autor projektu Albert Wimmer trvá na životě 24 hodin denně
S nádražím má každý člověk spojen osobní příběh. Lidé se u vlaků vítají i loučí. Někoho může vysoká koncentrace lidí v neustálém pohybu vyděsit, pro jiného je to příležitost setkat se v nádražním bistru alespoň na chvíli s přítelem, který městem jen projíždí. „Všechny emoce společnosti jsou podle mě koncentrovány v železnici a nádražích. Z urbanistického pohledu je to neuvěřitelná výzva,“ říká architekt Albert Wimmer, autor vítězného projektu hlavního nádraží ve Vídni.
Proč Vídeň staví nové nádraží? Po desetiletí existoval zájem mít ve Vídni průjezdné nádraží. V důsledku otevření hranic se tato možnost naskytla. Hlavní nádraží představuje pomyslný čtverec o délce strany pět set metrů. Vznikne tím zastavěný prostor na ploše půl milionu metrů čtverečních. Využijeme bývalé nádraží, v podstatě brownfield, kde budou brzy bydlet lidé v pěti tisících nových bytech.
Jak probíhalo výběrové řízení? Radnice města Vídně vypsala mezinárodní výběrové řízení na urbanistický projekt. Soutěž vyhrála dvě architektonická studia. Vítězem jsem se stal já a ateliér Ernsta Hofmanna. Oba naše projekty přinášely dobré myšlenky, a proto byly spojeny. Dnes odpovídám za naplnění sjednoceného hlavního plánu.
Hlavní plán definoval všechny podrobnosti? Město požadovalo, aby zástavba každé parcely byla řešena formou veřejné soutěže kvůli zajištění nejlepší kvality vítězných projektů. Posuzujeme hospodárnost nákladů, ekologickou šetrnost, architektonické hledisko a sociální funkce. Ne všechny soutěže jsou vypisovány formou otevřených výběrových řízení, některé jsou pouze pro pozvané uchazeče. Soutěže jsou podmíněny úzkou spoluprací stavebních a developerských společností s architekty. Jen pro představu, v oblasti výstavby bytů soutěžilo o několik parcel i padesát společností.
Jak podmiňuje hlavní plán přípravu soutěžních projektů na jednotlivé parcely? Definovali jsme stavební postupy, které následně schválila radnice. Pro stavaře se tím staly zákonnými normami. Najdete v nich parametry, jako jsou maximální výška budov, celková zastavěná plocha nebo povinnost vytvořit v přízemí arkády. Dané podmínky nicméně nevylučují interpretaci. Musí však být podložena argumenty. Naším úkolem je hlídat dodržování hlavního plánu.
Jaké téma vás při přípravě hlavního plánu formovalo? Nádraží jsou místy identifikace, vyzařování a mobility. Ve světě existuje mnoho příkladů podobně rozsáhlých čtvrtí, které byly nově postaveny, ale v noci zejí prázdnotou. Není totiž navrženo jejich smíšené využívání. Když tvoříte novou rozlehlou čtvrť, nejdůležitější prioritou musí být, aby architekt zajistil prostor pro život, který zde bude přítomný po celý den i noc. Jasnou známkou úspěšného projektu je, pokud se v noci projdete onou čtvrtí a na ulici potkáte lidi. Může to totiž také skončit opačně. Pokud monokulturně vystavíte všude jen kanceláře, po páté hodině tam nenajdete živáčka. Cítím obrovskou odpovědnost. Příležitost změnit tvář celé čtvrti v historickém centru města přichází jednou za sto let.
Leitmotivem vaší práce tedy je vnést do nové čtvrti 24hodinový život? Nejen to. Musíme také vyřešit propojení nové čtvrti s již existujícími městskými oblastmi, kde žije a pracuje mnoho lidí. Je proto důležité odpovědět si na otázku, jak vytvořit novou identitu místa. Navíc je potřeba otevřít prostor pro nové příležitosti a růst. Avšak nejdůležitější je neuplánovat projekt k smrti, protože městský život je neustále v pohybu.
Jak je projekt hlavního nádraží napojen na okolní městskou strukturu? Sousední desátý obvod se vyznačuje vysokou koncentrací obyvatelstva. Žije zde přes padesát tisíc lidí. Proto jsme na pomezí vyprojektovali park, což v místě působí velmi přirozeně. To ale nestačilo. Vytvořili jsme tam proto navíc školní campus. A z výběrového řízení vzešly další dobré nápady, jak promísit obytnou zónu a společenský život.
Prozradíte, které nápady byly neotřelé? Samozřejmě budu hovořit o svém projektu (smích…).
Vedle hlavního plánu jste tedy uspěl i v soutěži na jednu konkrétní parcelu? Ano. Odpovídám za výstavbu bytového komplexu, kde vzniknou kavárny, knihkupectví a příležitosti pro aktivně strávený čas dětí i seniorů.
Zdá se, že nebude určen pro lidi, kteří očekávají skutečně luxusně vybavený bytový dům… Vídeň má dlouhou tradici v oblasti podpory sociálního bydlení. Samozřejmě že vytváříme i koncept luxusních bytů, které si můžete koupit. Obvykle je to ale promícháno s dostupným způsobem bydlení, o což se stará vídeňský bytový fond.
