Žádné práce na zahrádce nebo zavařování. Do Frade se létá vrtulníkem nebo pluje jachtou před dům, který vám nachystá služebnictvo
Na Zeleném pobřeží s početnými ostrůvky, bujnou vegetací a čistými plážemi u celoročně teplého moře leží dvě Frade (čte se frádži). To první je obyčejná brazilská vesnice, kde lidé žijí z turistického ruchu, rybaření a zemědělství. To druhé je od zbytku světa odříznuto ploty a početnými hlídkami, které nepovolí vstup nikomu bez povolení. Nastálo tu bydlí minimum lidí.
Je to chalupářská osada pro bohaté obyvatele Ria de Janeira a Sao Paula. Nemají to sem na víkend daleko. Vrtulníkem to v prvním případě trvá půlhodinu, v druhém necelou hodinu.
První jamka pro spodinu
Není to nadsázka. Horní procento obyvatelstva dle příjmového žebříčku má v hospodářsky absolutně nerovnostářské brazilské společnosti úplně jiné možnosti než v Česku, které naopak patří mezi světové egalitáře. Takže doprava tímto dopravním prostředkem u smetánky největší jihoamerické země nepředstavuje žádnou extravagantnost.
„Když je sezona, slétávají se sem helikoptéry jako vážky,“ říká dvaačtyřicetiletý Ivan Zábojník, který v sousední vesnici provozuje penzion a rozjíždí výrobu piva podle české receptury. Právě se nacházíme na krásném osmnáctijamkovém hřišti, které mají v bezvadném stavu „lufťáci“ stále k dispozici. „Jenže pravidelně nás tu hraje asi pět, takže si nemusím dělat starosti s�pořadníkem,“ říká, zatímco za sebou táhne bag s holemi. Sleduje nás u toho rodinka krotkých kapybar. Daňkové, které si provozovatel kvůli dodání exkluzivnosti dovezl z Evropy, zůstali schovaní někde v husté vegetaci.
Procházka po hřišti ukazuje, že i mezi hospodářskou elitou jsou značné rozdíly.
U prvního odpaliště jsou na sebe namačkány řadovky, kde se rekreuje místní „spodina“ – tedy střední manažeři z velkých podniků a bank. S vyššími čísly jamek se zvětšují proluky mezi jednotlivými nemovitostmi a vily nabývají na velikosti.
U luxusního domu poblíž deváté jamky mě v golfovém vozíku vyzvedává Thiago Ávila Oliveira. „Tento objekt vyjde na 20 milionů realů (150 milionů korun – pozn. red.), ale jeho vlastník sem jezdí tak na deset dní v�roce,“ říká vousatý třicátník, který v komplexu dělá správce. Není to nic neobvyklého. Podle jeho odhadů tu trvale žije jen pět procent majitelů, pětina jezdí pravidelně na víkendy a ostatní jen příležitostně. Nebo vůbec ne, protože „chalupu“ berou jen jako investici či uložení úspor.
„Kdyby přijeli všichni najednou a�vzali s�sebou své nejbližší rodinné příslušníky, bylo by tu tak sedm tisíc lidí. A�k�tomu je ještě potřeba připočítat zhruba tisícovku lidí ze služebnictva,“ odhaduje potenciální počet obyvatel chalupářské vesničky.
Oliveira se s desítkami svých podřízených stará o to, aby veranistas (do češtiny možno přeložit doslovně jako „letňáci“) při příjezdu měli vše v obyvatelném stavu. „Funguje to tady jako běžná kondominia ve městě. Majitel vlastní dům nebo byt, ale kromě toho platí měsíční paušál za společné služby, jako je stříhání trávníků či úklid. Další služby si může připlatit: třeba využití tenisových kurtů či jiných sportovišť, masáže, vypůjčení lodi, golfového vozíku, paní na hlídání dětí nebo kuchařku. Ale tu si stejně na dovolenou většinou přivezou s�sebou, protože jsou na ni zvyklí z�domova,“ objasňuje.
Hlídáme i mo e
U všech kondominií je nejdůležitější věcí bezpečnost, kterou jsou v Jižní Americe kvůli vysoké kriminalitě posedlí. Do městských věžáků, v nichž bydlí vyšší střední třída, vpouští vrátný jen na základě povolení od držitelů bytů. Ve Frade je hlídání vzhledem k velikosti komplexu obtížnější.
