíl v pod obě cílení směnného kursu, anebo na vnitřní cíle zaměstnanosti a růstu. Snaha splnit oba úkoly nikam nevede.
„Jeho práce je významná nejen pro centrální bankéře ve Frankfurtu, ale také pro každého třiadvacetiletého makléře pracujícího na finančních trzích, které ženou miliardy dolarů kolem světa, ocenil posledního držitele Nobelovy ceny za ekonomii Danny Quah, profesor na Londýnské ekonomické škole.
