Knihy spisovatele Emila Hakla se vyznačují přesnými popisy současné reality. Jejich hrdina, bytostný pozorovatel, se nechává unášet děním kolem sebe. V novém románu Skutečná událost ale Hakl nechává svého hrdinu jednat – anekdoty z reklamek a alkoholických výletů tak vystřídal čin. „Je jedno, jestli já mám nebo nemám hypotéku. Má ji tolik lidí kolem mne, že je to i můj problém,“ říká Hakl.
Nesouvisí. V Letu čarodějnice to byl jen odpich do děje, zpětně vzato dost blbý. Dalo se to krásně napsat i bez toho.
E15: Vaše starší kniha Let čarodějnice začíná tím, že hlavní postava redaktora magazínu zavraždí nožem člena ochranky hypermarketu. V nové knize Skutečná událost zase hlavní hrdina, opět vám nápadně podobný člověk, pomáhá zavraždit státního zástupce. Souvisí to spolu?
E15: A ve Skutečné události má vražda zkorumpovaného státního zástupce politický podtext? Vaše knihy byly doteď nepolitické, spíše civilní historky, pozorování společnosti.
Doba se změnila a myslím, že jediné, co může normální jedinec udělat, je mluvit jasně, zaujmout postoj. Jinak analýzu po mně nechtějte, to je, jako kdyby měl skladatel zdůvodňovat, proč to napsal v C-dur a proč tam chyběla basa.
E15: Kde se ve vás to téma vzalo? Přišel na vás exekutor, semlela vás hypotéka?
Je v zásadě jedno, jestli mám nebo nemám hypotéku. Nemám. Ale má ji tolik lidí kolem mne. Lidé, kteří tvoří můj sociální svět, mají tyhle problémy. Takže je to i můj problém. Exekutor u mne byl jednou, když jsem nezaplatil jízdenku v MHD. Byl to sympatický chlapík, našinec. Skamarádili jsme se a chodili nějaký čas na pivo.
E15: Zabití člověka je výrazný čin. Na vraždě se podílí vypravěč, který má společné rysy s vámi – autorem. Vyjadřuje ten čin váš názor, nebo je to prostě jen příběh?
Vším, co člověk udělá, řekne, napíše, demonstruje vlastní názor. Tenhle konkrétní text je médium, které nese kompilaci mého postoje, cizích tezí, pokus o antitezi a nějakou tu syntezi. Není třeba to brát osobně.
Vězíme v důsledcích minulosti až po uši
E15: Tak jinak. Píšete tam, že Česko by potřebovalo alespoň jednoho Baadera, alespoň jednu Meinhofovou, což byli členové teroristické skupiny RAF, která v Německu zabíjela lidi. Co by bylo jinak?
To je licence, nadstavba. Zároveň se tam podotýká, že u nás nic podobného nepřichází v úvahu.
E15: Já nechci výklad. Ptám se na váš názor jakožto občana, co by bylo jinak s českou společností, kdyby tady byl Baader a Meinhofová? Byla by lepší, horší?
Dobře. Půjdeme k teroristům, evidentně o ně stojíte. Hoši a dívky z RAF zdaleka nebyli první, jejich teze navazovaly na řadu předchůdců, přesto kupodivu nebyli schopní zformulovat, o co jim jde. Míchali Vietnam, Kubu, Maa, všecko dohromady. Hlavně chtěli, aby to bouchalo. Líbilo se jim, když je ten průser vidět, nebyli to žádní teoretici. Nicméně zásadní, čeho se drželi, bylo denacifikovat německou společnost. Poukázat na to, že vlivní hajzlové zůstanou vždycky u moci. V tom smyslu se jim určitě podařilo něco změnit, byť jen částečně a možná těžko prokazatelně. U nás nic takového neproběhlo, tím pádem vězíme v důsledcích minulosti až po uši.
E15: Je to srovnatelné? Tam to byla očista po nacismu, tady bylo 40 let socialismu.
Samozřejmě není. My jsme malý národ s jinou mentalitou.
E15: …neschopný pozvednout zbraň.
Bránit se. Pozvednout zbraň, to je až další věc. My ji spíš pravidelně hážeme do žita.
E15: Byli tu Mašíni.
To je pravda. Ti se odsud prostříleli, jejich apriorní důvod byla válka proti komunismu. To byli normální supermani. Příslušně odhodlaní, bezohlední, nechci říct přímo vygumovaní.
