Volný trh nesmí podlehnout státnímu kapitalismu, jejž vyznávají některé nezápadní státy
Kapitalismus má mnoho forem. Všechny se však vyznačují tím, že využívají kapitál k jeho rozvoji. Tento výklad kapitalismu je natolik obecný, že obsáhne státní kapitalismus i tu jeho formu, jíž vládne volný trh. Státní kapitalismus se liší od kapitalismu volného trhu v tom, že je pro něj rozhodující spíše politika než zisk. Tím však omezuje volné trhy i globální ekonomiku. Jde o nejnovější kapitolu v nástupu zbytku světa neboli v expanzi nezápadních států v mezinárodním řádu.
Definice
V kapitalismu volného trhu je funkcí státu umožnit vznik bohatství vymáháním smluv a omezováním vlivu nemorálního jednání, jako je chamtivost. Toto omezování však může způsobit selhání trhů, což se pravidelně opakuje od nizozemské tulipánové krize v letech 1600 až 1637. Vlády vyznávající volný trh se snaží zajistit, aby se v ekonomické hře dodržovala pravidla. Na rozdíl od zemí, jež vyznávají kapitalismus volného trhu, ovládá ekonomiku státněkapitalistických režimů stát. Prezident největší poradenské firmy pro politická rizika na světě Eurasia Group Ian Bremmer v knize The End of Free Market: Who Wins the War Between States a Corporations? (Konec volného trhu. Kdo zvítězí v bitvě států a koncernů?) definuje státní kapitalismus jako ekonomiku, v níž je stát hlavním hráčem a soudcem a používá trhy ke svému politickému prospěchu. Mezi tyto státy patří například Čína, Rusko či Venezuela. V ekonomikách s volným trhem, jako jsou USA, západoevropské státy nebo Japonsko, jsou hlavními hráči korporace. „Mají-li si státní kapitalisté vybrat mezi ochranou práv člověka, ekonomickou výkonností a zákaznickou volbou na jedné straně a polickými cíli na druhé straně, rozhodnou se vždy pro druhou možnost,“ tvrdí Bremmer.
Žádná novinka
Bremmer píše, že státní kapitalismus není žádnou novinkou – poprvé tento pojem použil v projevu v roce 1896 jeden ze zakladatelů německé sociální demokracie Wilhelm Liebknecht. Kvůli současnému zpochybňování výhod volného trhu v důsledku finanční krize, potřebě pracovních míst a ekonomické stability v ne zcela demokratických státech a růstu ekonomik a vlivu státněkapitalistických zemí však nabývá tato forma kapitalismu v celém světě na přitažlivosti. Dle Bremmera sice neexistuje žádný jednotný model státního kapitalismu, ale jeho hlavní představitelé Čína a Rusko, kteří teprve nedávno opustili komunistickou ideologii, sdílejí velkou nechuť k riskování. Dalšími významnými zeměmi, jimž je státní kapitalismus vlastní, jsou státy bohaté na energetické suroviny, jako je Angola, Írán, Kuvajt, Malajsie, Nigérie, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty či Venezuela. Do této skupiny zemí, z nichž některé profitovaly z růstu cen komodit a jiné jsou rozvojové s málo vyvinutými pravidly volného trhu, patří například Brazílie, Egypt, Indie, Indonésie, Mexiko, Jihoafrická republika či Turecko.
Čtyři nástroje
Státněkapitalistickou zemi lze identifikovat i s pomocí použití čtyř politických nástrojů. Prvním oblíbeným nástrojem státních kapitalistů je státní ropný nebo plynařský koncern, například ruský Gazprom, čínská China National Petroleum Corporation nebo íránská National Iranian Oil Company. Státní korporace, jako zmíněné, vlastní 75 procent světových zásob ropy. Druhým nástrojem jsou státem vlastněné společnosti, například čínský First Automobile Works. Třetím pak soukromé firmy – takzvaní národní šampioni – podporované státem, aby se dostaly do vedoucího postavení v ekonomice konkrétní země. Bremmer uvádí jako příklad brazilský těžební koncern Vale, který vláda donutila prosazovat státní cíl, jímž je stimulace ekonomiky. Čtvrtým nástrojem státních kapitalistů jsou suverénní fondy, z nichž k největším patří Investment Authority Abú Zabí a Monetary Agency Saúdské Arábie. Hodnota prvního je odhadovaná na 300 až 650 a druhého na 430 až 500 miliard dolarů. Bremmer uvádí, že mnoho vlád vlastní suverénní fondy, jež však „bývají stejně jako ony buď transparentní, nebo tajnůstkářské“. Například norský Government Pension Fund je mimořádně otevřený a zodpovědný. Norsko je zemí, která sice má některé znaky státního kapitalismu, ale do skupiny uvedených států nepatří. Podobně pomoc USA finančním institucím byla podle Bremmera určena „na záchranu volného trhu, nikoli na jeho zničení“. „Nejde o nástroje samé, ale o jejich použití. Země, které používají všechny čtyři nástroje, bývají zpravidla státněkapitalistické,“ dodává Bremmer. Nejvíce se pak obává, že Brazílie, Rusko Indie a Čína, takzvané státy BRIC, budou mezi sebou stále více obchodovat a USA upozaďovat, což by mělo na americkou ekonomiku zničující dopad. Nejde o žádnou paranoidní představu. Loni se vrcholní představitelé těchto čtyř zemí sešli v Rusku a diskutovali o snížení své závislosti na USA.
