Eli Fischer: Nemůžete zůstat nehybní, v byznysu ani v životě

Podnikatel Eli Fischer opustil rodné Karlovy Vary s rodiči, když mu byly tři roky. Utíkali před Němci. Do Tel Avivu dorazili ve chvíli, kdy hitlerovská vojska vstoupila do Prahy. Dnes je jedním z nejproslulejších izraelských byznysmenů, jeho firma Dr. Fischer se specializuje na výrobu nových léků. A ani jako devětasedmdesátiletý neztrácí elán: „V Česku plánuji postavit závod a hledám partnera. Nevíte o někom?“ říká.

E15: Začali jste s manželkou Devorou po studiích sami dva. Nyní má vaše firma vyrábějící hlavně oční a dermatologické léčivé přípravky tisíc zaměstnanců. Roční obrat dosahuje 100 milionů dolarů. Očekával jste něco takového?

Ne. A nikdy jsem nezamýšlel být průmyslník. Pořád se za něho ostatně nepovažuji. Dodnes nemám rád řízení, dohady o cenách a mnohé další, co s byznysem souvisí. Mým snem bylo něco jiného, otevřít laboratoř v Izraeli. Malou laboratoř, v níž budu vyvíjet nové produkty, manželka mi bude pomáhat a výsledky naší práce prodáme farmaceutickým společnostem. Do toho jsme se v březnu 1965 pustili. Jenže izraelské společnosti od nás nic nechtěly. Tak jsem nakonec vzal brašnu a začal prodávat sám.

E15: S vaším vzděláním získaným na prestižních vysokých školách v Izraeli a ve Spojených státech?

Měli jsme už dvouletou dceru a ta chtěla jíst. Tak co jsem měl dělat. Chodil jsem za doktory, za lékárníky, nabízel jim naše zboží. To jsem vyráběl jeden v týdnu, a to jen do dvou hodin. To postačovalo. Ani jsem se vlastně moc nedivil, že mne všude odmítali. Bylo mi dvacet devět let a neuměle jsem jim nabízel neznámé oční kapky. Co si oftalmologové asi mohli myslet. Bylo to kruté; těch odmítnutí.

E15: Jak jste to překonal?

Postupně. Můj otec pracoval jako praktický lékař na klinice, kde bylo také oční a dermatologické oddělení. A já jsem tam vytrvale chodil a prosil je, zkuste tohle a tohle. Nedal jsem se odbýt. A pak se to jednoho dne najednou zlomilo. S druhým a dalšími produkty už to pak bylo mnohem snazší.

E15: Měli jste nějaké vlastní finanční prostředky do začátku?

Vrátili jsme se z Ameriky po studiích s pěti tisíci dolary. Začali jsme tak, že jsme si pronajali sto metrů čtverečních plochy za sto patnáct dolarů měsíčně a začali jsme pracovat. Já jsem měl na starosti vývoj, výrobu a byznys, manželka se starala o účetnictví a vyřizovala korespondenci. První dva roky nás ale naše rodina mírně podporovala.

E15: Takže jste byl vynálezce, manažer, podnikatel…

Ano, všechno dohromady. V určitou chvíli jsem se ale musel rozhodnout, zda budu vědec, nebo manažer. To nešlo dohromady. Rozhodl jsem se pro druhé. Bez výdělku to nejde, musíte mít zisk. Tak jsem všechno ostatní odložil stranou. Postupně jsem najal farmaceuty, chemiky a další odborníky. V roce 1968 jsme jich měli sedm, nyní jich máme v našich laboratořích více než čtyřicet.

E15: Vzpomínáte ještě na první přípravek, se kterým jste uspěli?

Od začátku jsme se specializovali na „oči a kůži“. Já sám jsem postupně vyvinul kolem třiceti přípravků. Zpočátku jsme měli jeden produkt na akné a jedny kapky na zarudlé oči, jmenovaly se Polydine. V roce 1973 jsme chtěli rozjet jejich výrobu ve větším rozsahu, věřili jsme tomu. Požádal jsem ministerstvo zdravotnictví o povolení. Nebyl žádný důvod si myslet, že to neschválí. Tak jsem zariskoval a koupil materiál k výrobě. Jenže do toho začala arabsko-izraelská válka.

Všichni muži museli narukovat, v závodě jsem zůstal jen s děvčaty. Rozhodl jsem se, že začneme Polydine vyrábět bez licence, však bude potřebný i pro armádu, myslel jsem si. Dodnes si pamatuji reakci z ministerstva: Fajn, ale po válce vás pověsíme. Bral jsem to jako „podmíněné“ povolení. Za tři měsíce jsem ho dostal i na papíře. V tom roce jsme také nabídli na trh jodovou dezinfekci Betadine. To byl velký úspěch. Od té chvíle se nám dýchalo mnohem lépe.

