Největší vědecké pokroky Evropa udělala v době, kdy nikdo efektivitu zkoumání neměřil
Největší vědecké pokroky Evropa udělala v době, kdy efektivitu zkoumání nikdo neměřil, říká rakouský literární vědec a filozof
V informační džungli se bez základních znalostí nezorientujete. Nejenže nedokážete poznat, co je pravda a co ne, ale ani neodlišíte podstatné od nepodstatného, tvrdí kritik současného systému vzdělávání, rakouský literární vědec a filozof Konrad Paul Liessmann. „Vzdělávání není jen příprava na zaměstnání, ale jde o vzdělávání v komplexním slova smyslu. Nesmíme vnímat jen ekonomickou stránku věci, ale i její kulturní a politický rozměr. A právě to, jak se Evropa postaví ke vzdělání, zásadně určí její budoucí charakter a směřování,“ řekl týdeníku EURO držitel ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 a rakouského ocenění Vědec roku 2006.
EURO: V čem vidíte hlavní problémy evropského systému vzdělávání? LIESSMANN: Stále více zanedbáváme výuku humanitních věd, které mají pro Evropu a její identitu zásadní význam. Hlavní důraz se naopak klade na ekonomii a technické disciplíny. Ty jsou samozřejmě důležité, ale ochuzujeme se o rozmanitost vzdělávání. Je to dobře vidět v oblasti jazyků, učí se téměř výhradně jen angličtina, naopak staré jazyky jako řečtina a latina nebo další evropské jazyky se zcela opomíjejí. Rezignujeme také na výuku historie, hudby a výtvarného umění. Omezujeme se často jen na přípravu znalostí a dovedností vyžadovaných trhem práce. Evropský ideál komplexního vzdělávání, vnímající člověka jako nehotové stvoření, které je možné formovat a utvářet, postupně mizí. Nejde jen o získání znalostí a schopností, ale o vytvoření skutečné osobnosti. Důležité je také získání sebevědomí, schopnosti samostatně myslet a podrobovat věci kritice. Pro Evropu je zásadní svoboda myšlení, která má velký emancipační aspekt. A rovněž skutečnost, že každý je zodpovědný sám za sebe. Vzdělání není něco, co můžeme někomu nutit, lze je jen nabídnout, ale on sám musí chtít.
EURO: Nenastala v případě Evropanů chyba, že nechtějí do svého vzdělání tolik investovat jako například Američané či Asiaté? LIESSMANN: Myslím, že Evropané do vzdělání investují. Ovšem na druhé straně existují důvody, proč musíme vzdělání alespoň v základních oblastech vnímat jako něco, na co mají lidé nárok, a proto musí být financováno státem. Ztížíme-li přístup ke vzdělání méně zámožným vrstvám, rezignujeme na využití potenciálu skrytého v těchto skupinách obyvatel.
EURO: Jste tedy zcela proti zpoplatnění studia, například na vysokých školách? LIESSMANN: Absolventi vysokých škol jsou pro společnost velmi důležití, jde o budoucí vědce, učitele, techniky či lékaře. Sice mají vyšší platy, ale společnosti poskytují velmi cenné služby. I terciární vzdělávání by proto měl financovat stát. Myslím si ale, že je možné žádat od studentů nějaký příspěvek, který by zároveň dokládal jejich vůli ke studiu. Přinejmenším studium prvního oboru má zůstat zdarma a příspěvky můžeme žádat od lidí zajímajících se o absolvování dodatečných oborů či nadstavbového studia. Není asi zájmem společnosti někomu financovat studium pěti různých specializací.