E15: RAF přece nebyla moc úspěšná. A v čem tito lidé společnost očišťují?
Podle toho, z jakého hlediska na to koukáte. Možná se paradoxně zasloužili o to, že nebývale posílily mocenské složky v Německu. Byla to občanská válka v malém. Každá občanská válka stojí spoustu bolesti, traumat a nesmyslného utrpení, ale zároveň vysype kostlivce ze skříní. U nás je kostlivců tolik, že už jsme na ně zvyklí. Kdyby ty skříně někdo alespoň pootevřel – posun by to byl, otázka je, čím vykoupený.
E15: Přes čtyři roky panuje ve světě hospodářská krize, která vyvolává napětí. Zkoušejí se extrémní ekonomické nástroje, nic nepomáhá. Myslíte, že teď tady nastává nějaký zlom, nebo je to jen další krize, která pomine a vše půjde dál stejným způsobem?
Myslím, že žádný zlom nenastává. Nemálo moderních filozofů zakládá svoji filozofii na tezi, že průmyslová revoluce je poslední masivní krok ke zkáze společnosti jako celku. To je sice trochu velkohubé, ale praxe potvrzuje, že ta zkáza nadále pokračuje.
E15: Ekonomové tvrdí, že krize je systémová, že systém je špatný. Roste nezaměstnanost, je to spirála směřující dolů… Změní se systém?
Současná krize, která se jeví jako zlom, by se možná spíš dala přirovnat k momentu, kdy se pacient dozví, že trpí nevyléčitelnou chorobou. Zpráva u něj vyvolá paniku, možná hysterii, každopádně je nucen leccos přehodnotit. Zlom je spíš v poznání, že to tak je, než v nějakém prudkém ekonomickém pádu. Ten zatím nepřišel. Tohle bych pádem nenazval. Ale pokračovat bude.
E15: Už dnes by většinu práce dokázaly vykonat stroje. Jenže lidé by neměli co dělat. A tam, kde jsou lidé potřeba, nejsou peníze. To je možná problém budoucnosti.
I přítomnosti. Poznenáhlu se ukazuje, že tady patrně celou dobu nešlo o dobro lidstva. Že nikdy nešlo o proklamovaný sociální a ekonomický smír, že to je od začátku čistě a jenom boj o moc, a to za jakoukoli cenu.
Nechce se mi dělat spisovatele
E15: Ruský spisovatel Sorokin se v jednom rozhovoru zmínil o svém přesvědčení, že umělec má malovat květiny, i kdyby kolem jezdily tanky. Pak ale změnil názor, nyní ve svých knihách ostře kritizuje ruský režim. Nastoupil cestu vzdoru. Pozorujete na sobě něco podobného?
Rusové mají vzdor v krvi. Kdejaký ruský spisovatel je anarchista a reakcionář, alespoň ti lepší rozhodně ano. Limonov kupříkladu. U nás vzdor tradici nemá, ale přišla doba, kdy je třeba alespoň mít názor a umět ho zformulovat.
E15: Možná že u nás se ten vzdor přesunul do jiné kategorie tvorby. Jsou tu umělecké skupiny jako Ztohoven, jejíž členové se kvůli svým dílům nechají zavřít do vězení. Nepřesunul se spisovatel, literatura svým významem spíš na periferii?
Lecjaký akt vidím jako výsledek zoufalé snahy nenechat se přehlédnout, ale líp tak než vůbec. Jestli je literatura na periferii? Možná je. I když z druhé strany znám pár nakladatelů, kteří konstatují, že knihy se kupují jak o závod, v zahraničí prý začíná další vlna zájmu o českou literaturu. K té vlně bych byl skeptický, ale knihy se kupodivu čtou.
E15: Jak často jezdíte do zahraničí na čtení?
Moc ne, jsem líný, nechce se mi dělat spisovatele. Jenže jak to je – autor párkrát odmítne a pak ze slušnosti přijede, protože by bylo hulvátství být pořád doma. A pak je třeba respektovat ekonomický provoz nakladatele.
E15: Řada českých autorů funguje tím stylem, že dostanou stipendium v Berlíně či Vídni, tam napíšou román, pak jezdí po čteních a nemusí dělat nic jiného, uživí je to. To vás neláká?
Rád bych to tak dělal, ale nic bych nenapsal, takže volím tuhle chudší variantu – píšu doma.
