Budeme důležitou evropskou debatu jen sledovat z pozice diváků?
Vlastně by to měl být dobrý kompromis, vždyť na něj nadávají obě strany. „Zelený balíček sice nakonec prošel, jenže v podobě vyhovující uhlobaronům a fabrikantům,“ stěžují si posmutněle zástupci ekologických organizací. „Ekoteroristé zase vyhráli, s takovou čeká Evropu návrat do jeskyní,“ neberou si naopak servítky zástupci průmyslu.
Řeč je o celoevropském plánu na snížení emisí skleníkových plynů a zvýšení podílu energií vyráběných z obnovitelných zdrojů, známém jako energeticko-klimatický balíček. Ten počítá především s masivním a nákladným posílením systému obchodování s emisními povolenkami, což samozřejmě ohrožuje především energeticky náročné provozy typu elektráren nebo hliníkáren.
Návrh se přitom v posledních dnech dostal pod prudkou palbu hned několika zemí Unie, podle nichž si evropský průmysl v době probíhající finanční krize podobnou ránu do ledvin nemůže dovolit. Výsledkem vzpoury je dohoda o změkčení celého balíku. Happy end a vítězství zdravého rozumu? Jak se to vezme. Nebavíme se přece o normě na úpravu zatravněných ploch, jejíž rozvolnění rozčílí leda dešťovky. Ve hře jsou náklady s odhadovanou výší minimálně půl procenta unijního HDP, a to bychom si mohli ještě gratulovat. Logika rozhodování by proto měla být jasná – buď je balíček nutný pro záchranu světového klimatu a lidstva, a v tom případě musí být přijat, i kdybychom měli jíst kořínky. Nebo jde jen o neefektivní snahu změnit běžný klimatický výkyv, a v tom případě musí být legislativa přebudována jako celek. Prozeleným krokům se totiž stejně nevyhneme, i kdyby to mělo být „jen“ kvůli nutnosti snížit naši energetickou, a tedy i politickou závislost na dodavatelích ropy a zemního plynu.
Své by k tomu mělo a musí říct i Česko, které se už za pár týdnů chopí předsednického žezla Unie. Škoda jen, že tolik potřebnou reputaci nestranných a chladně uvažujících mediátorů budeme získávat jen velmi obtížně. Vždyť kvůli aktuálním vnitropolitickým zmatkům bude možná nejhlasitěji vystupujícím českým odborníkem na danou problematiku prezident Václav Klaus, který sice může být pro zbytek Evropy zajímavou figurkou, už hůře ale relevantním partnerem k jednání. Reálně tak hrozí, že tuto kriticky důležitou evropskou debatu budeme sledovat jen z pozice diváků.