EURO: Kromě poplatků za studium se často diskutuje i o přijímacích zkouškách. Považujete je za nezbytné? LIESSMANN: Zde mám velké dilema. Chápu sice potřebu univerzit vybírat si uchazeče, na druhé straně přijímací zkoušky zpochybňují důvod existence maturity, jejímž původním smyslem bylo připravit studenta na vysokoškolské studium. A to je matoucí. Budeme-li trvat na přijímacích zkouškách, maturita ztrácí svůj význam coby kvalifikace k dalšímu studiu. Je tedy třeba zvolit jedno, nebo druhé. Osobně si myslím, že maturita je lepší než přijímací zkoušky. Věřím totiž, že smyslem gymnázií je připravit mladé lidi tak, aby si mohli vybrat ze široké škály možností. Naopak přijímací zkoušky na univerzitu testují vždy jen schopnost věnovat se jediné oblasti vědění. To znamená, že když se v šestnácti či sedmnácti letech rozhodnete pro studium medicíny, nadále se budete připravovat na testy jen v tomto oboru a ostatní oblasti budete zanedbávat. A to ještě prohloubí jednostrannost, kterou současné vzdělávání trpí.
EURO: Máte pocit, že současní absolventi univerzit jsou příliš jednostranně zaměřeni? LIESSMANN: Ano, dnes máme excelentní specialisty, kteří se však o nic jiného než o svůj obor nezajímají. Tím se vracím k ideálu komplexního vzdělávání: nechci, aby v čele firem stáli manažeři, kteří se vyznají jen v číslech, ale vůbec nerozumějí světu, v němž žijí. Obdobně vědci musejí chápat souvislosti řešeného problému mimo svůj obor. A v neposlední řadě narážíme na zásadní problém – absenci politicky vzdělaných lidí v Evropě. Vezměte si, jakou mají kvalifikaci voliči, stačí jim dosáhnout určitého věku a mohou jít volit. A to je velmi málo. Mladí lidé se musejí naučit chápat, v jakém politickém systému žijí a že být voličem neznamená jen odevzdat každé čtyři roky hlas. Měli by se zároveň zajímat o problémy ve vlastní zemi i dalších státech. Proto je třeba se vzdělávat v historii, způsobech fungování Evropy a alespoň základech politologie. Například sleduje-li nyní mladý člověk události v Egyptě, tuší vůbec, kde se Egypt nachází, ví něco o jeho kultuře a historii? Jsem přesvědčen, že je nezodpovědné neumožnit mladým osvojení si těchto znalostí. Musíme se orientovat ve velmi komplexním světě a často jsme zasypáváni množstvím informací. A v takové informační džungli se bez solidního základního vzdělání prostě neobejdete.
EURO: Někdo může namítnout, že si všechno najdete na internetu. LIESSMANN: Zásadní omyl. Základní faktografické znalosti jsou naprosto nezastupitelné, bez nich se v informační záplavě vůbec nezorientujete. Nejenže nedokážete poznat, co je pravda a co ne, ale ani neodlišíte podstatné od nepodstatného. Zadáte-li do internetového vyhledávače nějaký pojem a dostanete tři tisíce odkazů, těžko si z nich vyberete. Často sáhnete po prvních třech možnostech, ale ty jsou nahoře proto, že si provozovatelé těch stránek zaplatili reklamu. Na druhé straně, když něco vím, pak také vím, co se ještě chci dozvědět. Mladý Evropan by prostě měl vědět, kdo to byl Shakespeare, Dante či Goethe. Co pomůže, když na jejich jména sice na internetu narazíte, ale nebudete tušit, proč byli významní?
EURO: Takže paměťové učení nezavrhujete? Českým školám se naopak důraz na biflování vyčítá… LIESSMANN: Samozřejmě to lze přehánět a mladým lidem tím kazit život, ale škodlivý je i druhý extrém, kdy pro výuku kompetencí zcela rezignujeme na základní vzdělání. Například v Německu bylo v rámci některých výukových plánů učitelům zakázáno, aby dětem předávali faktografické znalosti. Musejí tedy vyučovat jen kompetence, a to je nebezpečné. Kromě toho vědci nedávno zjistili, že děti, které se učily věci zpaměti, dokážou lépe řešit problémy než děti školené jen v oblasti kompetencí. Mozek prostě potřebuje určitý trénink, a ten pro něj představuje i paměťové učení. Navíc ve věku šesti až dvanácti let se děti zpaměti učí velmi lehce a je pro ně úžasnou zkušeností, že si dokážou samy něco pamatovat, i když nemají k dispozici knihu ani počítač.