E15: Proč byste nic nenapsal?
V nějakém Literarhausu, kde se každé ráno všichni sejdou na snídani, lehce pokonverzují o tom, čím si kdo naostřil tužku, a pak se rozejdou a píšou? Ale jo, také sbírám odvahu poprosit o nějaký grant, ekonomicky je to opravdu výrazně výhodnější než jet sám za sebe.
E15: Dneska se po spisovateli chce víc než kdysi. Třeba v Německu je autor často rocková hvězda, lidé na něj chodí jako na show. Říká se, že někteří autoři jsou skvělí čteči.
Oni ti raubíři, co na sebe rádi upozorňují, jsou prostě víc vidět. Mně to moc sympatické není. Mně by z toho vybouchl kokos.
Můj románový syn je skutečný
E15: Jedna z linií Skutečné události je love story s jednou vaší čtenářkou. Stává se vám to často, že vám čtenář napíše a jdete spolu do hospody?
Píšou a s některými pak jdeme na kafe. Dneska reálný vztahový svět spočívá hlavně na sociálních sítích, takže na tom není nic zvláštního. Má to tu logiku, že někdo si něco přečte, zaslechne, ozve se, zkusí to naťuknout, pak se potkáme, vidíme, načež to buď přirozeně vyhasne, nebo nevyhasne.
E15: Dostáváme se k oblíbené otázce autobiografičnosti. Vaše knihy jsou vyprávěné v první osobě, hrdinou je Jan Beneš (vlastní jméno Emila Hakla – pozn. red.), redaktor a spisovatel. Je to všechno pravda?
To je, jako byste se ptal muzikanta, jak moc ten song vypovídá o jeho životě. Výpověď je organizovaná skutečnost. Do jaké míry se informace kryjí, je fuk. Z hlediska výsledku to není důležité.
E15: Jste jako autor schopen z toho svého života prodat cokoli, jakoukoli historku?
Rozhodně nesemelu ve strojku na maso všechno maso, co mám. To by mi přišlo jako zoufalství.
E15: V knize O rodičích a dětech je syn, o kterém se dozvíte, až když vás navštíví jako dospělý muž. Ten je skutečný?
Až moc. Vídáme se tak jednou za čtvrt až půl roku. Před Vánoci u mne byl, chtěl píchnout piercing, tak jsem mu ho píchnul a ráno zas jel. Těká po světě jako vodoměrka. Nedokáže se zastavit. Tomu rozumím, protože řada kamarádů to má podobně.
Německo je nejbližší kulturní mamut
E15: Vy jste začal psát prózu poměrně pozdě. Kolik vám bylo?
Já vám nevím, třeba čtyřicet.
E15: Co jste dělal předtím? Kam jste to dával?
Už od gymplu jsem mastil veršíky a psal nějaké divadelní kousky a tak. Ono to nevznikne samo od sebe, když začnete psát ve čtyřiceti.
E15: V Pravidlech směšného chování mě zaujala věta: „Je v nich zvláštní směsice slušnosti a chladu, v těchhle třicetiletých. Co v nás bylo křivé, je v nich už rovné. Co v nás bylo rovné, není v nich už vůbec.“ Co ve vás bylo rovné a v nás už není vůbec?
Nějaká vůle ke sdílení. Potřeba existovat ve společenství. Potřeba mít jedno ze základních kotevních lan uchycené v kroužku spolehlivých lidí. Jednoduše kontinuální kamarádství. Na to už dneska lidi nemají čas. A co je ve vás rovné a v nás bylo křivé? Určitá jasnost, přímost, zřetelnost. Mezi námi staršími bylo a je víc křiváků.
E15: Ze Skutečné události je vidět, že trávíte hodně času u monitoru svého počítače. V textu jsou úryvky e-mailových zpráv, ve kterých si s kamarádem radíte, jak dál postupovat v misi nějaké videohry, esemesky…
Já jen konstatuju, že takhle žije většina lidí, které znám. Přes digitál si dávají vědět, jak jim je. Tu a tam se setkají, ale opravdu jen tu a tam.
E15: Když píšete knihu, tak jste také u počítače. Jak se dokážete soustředit napsat něco tak dlouhého jako román? Doba je rychlá, na internetu spousta věcí odvádějících pozornost…
Já píšu jen takové direct maily. Někomu něco přepošlu, od někoho něco dostanu. Když je člověk utahaný nebo nasraný, hledá odpočinek v surfování, ale nesurfuju bez přestání.