Jak se to přihodí, že architekt získá zakázku století? Musíte si uvědomit, že jsem rostl postupně s celým svým ateliérem. Měl jsem dvě základní koncepce. První se týkala přípravy hlavních plánů a druhá se zaměřovala na infrastrukturní projekty. Vytvořil jsem umělý ostrov na Dunaji, který jsem realizoval před dvaceti lety. Pak jsem pracoval na čtvrti Monte Laa, jež míchá parky a obytné zóny. Díky tomu jsem se cítil dostatečně zralý na to, abych definoval v hlavním plánu přesně tolik detailů, kolik je potřeba, ale ani o jeden víc, a umožnil tím spontánní rozvoj. V konceptu musí být zabudován jakýsi nervový systém, který nesmí být nijak poškozen. Dává věcem smysl. Určuji proto jen základní věci a prostor pro detail nechávám na jiných. Existuje totiž mnoho fantastických architektů se skvělými nápady…
Jak navazuje originální návrh střechy budovy hlavního nádraží na architektonické tradice města? Vídeň je známá jako město hudby a určité lehkosti. Střecha nádraží představuje síť poletujícího listí. Není mou ambicí, aby evokovala nějaký „těžký“ dóm.
Co přesvědčilo radní o tom, že hlavní plán máte vypracovat právě vy? Jasnost návrhu. Obsahoval jasné linie s nádražím uprostřed. Rozhodujícím prvkem bylo, že jsem v projektu neupřednostnil jednu oblast na úkor jiné. Každý nádražní areál obvykle mívá přední a zadní část, což v mém projektu vůbec nenajdete. Rozhodla rovnoměrnost a rovnocennost všech prvků a možnost postupné výstavby, velkorysá nabídka volných ploch, infrastruktura a konečně zpracování parteru, kde mi šlo o co nejlepší využití přízemních prostor.
Čeho by se měli architekti takto náročných staveb vyvarovat? Při tvorbě hlavního plánu nesmíte přestat myslet na to, že budujete určitý celek. Jednotlivé části plánu na sebe musejí navazovat, aby nedocházelo k rozdrobení myšlenky.
Máte k nádražím obecně nějaký zvláštní vztah? Všechny emoce společnosti jsou podle mě koncentrovány v železnici a nádražích. Lidé na nádraží doprovázejí blízké, vítají se i loučí. Nenajdete člověka, který by neměl nějaký osobní příběh spojený s nádražím. To obnáší i špatné zážitky, jako byly deportace a holocaust. Proto je nádraží společenským centrem. Z urbanistického pohledu je to neuvěřitelná výzva.
Každodenní shon a fluktuace velkého počtu lidí může v někom vyvolávat pocity odcizení. Upřímně řečeno, nevím o mnoha lidech, kteří by chtěli bydlet na hlavním nádraží. Jak se vypořádáte s tímto názorem? To, o čem hovoříte, má mnoho co do činění s životním cyklem. Když jste student, máte jiné potřeby než otec zakládající rodinu. Pohyb na nádraží představuje jeden aspekt. Řekl jste, že byste nechtěl bydlet na hlavním nádraží. Je to dáno tím, že máte v mysli představu historického nádraží. Jiný to může vnímat jako vhodné místo, kde se krátce můžeme potkat s přáteli, kteří městem jen projíždějí.
Rád bych se vás zeptal na architekta pocházejícího z Česka, a sice na Jana Kaplického. Byl jste nějak ovlivněn jeho tvorbou? Potkal jsem Kaplického na jedné jeho přednášce. Patřil mezi lidi, kteří přemýšlejí hodně dopředu, a byl v mnohém skutečně průkopníkem. Připravoval půdu pro druhé, a to nejen pro lidi z jeho vlastní kanceláře. Vytyčil směr. Je škoda, že taková osobnost s námi nemohla zůstat o něco déle.
Co si myslíte o kvalitách jeho návrhu národní knihovny v Praze? Projekt a realita jsou dvě odlišné věci. Je vždy nesmírná škoda, pokud se takto zajímavé projekty neuskuteční. Učíme se totiž z procesu přípravy a realizace daného projektu. Je to ale citlivá věc. Odpovím vám proto příkladem. Když někdo postaví zajímavou vesnici, nejedu se na ni podívat, když je nově otevřena. Jedu tam o dva roky později a hodnotím, jak se projekt sžil s okolním prostředím, zda ho lidé přijali.
(box)
Město v hledáčku
Přes třicet let navrhuje Albert Wimmer (63) architektonická řešení v městském prostředí. Jeho ateliér staví v Londýně i Paříži. Mezi jeho obří projekty patří vedle hlavního nádraží ve Vídni čtvrť Monte Laa, sportovní stadiony v Innsbrucku, Klagenfurtu, Nikósii a Salcburku, mosty a další stavby. Celoživotním tématem Wimmera je urbanismus a dopravní infrastruktura.