EURO: Nepozorujete přílišnou inflaci vysokoškolského studia? Lze při masovém studiu dostatečně podporovat talenty? LIESSMANN: Díky Boloňskému procesu máme tři stupně vysokoškolského vzdělávání – bakalářské, magisterské a doktorské studium. Takový systém dává možnost talenty objevit a v rámci doktorátu s nimi pracovat. Naopak uzavření talentovaných studentů do speciálních zařízení odmítám jako nesmírně nebezpečné, protože ti pak zcela ztratí pojem o světě. Například řada manažerů, kteří zapříčinili ekonomickou krizi, studovala na elitních univerzitách, středních i základních školách. Od dětství byli mnozí z nich v kontaktu jen s podobně privilegovanými dětmi, často vůbec neznali život běžných lidí a netušili, kam ekonomiku směrují. Právě z těchto důvodů je nutné, aby mimořádné talenty vyrůstaly i s méně nadanými. Excelentnímu matematikovi neuškodí, bude-li sedět v lavici s někým s méně vyvinutým formálním myšlením, ale naopak s vyšší sociální inteligencí či zálibou v hudbě.
EURO: K vyšší kvalitě vzdělávacích systémů má přispět i testování, například program pro mezinárodní srovnávání studentů PISA. Je to správný postup? LIESSMANN: Program PISA vnímám jako velmi problematický. Těžko můžete porovnávat výkony dětí z tak rozdílných zemí, jako je Česko, Malajsie či Kazachstán, a k tomu ještě v testu vypracovaném australskou organizací. Myslím, že tyto testy vytvářejí konkurenci, která spíše škodí, než prospívá. PISA navíc vyvolává velké pozdvižení, ale nanejvýš potvrdí českým či rakouským učitelům jen to, co už sami dříve věděli, i když se tím možná tolik nezabývali. Ale teď přijde PISA a je z toho velké divadlo.
EURO: Srovnávání se neomezuje jen na studenty, stále více se objevuje potřeba dozorovat i vědecký výzkum. Co na to říkáte? LIESSMANN: Evropská věda byla tak úspěšná proto, že má již sama v sobě aspekt kontrolovatelnosti. Evropský vědec něco vyzkoumá, zveřejní a jeho kolegové to mohou kritizovat. Nemyslím, že musíme zavádět další úrovně, které budou výsledky vědců přeměřovat. To stojí velké množství energie. Tisíce evropských vědců dnes sedí a připravují statistiky, evaluují nebo jsou evaluováni. A já se ptám, kdo ještě zkoumá? I zde jsou výsledky spíše kontraproduktivní. Slepé sledování statistik totiž může vést k naprostým paradoxům. Představte si, že určitého autora jiní vědci stokrát citují, aby vyjádřili nesouhlas s jeho tezemi. Zaměříme-li se však jen na citovanost, může být takový autor považován za špičkového vědce, přestože jeho teorie byly opakovaně popřeny. Uvědomme si, že největší vědecké pokroky Evropa udělala v době, kdy nikdo efektivitu zkoumání neměřil. Vědci se museli prosadit proti názorům církve a bylo by paradoxní, kdybychom se nyní svobody myšlení a bádání museli vzdát kvůli tlaku na ekonomickou efektivnost. To by bylo nejen hloupé ale i dlouhodobě velmi škodlivé.
Prof. Dr. Konrad Paul Liessmann (57) Vystudoval filozofii, germanistiku a historii ve Vídni. Věnuje se vyučování filozofie a bádá v oblasti filozofických problémům kultury, umění, společenských změn a estetiky. Od roku 2005 je členem Evropské akademie věd a umění a od roku 2008 proděkanem Filozofické a pedagogické fakulty Vídeňské univerzity. Je nositelem mnoha ocenění a autorem řady publikací, nejznámější je Teorie nevzdělanosti – Omyly společnosti vědění. Loni obdržel cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97, v Rakousku je mimo jiné nositelem titulu Vědec roku 2006. V Česku naposledy vystoupil počátkem února s přednáškou Kdo jsme? Obrazy lidí moderny v rámci cyklu Pražské rozhovory pořádaného Rakouským kulturním fórem.