E15: Váš pradědeček byl Bernard Bloch, jeden z čelných českých průmyslníků. To po něm jste získal takový tah na branku?

Asi ano. Zaměstnával tisíc lidí, měl velkou továrnu, exportoval do mnoha zemí. Jenže pak vše zabrali Němci a po nich komunisti.

E15: Jak obtížné je dnes podnikat v Izraeli?

Není to jednoduché, ale podle mne není jiné místo, kde by mohli Židé žít. Pouze v Izraeli. Dostal jsem po studiích v USA nabídku, abych zůstal, bylo to dobře placené místo. V San Francisku jsem totiž vyvinul lék proti zelenému zákalu. Dlouhé roky patřil ke špičce. Ale nabídku jsem tehdy odmítl. S návratem jsem neváhal ani vteřinu, měsíc po promoci jsem byl zpátky. A také později jsem dostával různé nabídky. Ale nikdy bych se neodstěhoval. Když někdo chce jít, ať jde, říkám. Ale v jiných zemích bude čelit třeba antisemitismu.

E15: Zaměstnáváte Araby?

Samozřejmě. Mezi mým tisícem zaměstnanců jich je několik stovek. A zastávají i vysoké posty. Jsou ale z Izraele, ne ze Západního břehu. U nás žije 1,2 milionu Arabů.

E15: Postihuje vás občasný bojkot izraelského zboží kvůli okupovaným územím?

Tohle je velký problém. Nemáme závod na Západním břehu Jordánu ani na Golanských výšinách. Ale mnoho Evropanů a také Američanů bojkotuje izraelské produkty pocházející nejen ze Západního břehu, ale z celého Izraele. Děje se tak často i proto, že mnohé obchody, řetězce nechtějí ztratit muslimské zákazníky. Třeba ve Francii tvoří dvacet procent. V Los Angeles přede dvěma roky bylo osm židovských lékáren. Každou středu se před nimi konaly demonstrace za účasti policie. To narušovalo jejich chod. Lékárny ztrácely zákazníky, přicházely o peníze. Tak skončily.

E15: Který trh je váš největší?

Izrael, tady vše nabízíme pod jménem Dr. Fischer. V některých segmentech máme až 75 procent trhu. Export tvoří kolem třiceti až čtyřiceti procent. V současnosti vyrábíme 500 produktů. Každý den posíláme čtyři kontejnery, dva do Spojených států a dva do Evropy. Většina našeho exportu se ale odehrává pod místními privátními značkami. Produkty nabízejí velké řetězce ve Spojených státech i v Evropě.

E15: Do kolika zemí vyvážíte?

Do pětatřiceti, ale je to tvrdé. Všude panuje velká konkurence. Česko je zatím jedna z mála zemí, kde neprodáváme. Přitom jsem o to dva roky usiloval. Až teprve včera mi přišla první objednávka.

E15: A nemáte tady větší ambice?

Chtěl bych v Česku postavit závod. Má to několik důvodů. Jeden z nich je, že bude jistě lepší exportovat do Evropy odsud než z Izraele. Teď hledám partnera, nechci to dělat sám. Neznám mentalitu, předpisy, trh. Byla by hloupost se do toho pouštět sám. Nabízíme peníze i know-how.

E15: Táhne vás sem jen byznys?

Byly mi tři roky, když mne rodiče odsud odvezli. Nic si z té doby nepamatuji, ale přesto se zde cítím více propojený, s pradědem průmyslníkem Bernardem Blochem, dědou vědcem Heinrichem Blochem a otcem lékařem Walterem Fischerem. V podstatě na ně nyní navazuji, nedělám nic speciálního. Jen pokračuji v jejich stopách.

E15: Letos vám bude v listopadu osmdesát. Nenapadlo vás přibrzdit?

Každý den plavu kilometr po ránu, pak jdu do tělocvičny. Také v byznysu jsem pořád aktivní, i když ve společnosti už vlastně žádnou funkci oficiálně nemám. Vše vedou poslední dva roky moje dcery Sigal Bar-On a Nurit Harel a vedou si dobře. Moje třetí dcera Daphne je umělkyně, o byznys se nezajímá. Manželka bohužel zemřela již před osmi lety. Každý den jedu do jednoho z našich dvou moderních závodů v Izraeli nebo do kanceláře v Tel Avivu. Jen na několik hodin, snažím se je příliš nevyrušovat. Ale myslím, že na moje rady pořád dají. Nemůžete zůstat nehybní, v byznysu ani v životě. V minulosti jsem nabízel dcerám firmu prodat, ale nechtěly. Tak proto musíme i nadále usilovat o růst. To prostě jinak nejde.