Politické výhody
Fungování demokratických států se ve světovém měřítku značně zlepšilo, ale liberální společnost znamená více než jen čas od času volby. Bremmer píše, že „existuje velká šedá zóna mezi Norskem a Severní Koreou“. Americká nevládní organizace Freedom House uvádí, že ve světě sice je 121 demokratických států, ale zhruba ve čtvrtině z nich nepanuje svoboda. Dle think tanku The Economist Inteligence Unit britského týdeníku The Economist je ve světě 30 „plnohodnotných“, 50 „neplnohodnotných“ a 87 „hybridních“ demokratických států. Podobně jako s demokracií je to i s kapitalismem. Jeho vítězné tažení ve světě nebylo takové, jak se očekávalo. V současnosti převládá názor, že globalizace, jež v minulosti efektivně vyrovnávala rozdíly v bohatství států, nefunguje stejně jako dříve. „Státní moc se vrátila. V minulých deseti letech prosadila v mezinárodním řádu vlastní způsob fungování nová skupina společností, které vlastní jejich domovské vlády nebo jsou s nimi úzce propojené,“ tvrdí Bremmer. Problém demokratických zemí vyznávajících volný trh je evidentní. Autokratické státy získaly zdroje a vyvinuly prostředky, které jim umožňují získávat politické výhody. To jim poskytuje příležitost ovlivňovat politiku západních států a získávat mezinárodní vliv na jejich úkor. Státní kapitalismus přináší diktátorům ekonomický prospěch z kapitalismu, ale současně s tím se mohou vyhýbat politickým ohrožením vyplývajícím ze svobody. Státní kapitalismus se však nemůže vyhnout neefektivní státní kontrole, přičemž existují dobré, a dokonce přesvědčivé důvody pro finanční liberalizaci a globalizaci. Vášnivá diskuse o příčinách finanční krize sice pokračuje, ale je zřejmé, že státní politika v ní hrála rozhodující roli. Co může být lepším příkladem nástroje státního kapitalismu než státem dotované společnosti, jako byly v USA Fannie Mae a Freddie Mac?
Negativní důsledky
Navíc sobečtí politici nejsou schopni vyvinout správné úsilí a zasáhnout. Proto bude mít státní kapitalismus nevyhnutelně negativní důsledky. Bremmer píše: „Kreativní destrukce způsobuje, že průmyslová odvětví, která zajišťují výrobu věcí, nechtějí zkrachovat. Pokud však takový krach ve státním kapitalismu nastane, veřejnost z něj viní vládnoucí elity, nikoli zlé kapitalisty.“ Dalším Bremmerovým tvrzením je, že státní kapitalismus postrádá jakýkoli pozitivní účinek. Dle něho „komunismus nenaplňoval představy lidí, protože ve skutečnosti neřešil společenskou a ekonomickou spravedlnost“. Pravým účelem státního kapitalismu je totiž obrana vládnoucích elit, nikoli osvobození utlačovaných mas. Státní kapitalismus má stejně jako fašismus sklon jednat ve prospěch národa, a proto je mezinárodní spolupráce obtížná. Státněkapitalistické země obvykle jednají spíše proti nějaké mezinárodní spolupráci než na její obranu. Většina států vyznávajících státní kapitalismus má také domácí politické problémy, jež musejí řešit, což je jeden z důvodů, proč jej přijaly za svůj. Tyto problémy však současně vliv státního kapitalismu omezují.
Správná výzva
Problém, jejž představuje státní kapitalismus, je reálný. Bremmer však věří, že volný trh nakonec zvítězí. „Volný trh pravděpodobně porazí státní kapitalismus, ke kterému se dnes hlásí Čína, Rusko, státy v Perském zálivu a další země. Stejně jako se mu to v minulosti podařilo v případě sovětského komunismu,“ domnívá se autor. Nestačí však pouze spoléhat na dnešní kapitalistický systém. Nejnovější finanční krize totiž odhalila, že údajní přátelé kapitalismu často patří mezi jeho největší nepřátele. Proto Bremmer správně vyzývá „ty, kdo věří ve volný trh, aby se poučili z chyb, které zahájily krizi, a začali prosazovat kapitalismus, k němuž se hlásí, a znovu dodržovat pravidla, která jim přinesla prosperitu“.
THE END OF FREE MARKET: WHO WINS THE WAR BETWEEN STATES AND CORPORATIONS? (Konec volného trhu. Kdo zvítězí v bitvě států a koncernů?) AUTOR Ian Bremmer VYDAL Portfolio New York 2010 ROZSAH 230 stran