E15: Máte své kolečko po připojení?
Počasí, šachy, zpravodajství, pak se podívám na svoje milovaný letadla, co nového ve světě letectví a kosmonautiky, pak když se někdo nechytne a nepíšeme si sériové e-maily do tří do rána, tak to vypnu a píšu.
E15: Do jaké míry se uživíte psaním?
Kolísá to podle toho, co kdy vydáte, jestli se chytnou překlady, média. Může se stát, že to jednoho dne nebude nikoho zajímat. Levou zadní nohou se jakž takž odrážím, lepím to všelijak, ale nestěžuji si. Je to výborná cena za chvilkovou relativní svobodu.
E15: Co byl největší ekonomický úspěch z vašich knih?
O rodičích a dětech, ale to jen odhaduji, protože to je nejpřekládanější kniha a vím, že se dělala řada dotisků.
E15: Co čtete ze současné světové prózy?
Spíš čtu mrtvé autory, on-line provoz nesleduju. Občas mi někdo něco doporučí, s radostí to vstřebám, ale pak se zase vrátím k té ruské, německé, rusko-německé literatuře.
E15: Proč se s tak zjevnou sympatií obracíte k Německu?
Je to kolébka globálního obchodu, mám na mysli hanzu, kultury, filozofie, umění, mytologie. Proto asi Německo – nejbližší kulturní mamut. Jeden z možných. Francie je daleko, galské problematice našinec hůř rozumí. Nepotřebujeme k sebevyjádření držet kord. A ta angloamerická je sice místy zajímavá, ale strašně zprofanovaná, masivně se napořád vtírá do povědomí. Němec je mi blízký tragickým rozporem v duši. O jiných sympatiích nevím, Messerschmitt 109 i tank Tiger mě nechávají v klidu.
E15: Váš první román Intimní schránka Sabriny Black čtenáře přivádí do reklamní agentury, kde jste v devadesátých letech pracoval. Změnil se od té doby svět reklamní branže?
To víte, že se změnil, a výrazně. V půlce devadesátých přežívala v reklamkách první nebo druhá nadšenecká vlna. Jedinci s pestrým osudem i psychoprofilem. Namnoze lidé, kteří si buď namlouvali, nebo skutečně měli nějaký talent, který pak uplatnili jinde. Plus byli plní elánu, ještě čerství. Reklamky – to byl jeden dlouhý mejdan. Únavný, ale veselý.
E15: Tehdy se ještě nepoužívalo slovo PR…
Nejenže se změnila terminologie, změnili se hlavně lidé. To už jsou dneska profíci, a co slýchám od lidí, kteří tam ještě jsou, nálada bývá pracovní, bez vtipu a studená. Drtí je na výkon jako všechny všude.
E15: V raných povídkách, třeba v prvotině Konec světa, v Intimní schránce Sabriny Black, je hodně postav z okraje společnosti. Outsiderů trochu ubylo, přibylo středního proudu. Už jste dal okraji sbohem?
To šlo čistě přes zvyk chodit do míst, kde se pije alkohol. On uvolňuje mluvní zábrany, obohacuje terminologii, rozvíjí rétoriku, takže u chlastu vyslechnete spoustu zajímavých reflexí, příhod, krvavě osobních zpovědí, které by jinak na sebe málokdo řekl. Sám na sebe taky leccos povíte mezi jedenáctou večerní a první ranní. Kalírna je veřejná zpovědnice, ale už tolik nepiju, takže sbohem, okraji!
Emil Hakl (54)
Český spisovatel Emil Hakl, vlastním jménem Jan Beneš, je autorem několika románů, povídkových knih a dvou sbírek básní. Jeho novela O rodičích a dětech získala cenu Magnesia Litera, román Pravidla směšného chování vyhrál literární Cenu Josefa Škvoreckého. Emil Hakl vystudoval konzervatoř Jaroslava Ježka, obor tvorba textu. Než se stal spisovatelem, živil se jako aranžér, knihovník, skladník, strojník čerpací stanice, zvukař, textař reklamních agentur a redaktor časopisů. V současné době žije v Praze, v lednu 2013 vydal v nakladatelství Argo nový román Skutečná událost.
Čtěte také:
Hakl nabízí další přesvědčivou analýzu současnosti
V normálním životě se příběhy takřka nedějí