Na hlavním silničním vjezdu je potřeba předložit doklady a o ty vás může požádat další hlídka v bráně, kterou se vstupuje do jednotlivých subkondominií, z nichž se komplex skládá.
Jiní muži dělají pochůzky nebo sledují kamery, aby chytli případného narušitele, který se na pozemek dostal přes plot. Ten je prorostlý popínavými rostlinami a ještě jsou u něj natěsno nasázené malé stromky, takže „lufťáci“ mají chráněné soukromí před kýmkoli, kdo by chtěl zvenku nahlédnout tamnímu životu pod pokličku.
A navíc je tu moře. Frade má svoji hlídku i na hladině, kdyby chtěl nějaký poberta proniknout po vodě. „Nemůžeme jim ve vplutí zabránit, protože pláže jsou v�Brazílii ze zákona veřejným vlastnictvím. Ale to, že je někdo při vstupu zastavil, má dostatečně odstrašující účinek. Navíc během sezony lze snadno využít nařízení, podle kterého má každá pláž z�ekologických důvodů limit na počet návštěvníků. Prostě přijíždějícím řekneme, že už je plno,“ vysvětluje Oliveira, zatímco hledíme na klidný záliv plný jachet z balkonu bytového komplexu, který se právě dokončuje a hledá zájemce.
„Tenhle byt má 594 metrů čtverečních, tři koupelny a�na verandě bazén. Vyjde na 12,2 milionu realů (92 milionů korun – pozn. red.). Pokud by ti to bylo moc, mám tu dostupnější, šestkrát levnější variantu – byt o�160 metrech čtverečních,“ přemění se Oliveira v realitního agenta. To, že je v Brazílii hluboká hospodářská krize, prodeje neovlivnilo, protože sektor potenciálních zákazníků jí nijak fatálně postižen nebyl.
Není potřeba shánět klienty v zahraničí. „Cizinci, co tu mají nemovitost, se dají spočítat na prstech jedné ruky. To spíš mnozí naši veranistas vlastní ještě svou třetí rezidenci v�USA nebo v�Evropě,“ říká Oliveira. Nutno dodat, že největšími majiteli plně zařízených bytů či domů jsou brazilské realitní kanceláře, které je pak poskytují k pronájmu zájemcům o přepychovou, ale přece jen domácí dovolenou.
Jachtou a na zápra í
Při prohlídce Frade, které je přes krásné nedělní ráno povážlivě vylidněné, se z těch pár desítek lidí, jež tu člověk za půl den pobytu zahlédne, dá s jistotou říct jedna věc. Propagandistický plakát o rasové demokracii a rovných příležitostech pro lidi všech odstínů pleti, pod kterým se Brazílie po desetiletí prezentuje světu, tu dostává realistické kontury. Černoši tady pracují, bílí zde bydlí.
Kondominium Frade bylo v 70. letech s konceptem exkluzivního chalupaření průkopníkem. Dnes je na Zeleném pobřeží podobných komplexů řada. Přesto má Frade jedno velké plus, kterým trumfne většinu konkurence. Osou komplexu je na místě dřívějších mangrovníků vodní kanál, po kterém si lidé z domů na jeho břehu mohou motorovým člunem nebo jachtou dojet až na práh. Dokonce po něm funguje lodní taxislužba, která zájemce po vodě převeze na pláž nebo do restaurace.
Je to luxus dovedený k dokonalosti.
Zábojník, který už mezitím vítězně dohrál svých 18 jamek a v golfovém klubu se osvěžuje pivem, to komentuje: „Vždycky když za mnou přijedou kamarádi z�Česka, kteří jsou zvyklí na život na vysoké noze, vezmu je sem do Frade. A�tady jim spadne čelist.“
U prvního odpali t jsou na sebe nama kány adovky, kde se rekreuje místní spodina tedy st ední mana e i z velkých podnik a bank. Kdy za mnou p ijedou kamarádi z eska, kte í jsou zvyklí na ivot na vysoké noze, vezmu je sem do Frade. A tady jim spadne elist.
U prvního odpaliště jsou na sebe namačkány řadovky, kde se rekreuje místní „spodina“ – tedy střední manažeři z velkých podniků a bank. Když za mnou přijedou kamarádi z Česka, kteří jsou zvyklí na život na vysoké noze, vezmu je sem do Frade. A tady jim spadne čelist.
O autorovi| Tomái Nídr, spolupracovník redakce
