Politika škrtů probíhá systematicky špatně a povede k utlumení ekonomiky a tím pádem k ještě většímu zadlužení. Ale dobrá: spousta velmi moudrých lidí měla a má jiný názor a jistě k tomu měla a má velmi moudré a fundované argumenty.
Jedním z nejdůležitějších byla bezesporu studie Growth In A Time Of Debt z roku 2010 donedávna uznávaných ekonomů Kennetha Rogoffa a Carmen Reinhartové. V ní „dokázali“, že čím více je ekonomika zadlužená, tím nižší bude její ekonomický růst. Na první pohled to zní banálně, ale podobná korelace nebyla nikdy před tím prokázána. Jednoduchý výstup studie shrnuje následující tabulka, která rozděluje ekonomiky do čtyř skupin podle vládního zadlužení. Hle, skutečně se na první pohled zdá, že musíme všichni snižovat zadlužení, jinak na nás přijde sedm živelných pohrom v podobě malého růstu.
Několikastránková studie měla v posledních třech letech neuvěřitelný dopad. Oháněli se jí v Evropské komisi, v britském parlamentu i v americkém Kongresu, nemluvě o dalších stovkách citací v jiných studiích či v odůvodnění kroků centrálních bank. Pochybuji, že o ní kdy slyšela česká vláda, ale bezesporu se vezla na vlně, která oním vědeckým výplodem byla notně poháněna.
Jenže výzkum Rogoffa a Reinhartové byl všem už dlouho tak trochu podezřelý. Ať se ostatní ekonomové snažili sebevíc, nedokázali dojít ke stejným výsledkům. Dodejme, že inkriminovaná dvojice odmítala s kolegy sdílet svá data (nasbírali statistická čísla z desítek ekonomik za 200 let). Vypáčila je z nich až skupinka ekonomů z University of Massachusetts, která se pokusila výzkum replikovat a zjistila, že jedna z nejvlivnějších ekonomických studií posledních let je plná chyb. Nejen že obsahuje chybné kódování v Excellu, ale její tvůrci „náhodou“ vynechali některá data… Zdá se, že výsledek, jehož dosáhli, byl daný předem. Ve skutečnosti to vypadá takhle:
O poznání lepší, že? Důsledky tohoto zjištění, odhalení, či uvedení na pravou míru, budeme řešit ještě dlouho. Jisté je, že obhájci snižování dluhů stavěli svůj postoj na statistické chybě v Excellové tabulce. Vlastně je to svým způsobem docela vtipné.
Co to ale znamená? Rozhodně ne to, že by si státy mohly půjčovat po libosti. Nesouvisí to však s celkovou úrovní jejich zadlužení. Namísto toho operujme s jejich důvěrou na trzích, vládními deficity a hlavně s úrovní úrokových sazeb. Dodejme, že ty jsou nyní na historicky velmi nízkých úrovních (pomiňme periferní státy EU).
A přemýšlet můžeme dál. Třeba o tom, kolik důvěry (opět) ztratila makroekonomie jako taková a jak moc k tomu došlo oprávněně. Nebo o vědecké etice a o tom, kdy vlastně politici používají vědecké poznatky ve svém rozhodování. Bez překvapení to bude hlavně v momentě, kdy jim hrají do karet. Ostatně není příliš pravděpodobné, že by britská, německá nebo, nedej bože, česká vláda vystoupila a prohlásila: „Pardon, spletli jsme se. Asi to teď musíme celé promyslet znovu.“ Bohužel, tento logický a pokorný krok nebyli schopní udělat ani Rogoff a Reinhartová.
